Želivský klášter: Místo, kde se psala historie, zachránil slavný architekt

Prvním řádem, který pronikal do středověkých Čech, byli benediktini. V 10. století vznikl klášter benediktinek při sv. Jiří na Pražském hradě a v Břevnově mužský benediktinský konvent. Bratři tohoto řádu byli také zakladateli želivského kláštera. Jak k tomu došlo?

Vladislav II. věnoval Želiv pražskému biskupu Otovi. Netrvalo dlouho a na místě vyrostl benediktinský klášter, v jehož čele stanul muž, který vzešel z komunity v Sázavě. Ta se ale stala církvi nepohodlnou, což mělo následky i pro želivské řeholníky. Po smrti biskupa Oty udělal jeho nástupce Daniel I. s místními bratry krátký proces. Želiv jim jednoduše vzal a na uvolněné místo se vrhli premonstráti. Nebozí benediktini vykonali tu nejtěžší práci: zúrodnili místní půdu a zanechali po sobě kostel sv. Petra a chrám Panny Marie. Dějiny jim však daly pouhých pět let. Potom se museli se slibně se rozvíjejícím domovem rozloučit.

Tehdejší zástavbu rozhodně nemůžeme podceňovat. Archeologické výzkumy prokázaly, že románská bazilika měla větší šířku než dnešní kostel! Mnoho ale nevíme, protože 13. i 14. století proběhlo ve znamení ničivých požárů. Románský sloh nahradila gotika. Víme také, že komplex disponoval opevněním. Ani to ho ale v rozbouřených časech nemohlo zachránit.

Čas ničení

Už v roce 1420 v želivském klášteře kradli a plenili husiti. Mniši utekli do Jihlavy. Jejich návrat do poničeného místa musel být bolestný. Přesto se znovu dali do díla. V nejbližších letech se ale situace opakovala a řeholníci opět čelili násilí. Není divu, že optimismus přešel i je. Klášter osiřel.

Podoba želivského kláštera z roku 1816. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Až po husitských bouřích se v polovině 15. století opět začalo stavět a obnovovat. Ale želivští se postavili proti králi Jiřímu z Poděbrad a opět zaplatili vysokou cenu: jako už několikrát předtím museli hledat azyl v Jihlavě. Úpadek trval asi tři čtvrtě století. Ne každý evropský konflikt zmítající Evropou však znamenal pro Želiv katastrofu. Lepší časy klášter paradoxně zažil v období třicetileté války, kdy se zde opět rozmohla čilá stavební aktivita. 

Santiniho Želiv

Dnes Želiv navštěvují především obdivovatelé geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho. Jak se sem dostal? Doporučili ho cisterciáci ze Sedlce u Kutné Hory, kde mistr působil o něco dříve. Obě místa měla totiž podobný osud. Poničili je husiti. A Santini uměl nejen stavět nově, ale také navazovat na starší slohy. Výsledkem byla jedinečná takzvaná barokní gotika.

Když Santini přijel na místo, okamžitě želivskému opatovi nabídl své návrhy. Líbily se, proto hned dostal zaplaceno. K jeho zvyklostem ale patřilo to, že na stavbách pobýval málo, snad i kvůli svému tělesnému handicapu, který mu ztěžoval cestování. Zajímaly ho spíše návrhy než každodenní dřina na lešení. Práci místo něj řídil kutnohorský stavitel Jan Jakub Vogler.

Na rozdíl od Sedlce si Santini během své želivské mise troufl změnit i středověkou dispozici stavby. Dnes v kostele Narození Panny Marie obdivujeme především síťovou klenbu. V exteriéru pak velká okna s lomenými oblouky, která odlehčují vizuální dojem, kterým na příchozího působí hmota dvouvěžového průčelí. Za inspiraci sloužil Santinimu chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, ale i některé detaily chrámu sv. Víta na Pražském hradě, které umělec obdivoval už od svého dětství. Architekt zřejmě navrhoval i část vybavení uvnitř budovy.

Stateční opati

V historii želivského kláštera upoutá dvojice opatů, které dělí celá staletí, ale mají toho společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Oba především osvědčili mimořádnou statečnost. Prvním z dvojice byl Siard Falko, který stál v čele zdejších premonstrátů v druhé polovině 17. století. Nejprve však musel vést veliké spory o to, aby byla jeho volba uznána. Vytýkali mu mimo jiné cholerickou povahu. Pravda ale musela vypadat trochu jinak. Stáli za ním totiž mniši, kteří ho přece znali nejlépe. Jinak to ale viděli církevní nadřízení. Falko neustoupil a místní komunita se nedala zastrašit ani hrozbami církevních či světských trestů. Zvítězili a Falko se mohl úřadu ujmout.

Zvelebil klášter nebývalým způsobem. Jeho osazenstvo se rozrostlo, přibyly varhany. Snažil se, aby dříve chudý klášter dokázal věřící okouzlit také pohledem na krásu rouch nebo kalichů. Mohl si to dovolit díky svým hospodářským výsledkům na polích, v lesích i rybnících. To vše dokázal přesto, že jeho pozemská pouť skončila v pouhých 49 letech.

Zajímavé je, že právě tohoto opata si za předmět své vědecké práce vybral nejmladší opat v dějinách kláštera Bohumil Vít Tajovský. Jeho duchovní službu brutálně pře­rval komunismus. Stalo se tak v rámci proticírkevních zásahů, které následovaly po takzvaném číhošťském zázraku. Tato aféra, kdy se měl za knězem Toufarem během bohoslužby pohnout kříž, což StB vyhodnotila jako plánovaný podvrh inscenovaný přímo Toufarem, posloužila jako záminka pro zatýkání duchovních.

TIP: Tajemná symbolika čísel: Santiniho Zelená hora z Vysočiny

Dvacetiletý trest dostal i Tajovský – nakonec strávil za mřížemi polovinu. Spravedlnost nakonec zvítězila a po pádu komunismu se mu podařilo želivskou komunitu obnovit. Premonstráti se do želivských klášterních objektů vrátili roku 1990. Ztraceny zůstaly bohužel rukopisy Tajovského románů Přátelství srdcí a Crux devastata, které zmizely v době jeho perzekuce v 50. letech.

Oba muži se zasloužili o znovuobnovení slávy želivského bratrstva po dobách úpadku trvajících celá desetiletí. Doslova symbolicky působí, že opat Tajovský zemřel přesně na den padesát let poté, co se odehrál zázrak s křížem, který stál život umučeného kněze Toufara.