Ze zloděje vrchním policistou: Tanec na hraně zákona Eugène Vidocqa (2)

Ať už byl Vidocq jakýkoliv, rozhodně nebyl hloupý. Jinak by ostatně nedokázal bezmála dvě desítky let úspěšně prchat před rukou zákona. Možná za to mohl ryzí pragmatismus, nebo se v něm skutečně hnulo svědomí – každopádně v červenci 1809 se čtyřiatřicetiletý Eugène François Vidocq dobrovolně vydal policii. Nemusel čekat dlouho, než si pro něj opět přišli, tentokrát to však mělo být naposled. K překvapení strážníků se notoricky známý recidivista nijak nebránil, když mu nasazovali pouta, a místo toho jim nabídl své služby. 

Předchozí část: Ze zloděje vrchním policistou: Tanec na hraně zákona Eugène Vidocqa

Přinejmenším zpočátku ovšem nešlo o nic snadného. Stále se nad ním vznášel rozsudek smrti z posledního žaláře, nehledě na bohatý rejstřík trestů. Není divu, že byli kriminalisté k jeho požadavku zprvu skeptičtí. Nakonec zvolili kompromis a po vzájemné domluvě přidělili Vidocqovi funkci dvojitého agenta. Na oko jej zavřeli do vězení v Bicêtre na pařížském předměstí, kde mimochodem sám dřív strávil několik měsíců, a dali mu za úkol získávat informace od „spoluvězňů“. Trvalo několik let, než policejní ředitel Jean Henry usoudil, že se nový podřízený osvědčil. A koncem roku 1811 se mohl Vidocq pod záminkou falešného útěku opět nadechnout na svobodě. 

Policejní revoluce

Nová životní náplň jej nadchla a vrhl se do ní naplno. Záhy přesvědčil vedení, že je třeba vytvořit zcela nové policejní oddělení. Příslušníky bezpečnostního sboru, tzv. Brigade Sûreté, se dle jeho návrhu měli stát policisté pracující v přestrojení, což by jim umožnilo infiltrovat mezi stíhané zločince. Vidocq mohl těžit z vlastních bohatých zkušeností a sám zpočátku působil jako jeden z agentů. Vedle toho přijímal a trénoval nové, zpravidla z řad bývalých kriminálníků. 

Ostřílení muži dokázali skvěle zahrát žebráky i aristokraty a brzy nebylo pochyb, že se revoluční způsob boje se zločinem vyplácí. O tři roky později už měl tým na kontě přes 800 úspěšných zátahů a jeho působnost se pod záštitou císaře Napoleona rozšířila z Paříže na celou zemi. Rozprášili například venkovský gang zlodějů, který přepadal vesnická stavení a loupil. Vidocq ke skupině pronikl, v přestrojení provedl tři krádeže a jako další cíl vytipoval obydlí jistého bohatého starce. Tam už na skupinu čekali předem přivolaní policisté. 

Na soukromou dráhu

Kdyby se Eugène tehdy ohlédl, své dřívější já by patrně vůbec nepoznal. V uniformě strávil dlouhých šestnáct let a za tu dobu dokázal pařížskou kriminalitu omezit až o čtyřicet procent. A dost pravděpodobně by zdárně pokračoval, kdyby jeho dlouholetý šéf Jean Henry neodešel do důchodu. Jeho nástupce Marc Duplessis totiž neměl pro Vidocqovy metody ani špetku pochopení: Odmítal například, aby agenti trávili pracovní dobu v barech a nevěstincích, ačkoliv jedině tam se často dalo přijít k užitečným informacím. Vzájemné spory obou mužů vyústily ve Vidocqovo rozhodnutí opustit řady strážců zákona a na svou funkci rezignovat. 

Měl dvaapadesát let, byl bohatý a mohl si dělat, co chtěl. Sedět doma ho nelákalo, a když mu v roce 1830 zkrachovalo podnikání na poli výroby papíru, rozhodl se těžit z bohaté praxe a dát se na dráhu soukromého detektiva. Tři roky nato založil zřejmě první detektivní agenturu v dějinách a brzy zaměstnával čtyři desítky vyškolených terénních agentů. O klienty neměli nouzi: Nejčastěji vymáhali dluhy od četných podvodníků a odhalovali padělané dokumenty. Seznam zdárně vyřešených případů se rychle rozšiřoval zejména proto, že Vidocq dokázal zúročit své dovednosti: Měl například precizní fotografickou paměť. Metody, jež během následujících let zavedl, pak inspirovaly kriminalisty po celém světě (viz Odkaz prvního detektiva).

Nikdy se nepoučil

Vidocqův problém tkvěl v tom, že si sám nedělal s dodržováním zákonů těžkou hlavu. A tak se, jako již tolikrát předtím, znovu ocitl v hledáčku policie. V roce 1837 vtrhli strážníci do jeho kanceláře kvůli uplácení vládních úředníků a o pět let později jej zatkli za zadržení muže, který měl být ve skutečnosti nevinný. Soud poslal Eugèna na pět let za mříže a teprve odvolací řízení prokázalo, že šlo o omyl. Škoda však již byla napáchána, důvěryhodnost detektivní agentury rychle klesala a jejímu zakladateli nezbylo než ji zavřít. Do konce života pak přijímal už jen příležitostné zakázky. 

Jenže jako by se stále nepoučil. Coby sedmdesátníka ho čekal ještě poslední pobyt ve vězení, když ho přistihli, jak se vydává za duchovního. Roku 1857 pak zemřel v Paříži na následky prodělané cholery, údajně ve společnosti svého právníka, kněze a osobního lékaře. Zůstalo po něm jmění v hodnotě bezmála tří milionů franků, o nějž se přihlásilo hned několik bývalých milenek a také syn jeho první manželky, který Vidocqa prohlašoval za svého otce. Slavný detektiv se však pojistil, aby mladému hrabivci nic nepřipadlo. V závěti totiž neopomněl zmínit, že v době jeho početí seděl ve vězeňské cele.