Zbojník z Koločavy: Jak se stal Nikola Šuhaj nejslavnějším loupežníkem?

Ivan Olbracht ve svém díle ve skutečnosti nijak nepopíral, že se Šuhaj dopustil několika vražd. Jeho cílem bylo umělecky zobrazit syrovou skutečnost i rodící se legendu, která ale přichází jaksi zvenčí bez Šuhajovy zásluhy, a dokonce i v rozporu se skutečností, čehož si byl spisovatel vědom. Tuto legendu si nevymyslel, pouze se pokoušel zachytit podhoubí, ze kterého vznikala. Byly to ústně šířené zkazky a zvěsti, které přisoudily Šuhajovi sociální cítění a vedly například k tomu, že stávkující dělníci v Chustě nesli na čele průvodu transparent: „Sláva Nikolovi Šuhajovi! Šuhaj nás povede!“

Mládí legendy

Dnes už se pozapomnělo, jak kontroverzně ve své době Olbrachtův román působil – dokonce byl podán návrh, aby byl celý náklad knihy zabaven. To se sice nestalo, ale dílo bylo „alespoň“ zakázáno na středních školách a zkonfiskován byl jeho první ukrajinský překlad. Olbracht se Šuhajovi věnoval i v knize reportáží Hory a staletí (1935). Zde přinesl řadu zajímavých informací a seznámil čtenáře také s tím, na kterých místech románu se odchýlil od historické reality.

Nikola Šuhaj se narodil 3. dubna 1898 v Koločavě-Lázu v okrese Volové jako první dítě rolníka a dřevorubce Petra Ivana Šuhaje a jeho ženy Hafie rozené Pištové. O jeho dětství toho příliš nevíme, podrobněji jsme o jeho životě zpraveni až od roku 1917, kdy byl odveden na vojnu k 85. pěšímu pluku v Ďarmotech. Z vojny uprchl a skrýval se doma v sucharských lesích. Tehdy si možná poprvé začal vypomáhat drobnými krádežemi. Byl chycen četníky a dopraven zpět ke svému pluku, ale podařilo se mu uprchnout i napodruhé. Tentokrát už se nechtěl dát za žádnou cenu chytit, takže při střetnutí s četníky se bránil střelbou a dva z nich zabil.

Vyznat se v jeho zločinecké dráze je obtížné, Šuhaj se totiž nikdy nedostal před soud, kde by mu bylo jednotlivé delikty třeba dokazovat. Vzhledem k tomu, že díky své loupežné činnosti se stal poměrně známým, mu byly často připisovány i zločiny, které nikdy nespáchal. 

Nikolovi zpočátku napomohla změna poměrů. Poté, co byla Podkarpatská Rus připojena k Československé republice, se mohl opět vrátit do rodné Koločavy. Maďarští četníci odešli, písemnosti se ztratily a nově příchozí české četnictvo dřívější delikty neřešilo. Nikola se oženil s Eržikou Dračovou a žil nějakou dobu poklidným životem.

Vraždy a přepadení

V září 1919 a v červnu 1920 došlo ke dvěma vraždám, které byly připisovány Šuhajovi, ale pravděpodobnost, že by na nich měl nějaký podíl, je poměrně malá. První zločin, kterého se po připojení podkarpatského území k Československu prokazatelně dopustil, byla 16. července 1920 loupež jídla na salaši. Šuhaj přepadl s jedním společníkem ovčáky na polonině Dlouhé Gruny. Oba útočníci měli na sobě staré vojenské uniformy a šátky přes obličej. Ovčáky zaplašili střelbou a poté ze salaše ukradli soudek brynzy a soudek urdy (ovčího tvarohu).

To, že šlo o loupež jídla, je poměrně příznačné. Na Podkarpatské Rusi panovaly neutěšené poměry, země byla odkázána na dovoz většiny základních potravin a příděly mouky na osobu nebyly vysoké. Zdá se, že tato situace mohla být jednou z hlavních příčin, proč se dal Nikola na dráhu bandity.

I přes maskování byl Šuhaj poznán a krátce po zločinu zatčen, za tři dny se mu však podařilo uprchnout. Podle jeho ženy Eržiky mu k útěku napomohla benevolence podplaceného četníka. Když prý donesla svému muži na stanici jídlo, pošeptal jí, aby přinesla z domova všechny peníze. Šuhaj dal obnos četníkovi Josefu Haklovi, který ho hlídal. Mělo jít o 30 000 maďarských korun. Soud však této verzi neuvěřil a disciplinární řízení proti Haklovi bylo nakonec zastaveno.

V průběhu let 1920 a 1921 došlo k řadě dalších závažných zločinů, kterých se měl Šuhaj dopustit, přičemž většinou netušíme, zda tomu tak doopravdy bylo. Spolehlivě víme jen to, že měl na svědomí vraždu četníka Vojtěcha Kubína, zastřelení Jakuba Tambora, loupežné přepadení lidí vracejících se z chustského jarmarku, loupežné přepadení u Nižné Bystré a konečně zastřelení Ivana Derbačoka v Koločavě. V těchto případech byl buď přímým pachatelem zločinů, nebo se na nich alespoň podílel. 

Poslední zločin a smrt

Ivan Olbracht považuje za málo pravděpodobné, že by se Šuhaj někdy dopustil loupežné vraždy: „Ale také pisateli těchto zpráv, svědkovi pravda hodně zaujatému, se zdá, že by podobný zločin bylo Nikolovi dokazovat těžko.“ Také výslovně zpochybňoval, že by mohl mít Šuhaj na svědomí vraždy v Drahově a na silnici do Volovce z března 1921, neboť v zimě toho roku byl vážně nemocen tyfem. Některé ze zločinů měl také na svědomí jeho mladší bratr Jura, který se s ním od počátku roku 1921 účastnil řady loupežných přepadů.

Posledním zločinem, kterého se Šuhajové dopustili, byla vražda Ivana Derbačoka. Pravděpodobně s ním měli nějaký osobní spor. Olbracht tvrdí, že Derbačok zrazoval oba bratry četníkům, z jiných zdrojů však tuto zprávu nemáme. Nejprve byla 15. července 1921 vypálena Derbačokova chalupa. Dne 13. srpna 1921 šel šestapadesátiletý Derbačok se svou dcerou Olenou kosit v šest hodin ráno seno na louku, kde byl napaden střelbou. První střela ho zasáhla na lokti a Derbačok se běžel skrýt. Střelec ho však snadno doběhl a střelil ho z bezprostřední blízkosti do břicha. Olena ve střelci poznala Nikolu.

Dva dny poté byli oba Šuhajové zabiti. Dne 15. srpna kosili sedláci z Koločavy Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus trávu. Přišli k nim Šuhajové a vyzvali je, aby šli s nimi k lesu. Tam se posadili. Šuhajové jedli chléb, na klíně měli pušky a Nikola se vyptával, co je nového v Koločavě, kolik je tam četníků a jak se chovají. Prý také vyhrožoval a vypočítával na prstech koho ještě po Derbačokovi zabije. Pak se Ivanič zvednul, že je čas jít, a v nestřeženém okamžiku ťal Nikolu sekerou do hlavy. Markus sebral Šuhajovu pušku a vpálil do ležícího čtyři rány, zatímco Burkalo sebral pušku Jurovi. Ivanič mladšího z Šuhajů také praštil sekerou do hlavy a Burkalo do něj střelil. Oběma bratrům sedláci sebrali 6 030 korun, o které se rozdělili. 

Četnický podvod

Místní strážci zákona telegramem ohlásili něco zcela jiného: „Četnická hlídka ze stanice N(ižní) Kaloča pod vedením vrch strážmistra Karla Třesky použity dne 16/8 1921 proti vrahu Nikolajovi Šuhajovi a jeho bratru Jury střelné zbraně. Dotyčné mrtví.“ Četníci se po ohlášení vraždy vypravili na místo činu, kde předstírali boj s bratry. Vymysleli si historku o průběhu dopadení a neznámém muži, který udal místo jejich pobytu. Obraz četníků střílejících do mrtvých těl Nikoly a Jury je dobře znám z Olbrachtova románu.

Vrchní strážmistr a velitel koločavské četnické stanice Karel Třeska se později snažil celý postup vysvětlit jako odůvodněný: „(...) ještě na místě činu uvažoval, jak věc zařídit; říkal, že to bude pro četníky ostuda, že sami Šuhaje nechytli, že zatkne-li ihned vrahy, popudí tím Šuhajovy přívržence proti jejich příbuzným a že nebude vražd konec, a doufal, že se zmocní prostřednictvím Burkaly a spol., kteří bývali jeho konfidenty, otce Šuhaje, a konečně se obával, že mu, budou-li Ivanič a spol. ihned zatknuti, v budoucnu nikdo nebude chtít dělat konfidenta.“

Několik dní byli četníci v tisku oslavováni, věc se ale rychle provalila. Kapitán Benko, velitel chustského četnického oddělení, odhalil 24. srpna pravé okolnosti zastřelení Šuhajů a podal na osm zdejších četníků trestní oznámení. Vzápětí byli vzati do vazby Šuhajovi skuteční vrahové. Ty soud nakonec osvobodil, museli pouze uhradit 10 000 korun za soudní výlohy. Ani pro četníky, kteří se dopustili podvodu, neměla událost žádné významnější následky. 

U Ivaniče, Burkala a Markuse se při domovní prohlídce našly věci, které odcizili zabitým Šuhajům, a kromě toho i věci z loupeží obou bratrů. Tuto skutečnost sedláci nedovedli vysvětlit – popírali, že by byli Šuhajovými společníky. Přiznali se jen k tomu, že se na vraždě obou bratrů několik dní předtím domluvili.

Motivy ortelu

To, že Šuhajové byli zabiti krátce poté, co zastřelili Ivana Derbačoka, je poměrně příznačné. Celý případ můžeme považovat za projev doznívajícího fenoménu zbojnictví. Pro něj bylo charakteristické, že venkovská komunita ochotně tolerovala násilnou a loupežnou činnost svých členů, pokud se obracela proti „cizím“, například židům, měšťanům či četníkům. Loajalita v rámci vesnice byla silnější než loajalita vůči státní moci. Četníci nemohli Šuhaje polapit i z toho důvodu, že s nimi vesničané nebyli ochotni spolupracovat. Vypálením Derbačokovy chalupy a zejména jeho následnou vraždou se však Šuhajové obrátili takříkajíc do vlastních řad a začali být svému okolí nebezpeční. Tehdy se jich vesničané zbavili sami. 

Je zřejmé, že se Nikola Šuhaj dopustil řady závažných zločinů a sám o sobě si jistě nezaslouží, aby byl oslavován. Ivan Olbracht ho charakterizuje v knize Hory a staletí takto: „Nikola Šuhaj nebyl rozený zločinec, byl to jen civilizací netknutý pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rvát se na vlastní pěst o svobodu a život a který, dopustiv se jednou omylu ‚na vlastní pěst‘, mohl stěží dojít jinam, než kam došel.“

TIP: Juro Jánošík: Nejslavnější slovenský zbojník

Poněkud příkřejší slova volil na jeho adresu rada Huber ve spise užhorodské Civilní správy. Šuhaje považoval za „praobyčejného zločince, stíhaného zatykačem (...), pohrdajícího životem, jak vlastním, tak i cizím, mladíka věku, v němž ještě není rozvahy, kterému snad domnělá slovutnost lupiče lichotí“. Obě charakteristiky jsou svým způsobem výstižné.