Zavírání zlaté brány: Turecká expanze podnítila zájem o nové cesty do Orientu
Počátkem druhého tisíciletí našeho letopočtu si Středomoří stále drželo své postavení hlavního evropského obchodního centra. Nezastupitelnou roli v jeho fungování hrála severoitalská města Benátky, Janov, Pisa či Florencie, v jejichž okolí se intenzivně rozvíjela výroba textilu a dalších produktů, prodávaných pak velkými obchodními domy do většiny Evropy. Hlavně však severní Itálie díky svým byzantským kontaktům dokázala zprostředkovávat obchod mezi Orientem a evropským atlantickým prostorem, omezujícím se ovšem v této době převážně na severoněmecká hanzovní města, Nizozemí, Britské ostrovy a Francii. Pyrenejský poloostrov, další potenciální odbytiště orientálního zboží, měla ještě na mnoho staletí zaměstnávat reconquista. V ní křesťanská království na poloostrově, donedávna jen málo významné enklávy na okraji evropského světa, postupně zatlačovala na jih vyznavače islámu.
Hedvábí, cukr a koření
Severoitalští obchodníci byli schopni zbytku Evropy umožnit přístup k luxusnímu orientálnímu zboží, po němž rostla poptávka mezi místními politickými a ekonomickými elitami. Při prezentaci společenského postavení už nestačily oděvy z látek, které krejčím byli schopní dodat evropští soukeníci a pláteníci. Vlnu a plátno nahrazovalo v šatnících králů, vysoké šlechty, církevních prelátů i nejbohatších měšťanů čínské hedvábí a jemné orientální brokáty či damašky. Stejná sociální skupina jevila velký zájem také o orientální koberce či o jemný čínský porcelán.
Tím však výčet komodit dopravovaných severoitalskými kupci do Evropy nekončil, neboť jednu z důležitých položek dovozu tvořilo i koření. Nepotřebovali jej pouze kuchaři při přípravě pokrmů pro mlsné jazyky svých strávníků – v době bez umělého chlazení či mražení představovalo koření důležitý konzervační prostředek. Kromě něj přiváželi Italové přes své byzantské prostředníky do Evropy také takzvanou „indickou sůl“, určenou ovšem pouze pro skutečně zámožnou klientelu – jen ti nejbohatší z nejbohatších si totiž mohli své pokrmy a nápoje osladit třtinovým cukrem. Obyčejní Evropané museli k tomuto účelu používat (pokud vůbec sladili) med či sladké šťávy domácích rostlin.
Výměnu zboží mezi Orientem a Evropou provázela značná nerovnováha. Zboží, které si vyměňovali obchodní partneři v Evropě – tedy zejména obilí, ryby, různé suroviny či méně kvalitní textil, nemohli Benátčané či Janované v Orientu uplatnit. Úspěch zaručovaly jen luxusní komodity a Evropa tak musela platit za orientální bohatství zlatem a stříbrem. Svých drahých kovů však měla málo nejen proto, že končily v Orientu, ale i pro rostoucí lokální poptávku. Rozmach obchodu si vynucoval stále větší množství oběživa, zatímco politická nestabilita vedla k jeho tezauraci (tedy zadržování mezi uživateli „na horší časy“). Vlastnictví zlatých a stříbrných předmětů navíc zvětšovalo společenskou prestiž jednotlivců i celých rodin, a nemálo drahých kovů také končilo jako součást chrámových pokladů či z nich byly vytvořeny liturgické předměty.
Spojenec na konci světa
Kontakt s Orientem komplikovaly také technické přepravní limity. Doprava zboží pozemními stezkami se ukazovala jako nákladná a nebezpečná, a obrovská vzdálenost mezi Čínou, Indií a Středomořím tak inspirovala už ve 14. století úvahy o alespoň částečném využití námořních cest. U těch se totiž předpokládala daleko vyšší rychlost a bezpečnost než při přepravě po vnitrozemských komunikacích. Přitom již v polovině 13. století získaly úvahy o přímém spojení s Orientem politickou dimenzi, respektive dimenzi náboženskou s politickým kontextem.
Papež Inocenc IV. vyslal roku 1245 k mongolskému chánovi františkána Giovanniho Carpiniho s dopisem vyzývajícím ke spojenectví proti muslimům. Se dvěma průvodci (části výpravy se měl účastnit i františkán Štěpán z Čech) skutečně dorazil po dlouhé cestě z Lyonu přes Německo, Čechy, Rus a Turkestán na konci července 1246 do hlavního města mongolské říše Karakorumu.
Mongolský chán však papežův návrh zdvořile odmítl a Carpini se tak již v listopadu roku 1247 vrátil zpět do Lyonu. Nejpřínosnějším výsledkem jeho putování se stala obsáhlá relace, v níž podrobně popsal nejen samotnou cestu, ale také představitele různých etnik, s nimiž se setkal, či o nich alespoň slyšel. Z ní pak Evropa čerpala své poznatky o Orientu po dlouhá desetiletí. Dalším zdrojem informací se pak o půl století později stal rukopis kolující Evropou v řadě překladů, stovkách opisů a od druhé poloviny patnáctého století i tisků, známý jako Milion Marca Pola.
Dveře na turecký klíč
Ke kardinální proměně ve středomořském a potažmo i v celém atlantickém obchodu se schylovalo od konce 14. století. Už o století dříve začali ohrožovat Byzantskou říši a poté i Balkán osmanští Turci. Nejdříve opanovali Malou Asii a roku 1357 obsadili poloostrov Gallipoli. Brzy pak připravili Byzanc o Thrákii a v roce 1361 prohlásil sultán Murad I. čerstvě dobytou Drinopol za nové hlavní město své říše. Do konce století už zůstala dědicům kdysi obrovského byzantského impéria jen Konstantinopol s nejbližším okolím, několik ostrovů a jižní část Řecka.
Další tureckou expanzi zastavily na několik let vnitřní spory, jichž se k ziskům na úkor svého obchodního partnera pokusila využít i severoitalská města. Velmi přičinlivě si přitom počínaly Benátky, které roku 1423 od byzantského císaře odkoupily Soluň – jedno z nejdůležitějších center obchodu východního středomoří. Z nového opěrného bodu se ovšem dlouho neradovaly, neboť po bojích s Turky o něj přišly už o sedm let později.
TIP: Masakr v Otrantu: Proč vtrhli osmanští Turci do Itálie?
Osmanští nájezdníci už se pak mohli plně soustředit na samotnou Konstantinopol. V roce 1452 ji oblehla z pevniny i z moře obrovská turecká armáda a po několikaměsíční blokádě podnikla konečný útok. Středomořský klíč k pokladům Orientu byl zničen, stará obchodní spojení přerušena a Evropě nezbylo než začít naslouchat s větší pozorností hlasům těch, kdož už několik let hovořili o možnosti využít k cestě za asijským zbožím vln oceánu.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií