Žárlila i na mrtvolu: Stala se Jana Kastilská pouhou obětí lásky a intrik?

Její dva synové se stali římskými císaři, její čtyři dcery se provdaly za významné evropské krále. Ona sama zdědila španělský trůn. Osud ji obdařil krásou i manželstvím z lásky, přesto Jana Kastilská málokdy zažívala pocity štěstí. Během života ji stále více pohlcovala melancholie, která se pak rozvinula ve vážnou duševní poruchu. Proto ji roku 1509 vlastní otec Ferdinand II. Aragonský nechal uvěznit v paláci v Tordesillasu. Sklony k duševnímu onemocnění pravděpodobně dostala kastilská královna do vínku již při narození. Plně však propuklo kvůli jejímu manželovi, kterého tolik milovala. Jak se z okouzlující dívky stala netečná zapáchající troska?

Skvělá partie

Jana Kastilská zvaná Šílená přišla na svět jako třetí dítě mocného páru kastilské královny Isabely a aragonského krále Ferdinanda II. Dívčini rodiče se zasloužili o sjednocení Španělska a vyhnání posledních muslimů z Pyrenejského poloostrova. Protože Jana měla dva starší sourozence, jako s nástupkyní trůnu se s ní moc nepočítalo. Dějiny však nakonec rozhodly jinak…

Přestože princezna nezaujímala v rodině nijak důležité postavení, dostalo se jí vynikajícího vzdělání. Prý ovládala několik cizích jazyků, vyznala se v právu, genealogii i heraldice. Velice ráda také četla. K tomu údajně vynikala v tanci, dovedla malovat, vyšívat i vyrábět krajky. Jako urozená dáma též jezdila na koni, lovila se sokolem i jestřábem. Kromě toho se mohla pyšnit světlou pletí i na Španělku vzácnýma modrýma očima. Jana zkrátka představovala žádoucí partii.

Působí proto trochu nepochopitelně, že ji rodiče v šestnácti letech provdali za jejího bratrance arcivévodu Filipa. Ten jako hrabě flanderský nepatřil k nejvýznamnějším ženichům. Jana však proti této volbě rozhodně neprotestovala. Traduje se, že se do svého nastávajícího přezdívaného Sličný zamilovala na první pohled.

Posedlost

Málokdy mohli šlechtici sledovat tak šťastnou nevěstu, jakou se roku 1496 stala Jana. Zároveň s ní se ženil i její bratr Jan. Ten si bral Filipovu sestru Markétu. Císař Maxmilián I. z rodu Habsburků si pojistil španělský trůn z obou stran, a to se mu vyplatilo. Zatímco Jan se z manželského štěstí dlouho netěšil, neboť záhy po sňatku zemřel, jeho sestra se vznášela na obláčku zamilovanosti. Tedy alespoň zpočátku.

Když ji její manžel zasvětil do milostných hrátek, chovala se prý novomanželka jako hárající fena. Podle dvorských klepů se neustále dožadovala projevů Filipovy mužnosti. Mladý Habsburk si zpočátku její pozornost užíval, ba jí dokonce zneužíval. Těšilo ho, že si s roztouženou manželkou může dělat co chce. Jenže jeho vášeň pro ni brzy vyhasla. Stejně jako další urození mužové začal hledat rozptýlení v náruči jiných žen. Přesto své manželské povinnosti zřejmě plnil svědomitě. Ze svazku Jany a Filipa totiž vzešlo šest dětí – dva synové a čtyři dcery. 

Jak se bezhlavě zamilovaná kastilská princezna vyrovnávala s manželovou nevěrou? Nesla to dost těžce. Dělala Filipovi žárlivé scény a neváhala dokonce použít fyzické násilí proti objektům jeho touhy. Jednou například zbila dvorní dámu, kterou podezřívala, že jí Filip projevuje svou přízeň. Potom jí nechala ostříhat dlouhé blonďaté vlasy. Rozčilený manžel se nesnažil skandál nijak ututlat, naopak Janě přede všemi vynadal. A nešlo o ojedinělý případ, kdy manželku veřejně zostudil.

Kastilská princezna si na bruselský dvůr vzala několik arabských otrokyní. Místní dvořany to velmi pobouřilo, protože Nizozemci v té době již považovali vlastnictví otroků za nepatřičné. Filip tedy naléhal na manželku, aby otrokyně poslala zpátky do Kastilie. Když to Jana rezolutně odmítla, vypukla zuřivá hádka. V jejím závěru mladý Habsburk zamkl manželku v pokoji. Ta na takové jednání odpověděla křikem, kopáním do dveří a hladovkou. V té době se zřejmě poprvé naplno projevila její duševní choroba.

Jana upadla do depresí. Nepřevlékala se ani nemyla. Celé dny nečinně hleděla před sebe. Zřejmě nedokázala snést, že s ní milovaný manžel nakládal jako s nesvéprávnou. Možná kdyby se jí dostalo větší laskavosti, nemusel celý příběh dospět k tak tragickému konci. Ta největší rána však Janu teprve čekala…

Osudový zápas

Protože infantka přišla o staršího bratra i sestru, stala se oficiálně dědičkou kastilského trůnu. Toto dědictví jí doslova spadlo do klína v roce 1504, kdy zemřela její matka Isabela. K vládnutí si ovšem Jana ani nepřičichla. Její otec s manželem se shodli, že není schopna obstát v roli panovnice. Každý z nich chtěl královské pravomoci pro sebe. Ze zákulisních bojů vyšel nakonec vítězně Filip. Velmi mu nahrála skutečnost, že Ferdinand II. se znovu oženil. Za svou nastávající si neuváženě zvolil neteř francouzského krále Germaine de Foix. Francie přitom tradičně patřila mezi nepřátele Kastilců.

Po tomto přešlapu aragonského krále se roku 1506 vydali Jana a Filip jako nový král a královna Kastilie na Pyrenejský poloostrov. Cestou se odehrála zvláštní příhoda – psychicky nevyrovnaná Jana odmítla vstoupit do vesnice Gójeces. Vzala si totiž do hlavy, že ji manžel chce zavřít na zdejším hradě. Raději přenocovala pod širým nebem. Poddaní se ani neměli čas pozastavit nad Janiným podivným chováním. Na počest královské páru se konaly velkolepé slavnosti. Během nich se odehrávaly i zápasy v tehdejší formě tenisu. Tuto míčovou hru Filip zbožňoval. Snad proto si počínal tak nerozumně.

Splavený potem po zápase naráz vypil sklenici ledové vody. Druhý den s ním lomcovala horečka. Jana jako věrná manželka dlela u jeho lůžka. Ošetřovala ho, podávala mu léky, modlila se za něj. Navzdory jejímu úsilí teprve šestadvacetiletý král zemřel. Dodnes někteří historikové podezřívají Ferdinanda Aragonského, že svého zetě nechal otrávit, aby si trůn přivlastnil. S Janou si starosti dělat nemusel, neboť po manželově smrti doslova zešílela žalem.

Strašidelný průvod

Jakmile Filip vydechl naposledy, naléhali dvořané na šestadvacetiletou vdovu v pátém měsíci těhotenství, aby podepsala nejrůznější listiny. Jana však odmítala k čemukoli připojit svůj podpis. Setrvávala v otupělosti a odháněla od sebe lidi, zejména ženy, které nenáviděla. Přestože se chovala tak netečně, některé její zaznamenané výroky svědčí o nečekané rozumnosti. Duchovní po ní například chtěli, aby jmenovala nové biskupy do neobsazených diecézí, aby ovečky nezůstaly bez pastýře. Na to prý královna odpověděla: „Mnohem závažnější by bylo, kdybych zvolila pastýře málo způsobilé vést stádo.“ Ovdovělou Janu tak k žádnému vladařskému kroku nedonutili.

Kastilie přitom potřebovala schopného vládce stůj co stůj. Šlechtici se pustili do bojů o moc, po dlouhém suchu přišel hlad. Jako by to nestačilo, lidé umírali jako mouchy na dýmějový mor. Před strašnou nemocí se rozhodla utéci i Jana. Odmítala však opustit Burgos bez svého manžela. Přikázala exhumovat jeho mrtvolu, a dokonce nechala otevřít rakev. Potom přinutila shromážděné vyslance, aby jejího zesnulého muže identifikovali. Královna se zřejmě bála, že přijde o manžela i po jeho smrti. Teprve, když proběhla tato morbidní scéna, vydala se Jana i se svým dvorem na venkov. Kočár s rakví její manžela táhlo čtyřspřeží. Šlo o skutečně strašidelný průvod, neboť královna vydala příkaz cestovat za soumraku. Tak se obávala zmizení manželovy mrtvoly, že ho například v kostele v Torquemadě nechala střežit ozbrojenými vojáky.

Jindy si zase usmyslela, že přenocuje v klášteře. Jakmile však zjistila, že se jedná o ženský klášter, propadla panice. Jeptišky určitě chtějí jejího milovaného ukrást. Poručila tedy rakev vynést ven a na její příkaz ji znovu museli otevřít. Až poté, co pohlédla do rozkládající se Filipovy tváře, uklidnila se. Od té chvíle se nechtěla od mrtvého odloučit a spala na zemi vedle rakve. I ti největší optimisté tak toužebně vyhlíželi den, kdy královninu šílenství učiní přítrž její otec Ferdinand.

Domácí vězení

Ferdinand Aragonský nakonec zasáhl až roku 1509, kdy se mu podařilo zvládnout odbojné šlechtice. Konečně se Kastilie dočkala vládce. V té době už o sebe Jana vůbec nepečovala. Žila ve špíně a zanedbávala i základní hygienu. Otec ji proto nechal převézt do paláce vedle kláštera svaté Kláry v Tordesillasu. Z něj nesměla vytáhnout ani paty. Ze začátku ji v jejím neradostném údělu alespoň dělala společnost její dcera, budoucí portugalská královna Kateřina. Jak krušné chvíle musela zažívat vedle šílené matky!

Přes královnin špatný psychický stav se našli tací, kteří se přáli s ní oženit. Tento záměr pojal ovdovělý anglický král Jindřich VII. Než však došlo k nějakému vyjednávání o sňatku, panovník zemřel. Stejně si jen těžko lze představit, že by Jana ve svém rozpoložení byla schopna stanout před oltářem a složit svatební slib… Oficiální kastilská královna tedy dál trávila čas v domácím vězení.

Nezměnilo se to ani po smrti jejího otce v roce 1516. Tehdy se ujal vlády nad Španělskem Janin syn a pozdější římský král Karel V. Dorazil z Nizozemí a v doprovodu starší sestry Eleonory šel pozdravit matku. Lze předpokládat, že spíše než synovská láska ho k tomuto kroku vedly ryze praktické pohnutky. Jeho matce přece jen stále náležel titul královny. Považoval za vhodné vzbudit zdání, že se vlády ujímá s jejím požehnáním. Jana se ovšem nenacházela ve stavu, kdy by byla schopna pochopit, oč jde. Syna i dceru sice přivítala objetím, avšak vzápětí se nevěřícně zeptala: „Jste ale moje děti?“

Poslední šance

Po takovém přijetí se nelze divit, že Karel ponechal matku zavřenou v paláci. Přesto Jana dostala ještě příležitost se ze své izolace dostat. V roce 1520 pobýval Karel mimo Španělsko. Toho využila některá španělská města, která se proti nepřítomnému králi vzbouřila. Povstalci, takzvaní komuneři, ovšem nechtěli svrhnout monarchii, a tak se poohlíželi po jiném vládci s modrou krví. V takové chvíli si vzpomněli na uvězněnou královnu. Jak je Jana přijala? Zpočátku v nich vzbudila velké naděje. „Ano, zůstaňte zde k mým službám, o všem mě zpravujte a ztrestejte všechno špatné, vždyť jsem vám mnohým zavázána,“ řekla prý tehdy panovnice.

Jana Kastilská však ke zklamání svých příznivců zůstala pouze u slov. I nadále se rozhodla setrvat v Tordesillasu, navíc odmítala cokoli podepsat či vydat jakékoli prohlášení. Po pouhých dvou a půl měsících utrpěli komuneři zdrcující porážku. Jejich vůdcové skončili na popravišti. Tak Jana promarnila zřejmě poslední příležitost na svobodný život. Od té doby ji totiž syn nařídil co nejpřísněji střežit. Jejím dozorcem se stal markýz de Denia a ten ji přidělil také několik žen jako dozorkyň. Společnost žen, které nenáviděla a podezřívala, na nemocnou královnu rozhodně nepůsobila dobře.

Mezi čarodějnicemi

Markýz Denia si všiml, že šílená královna nevykonává předepsané náboženské úkony, ba dokonce se jim vyhýbá. Povolal k ní proto kněze Františka de Borgiu, aby zjednal nápravu. Jana z neplnění náboženských povinností vinila své společnice. Knězi tvrdila, že jí berou modlitební knihy, vysmívají se modlitbě. Navíc je obvinila z čarodějnictví. Údajně ji někdy obcházejí a mumlají jakási zaříkadla, přitom se vydávají za duchy zemřelých. Zrodila se všechna tato obvinění jen v pomatené mysli uvězněné vladařky, nebo se v nich ukrývala pravda? Kněz rozhodně nehodlal rozpoutat čarodějnický proces. Přiklonil se spíš k možnosti, že královna trpí halucinacemi. Podle hesla, že šílenci se nemá odporovat, však František de Borgia předstíral potrestání žen. Od té doby se Jana upokojila. 

TIP: Nešťastná zajatkyně z Tordesillas: Byla Jana Šílená skutečně duševně nemocná?

Se stářím se ovšem začalo horšit i královnino fyzické zdraví. Protože nedbala o hygienu dostala se jí do nohou sněť. Královna celé dny křičela bolestí, než konečně na Velký pátek roku 1555 vydechla naposledy. Její poslední zaznamenaná slova podle svědků zněla: „Ježíši na kříži, stůj při mně.“ Tak smutně dožila dcera mocné Isabely Kastilské…