Zapomenuté české biskupství: Diecéze v Litomyšli nepřežila husitské války

Málokdo dnes ví, že malebná východočeská Litomyšl byla kdysi dávno sídlem biskupa. Litomyšlské biskupství, které vzniklo za vlády Jana Lucemburského, se však netěšilo dlouhému trvání. Jeho existenci vymezilo jediné století, a to ještě ne celé
21.12.2021 - Eva Svobodová


Vznik litomyšlské diecéze je neoddělitelně spjatý s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. O to usilovali čeští panovníci již od raného středověku, přičemž vhodná politická konstelace nastala teprve v roce 1344 za vlády Jana Lucemburského. Česká církev se tím vyvázala z podřízenosti arcibiskupům v německé Mohuči a české země získaly vlastní církevní provincii. Český král do ní usiloval zahrnout také území Slezska. Tyto plány však nakonec vzaly za své, protože vratislavské biskupství zůstalo i nadále podřízené polskému Hnězdnu.

Papežská bula

Protože podle církevního práva měl mít každý arcibiskup k ruce alespoň dva pomocné biskupy, bylo třeba zřídit k již existující olomoucké ještě jednu diecézi. Ta vznikla strategicky právě mezi Prahou a Olomoucí na základě buly papeže Klimenta VI. z 30. dubna 1344. Územně k ní byly přičleněny oblasti, jež původně patřily právě těmto dvěma starším církevním celkům. Ležela tedy z větší části v Čechách, ale dílem i na Moravě. Z území podléhajícího původně Praze jí přidělili děkanáty chrudimský, poličský, mýtský a lanškrounský, zatímco z olomoucké diecéze se pod Litomyšl včlenily děkanáty šumperský a úsovský. Do diecéze spadalo také Kladsko, jež tvořilo součást českého státu až do 18. století

Není bez zajímavosti, že zřízení nového biskupství bylo v době vrcholícího středověku, kdy už byla síť církevní správy ustálená, něčím mimořádným. Dokládá to skutečnost, že v průběhu celého 14. století vzniklo v Evropě pouze 11 nových biskupství, přičemž litomyšlské bylo jediným v oblasti střední Evropy.

Na pomezí Čech a Moravy

Proč se sídlem nového biskupa stala právě Litomyšl? Hovořila pro ni jednak výhodná centrální poloha a také fakt, že zde od poloviny 12. století fungoval dobře zavedený a hmotně vybavený klášter premonstrátů, na který při hledání místa padl zrak zakladatelů. Vedle krále Jana Lucemburského to byl hlavně jeho syn Karel, tehdy ještě moravský markrabě, kdo v počátcích nejvíce dohlédl na hmotné zajištění litomyšlského biskupství. Protože ani sebeduchovnější instituce nemůže žít jen ze vzduchu, posloužily za materiální základnu novému biskupství někdejší klášterní majetky. A nejen ty. Klášterní kostel Panny Marie získal status biskupské katedrály a budovy kláštera se změnily v sídlo biskupa a jeho kapituly.

Kapitulní kněží se ostatně rekrutovali právě z někdejšího osazenstva premonstrátského kláštera. Většina řeholníků tak fakticky zůstala na starém místě, jen změnila svou hodnost. Z premonstrátského prostředí nakonec pocházel i první litomyšlský biskup, jímž se stal Jan, opat kláštera premonstrátů v Louce u Znojma. Když roku 1344 nový pražský metropolita Arnošt z Pardubic přijímal ve svatovítské katedrále pallium coby odznak arcibiskupské hodnosti, účastnil se této slavnosti také Jan, který následně obdržel z Arnoštových rukou biskupské svěcení.

Jakmile se Litomyšl stala sídlem biskupa, její význam samozřejmě značně stoupl. Dočkala se povýšení na město a vybudování hradeb. Stavební úpravy se dotkly také biskupského sídla, při němž vznikl takzvaný Nový palác, který lépe vyhovoval nárokům pána diecéze. Přestavby se dočkal také sám katedrální chrám. Z těchto objektů se bohužel nic nezachovalo – všechny se nacházely v místech dnešního zámku, který byl postaven v druhé polovině 16. století.

Biskup humanista

Po smrti prvního biskupa v roce 1353 se stal jeho nástupcem kancléř českých králů Jan ze Středy. Tento významný vzdělanec působící na dvoře Jana Lucemburského i Karla IV. stál v čele litomyšlské diecéze po jedenáct let. Jan ze Středy je považován za jednoho z prvních humanistů na sever od Alp. Mistrně ovládal klasickou latinu a dopisoval si například s významným italským myslitelem Petrarkou.

Není divu, že muži takového zaměření byla provinční Litomyšl malá. Ve své diecézi také mnoho nepobýval, pohyboval se spíše při královském a císařském dvoře a nechával se zastupovat. Když se pak v roce 1364 uvolnil úřad olomouckého biskupa, který byl prestižnější a celkově lépe majetkově vybavený, přesídlil do Olomouce. Nebylo to ostatně zdaleka naposledy, kdy litomyšlské biskupství posloužilo jako jakýsi odrazový můstek v církevní kariéře. Jan ze Středy po sobě v Litomyšli nicméně zanechal hmatatelný odkaz v podobě kláštera augustiniánů s kostelem Povýšení svatého Kříže, který zde v roce 1356 založil. Této fundace si ostatně cenil natolik, že si klášter zvolil i za místo svého posledního odpočinku. Jeho ostatky tedy nespočinuly v Olomouci či v Praze, ale právě v Litomyšli, kde svou církevní kariéru začínal.

Husitská hrozba

Slibný rozvoj biskupství a diecéze zarazily už husitské války. V letech 1388–1418 úřad litomyšlského biskupa zastával Jan, řečený Železný. Jak už jeho přízvisko napovídá, šlo o silnou a nesmlouvavou osobnost. Proslul především jako zarputilý oponent Jana Husa a jeho reformních myšlenek. Osobně se roku 1415 zúčastnil koncilu v Kostnici a po svém návratu se snažil z Litomyšle vytvořit protihusitskou baštu. Kostnický koncil ho dokonce jmenoval svým legátem neboli vyslancem s pověřením postarat se v českých zemích o vyhubení vzmáhajícího se kacířství.

Takový úkol byl však i pro nadmíru energického preláta nad jeho síly. Biskupským statkům a samotné diecézi tím neprospěl – dočkaly se pouze zpustošení ze strany biskupových nepřátel. A to Jan ještě netušil, že svým nesmiřitelným postojem osudy mladého biskupství v podstatě zcela zpečetil. Když při svém tažení v roce 1421 plenili husité východní Čechy, nemohla Litomyšl v žádném případě uniknout. V této době již Jan Železný sídlil ve svém novém působišti, jímž se stala Olomouc, a jeho místo od roku 1418 zaujímal Aleš z Březí.

Rozvrácené a pusté

Husité Litomyšl dobyli na počátku května 1421 a ustavili zde svoji posádku, zatímco biskup Aleš spolu s kapitulou z města včas uprchli, čímž si zachránili holé životy. Útočištěm většiny z nich se staly blízké Svitavy. 

Po celý zbytek života se Aleš z Březí nepřestal označovat jako litomyšlský biskup, přestože šlo pouze o prázdný titul bez skutečného obsahu. V řadě litomyšlských biskupů byl osmý a zároveň i poslední. Diecéze přestala husitským útokem z jara 1421 fakticky existovat a v troskách skončila také katedrála Panny Marie. Obnovení se nikdy nedočkaly. Přestože po Alešově smrti v roce 1442 bylo jmenováno několik zástupců biskupa (takzvaných administrátorů diecéze), žádný z nich svůj úřad nemohl vykonávat. Biskupství tedy zcela zaniklo ve víru husitských bojů a jeho majetky rozchvátila okolní šlechta.

Nezapomnělo se úplně

Tradice východočeského biskupství však v historickém povědomí zůstala a navázalo se na ni o několik století později, ačkoliv v poněkud jiné podobě. Jakmile se po skončení třicetileté války v období nastupující rekatolizace začalo uvažovat o opětovném nastolení biskupa, neocitla se coby jeho možné sídlo již v hledáčku Litomyšl, ale významnější Hradec Králové. V roce 1664 zde vzniklo nové biskupství a s ním i diecéze královéhradecká, jež existuje dodnes. Se svou středověkou předchůdkyní se územně do určité míry kryje, tak jako ona zasahuje částečně na Moravu.

TIP: Vznik pražského biskupství: Prvním biskupem byl učený mnich z Magdeburku

K jinému druhu oprášení historické paměti došlo v osmdesátých letech 20. století, kdy papež Jan Pavel II. ještě za komunistické diktatury jmenoval titulárním litomyšlským biskupem Jaroslava Škarvadu (1982–2010). Proč zrovna litomyšlským? Pro své působení mezi českými a slovenskými krajany v exilu potřeboval mít Škarvada nějakou oficiální hodnost, a tak papežská kurie sáhla po několik staletí uprázdněném biskupském stolci. V roce 2016 se pak stal titulárním litomyšlským biskupem Pavel Konzbul, pomocný brněnský biskup. 


Další články v sekci