Zaniklý festuňk: Obnova hradeb v Olomouci stála deset milionů zlatých

V českých zemích měla Olomouc od dávných dob neobyčejně důležité postavení: byla založena při jediném bezpečném přechodu přes řeku Moravu. Ležela na cestě z podunajské roviny do Moravské brány, odkud vedla stará stezka k východu, do Polska k Visle, a na sever do Slezska do kotliny Odry. Používala se již od pravěku a byla důležitá i z hlediska evropského kontinentu. Na rozdíl od horami obklopených Čech byla Morava snadno přístupná událostem, jež se odehrávaly ve střední Evropě.

Záštita Vídně

Olomouc se stala významným místem i z hlediska vojenského. V rámci habsburského mocnářství jí byl přisouzen úkol zabránit proniknutí nepřítele do centra státu, k Dunaji a do Vídně. Olomouc se nicméně musela chránit už od mnohem starších dob a od středověku ji obklopovaly kamenné městské hradby, stále zdokonalované pod vlivem vývoje vojenské techniky. Během klidnějších časů, jež trvaly od druhé poloviny 15. století a po celé 16. století, město na válku nepomýšlelo, takže gotické hradby chátraly a zastaraly. Počátkem 17. století se však na obzoru objevilo bezprostřední válečné nebezpečí, což přinutilo Olomoučany probrat se z letargie. 

Zemský hejtman Velen ze Žerotína napsal městu koncem prosince 1620, aby opravilo hradby a tím pádem se mohlo bránit v případě napadení. Nevěřil, že jednou jedinou bitvou na Bílé hoře je odpor českých a moravských stavů zlomen. 

Ve švédských spárech

Přípravy ale byly k ničemu. Když se přiblížili Švédové, vzal vrchní velitel do zaječích a obránci vzdorovali pouhé čtyři dny, než se vzdali a vydali útočníkům město i se zásobami munice a potravin. Kapitulace byla odůvodňována špatným staveb hradeb, nevycvičenou posádkou, chabou výzvědnou službou a náhlým vpádem švédského generála Torstenssona, který vzbudil zmatek a strach. Švédové se v Olomouci usadili, a protože se chtěli usadit nadlouho, bylo jejich první starostí zdokonalení městského opevnění. Původní zdi byly bořeny a nové se stavěly, bašty se opravovaly a před branami rostly bastiony. Na opevnění pracovala švédská posádka, ale i městské obyvatelstvo. Majitel každého domu musel vyslat denně na práci dvě až tři osoby a celkem tak na hradbách pracovalo každý den na 2 000 lidí. Pro lepší obranu města Švédové spálili a rozbořili veškerá předměstí ležící kolem města, aby se v nich nemohl ukrýt protivník. 

Z Olomouce si zřídili opevněné místo, tábor pro svá vojska, ze kterého podnikali výpady do celého kraje. Obsadili Opavu, Uničov, Litovel a další sídla. Na chvilku byli Švédové z Moravy vytlačeni, aby vzápětí dostali císařští u Breitenfeldu takový výprask, že cesta do Čech a na Moravu byla pro Švédy zase volná.

Pak přitáhla armáda Raduita de Souches. Tento muž měl vzápětí proslout vedením úspěšné obrany Brna a nakonec dosáhnout hodnosti polního maršálka. Vraťme se ale před Olomouc. Obléhání Švédy okupovaného města se vleklo celé léto. Den D pro Raduita de Souches nastal 20. září 1644. Všechno bylo projednáno, domluveno, zařízeno – císařští budou tajně vpuštěni do města. 

Mužem, který měl obléhatelům umožnit nepozorovaný vstup, byl páter Michal, kvardián od františkánů-bernardýnů. Plán byl náramně mazaný. Císařští zaútočí u biskupského dvora a děkanství na Předhradí. Švédům ovšem kvardián oznámil, že má tajné zprávy o úmyslech císařských podniknout útok jinde, u kostela svatého Blažeje. Švédové tedy posílili tamní obranu vojáky z Předhradí, zatímco kvardián otevřel císařskému oddílu vedenému Raduitem de Souches vstup k děkanství. Do Olomouce pronikl tajnými podzemními chodbami a částečně kanalizací, vedoucí do budovy děkanství z hradního příkopu. 

Fiasko císařských 

Že by ukázkový příklad práce jednotky rychlého nasazení v podmínkách třicetileté války? Jen zdánlivě. Raduitovi vojáci sice obsadili nepozorovaně děkanství a biskupský dvůr, to však bylo taky všechno. Jejich hlavním úkolem bylo otevřít městskou bránu při současném útoku císařských zvenčí, což neudělali. Švédové léčku prohlédli, útok císařských odrazili a Raduitovy vojáky částečně pobili, částečně obrátili na útěk. Budovu děkanství a biskupský dvůr za trest vyrabovali a zapálili. A plukovník de Souches? Zachránil se, jenomže se neví jak. Podle vlastních slov utekl z hořící budovy děkanství podzemními chodbami, zatímco někteří svědkové vyprávěli, že svůj život spasil kaskadérským skokem z městských hradeb do příkopu. 

Švédové drželi Olomouc ještě dva roky po vestfálském míru. Pět let nato vyhlásil císař Ferdinand III. Olomouc za jednu ze čtyř moravských zemských pevností. Kromě ní to bylo Brno, Jihlava a Uherské Hradiště. Raduit de Souches (teď už maršál) podepsal velkolepé projekty nové pevnosti, která měla být vybudována podle moderního bastionového způsobu opevňování. Nákladné budování se táhlo a načas jej zrychlilo jen turecké nebezpečí. Když osmanská armáda v roce 1683 oblehla Vídeň, nebyla olomoucká pevnost na odražení nepřátelského útoku pořád ještě dostatečně připravená. 

Proti Prajzům

Až do roku 1740 spočívalo těžiště obrany Olomouce z větší části na starých středověkých hradbách, zesílených švédskými šancemi a menšími dostavbami. Podcenění strategické polohy města se neblaze projevilo hned na počátku válek o habsburské dědictví. Po vánocích roku 1747 Olomouc bez boje kapitulovala před postupující pruskou armádou. Čin to byl unáhlený snad ještě víc než za třicetileté války, protože pruské vojsko nebylo na řádné obléhání vybaveno a připraveno. Olomoucká pevnost, byť zastaralá a zanedbaná, pak Prusům sloužila jako zásobovací základna pro postup na jih. 

Když přišlo Rakousko o Slezsko, Olomouc se ocitla na strategicky důležitém místě nedaleko nové hranice. Tato skutečnost si vyžádala zásadní rekonstrukci stávajícího opevnění, které nyní nepříteli uzavíralo nejkratší cestu z pruského Slezska na Vídeň. Na rozkaz Marie Terezie byl vypracován projekt nové olomoucké pevnosti. Přestavba byla dokončena v roce 1757. Za deset milionů zlatých byla Olomouc přetvořena do podoby bastionové pevnosti podle zásad francouzské inženýrské školy. Její tvar ovšem komplikovala starší městská zástavba a nevýhodný terén, takže na rozdíl od pozdějších pevností v Hradci Králové, Josefově a Terezíně měla olomoucká pevnost nepravidelný geometrický půdorys. 

Křest ohněm podstoupila přebudovaná pevnost prakticky ihned po dokončení. Roku 1756 totiž začala sedmiletá válka a dva roky nato přitáhla k Olomouci opět pruská armáda. Po silném dělostřeleckém bombardování se Prusům podařilo na západní straně prostřílet průlom, jenže mezitím utrpěla pruská zásobovací kolona u Domašova a Guntramovic porážku od rakouského vojevůdce Laudona, což naprosto změnilo situaci. Ze dne na den ukončili Prusové obléhání a následně odtáhli. Co dělat, když vojsko nemělo dost jídla a střelného prachu?  

Labutí píseň

Ani potom však stavební ruch na olomouckém opevnění neutichl. Stále bylo nutné počítat s novým pruským útokem, a tak probíhaly různé doplňovací práce. Další zdokonalení přišla v období napoleonských válek a po nich, kdy byly vybudovány mohutné forty, vzdálené asi jeden kilometr od města. S tím, jak se během 19. století prudce rozvíjelo dělostřelectvo, však velkolepé pevnosti tohoto typu ztrácely na významu. Kolem Olomouce rostly další a další předsunuté forty. Když přišel rok 1866 a s ním prusko-rakouská válka, z plánovaných dvaceti fortů jich stálo jen dvanáct. 

TIP: Drancování měst Koruny české: Za třicetileté války je vojáci nijak nešetřili

Po prohrané bitvě u Hradce Králové se stala Olomouc útočištěm zdecimované rakouské armády. Přes válečný neúspěch se s pevností Olomouc nadále počítalo. A tak se zase stavělo a byly budovány nové předsunuté objekty, vzdálené od centra města až deset kilometrů. Když ovšem roku 1886 proběhla na olomoucké pevnosti inspekce, nedopadla dobře a císař František Josef I. vzápětí olomouckou pevnost zrušil. Hned po té se začalo bourat a demoliční práce pokračovaly až do dvacátých let minulého století. Do dneška se zachovalo jen několik pozůstatků. To je všechno, co zbylo z kdysi velkolepého barokního festuňku Olomouc.