Za zlatým rounem: Princ Iáson se pro beránčí kůži vydal až na Kavkaz
Iáson byl synem králem Aisóna, výsad korunního prince si však dlouho neužíval. Aisón byl totiž svržen svým příbuzným Peliem a dán na vychování (do izolace) ke kentauru Cheirónovi, velmi dobrému učiteli i lékaři. Domů se směl vydat až jako dospělý.
Téměř úsměvná by byla historka, jak po cestě v říčním brodu ztratil jeden ze sandálů, když přes řeku přenášel stařenu, kdyby to nebyla samotná nejvyšší bohyně Héra v převlečení... Za tento dobrý skutek si hrdina získal její trvalou přízeň.
Domů přišel v den, kdy se konala slavnostní oběť Poseidónovi. Na trůně stále seděl jeho Pelias, ale když viděl Iásona, přestože jej hned nepoznal, otřásl se hrůzou. Věštba jej totiž varovala před mužem s jedním sandálem, který ho má zabít! Proto se chtěl Pelias Iásona zbavit. Jak se později zjistilo, Iáson měl navíc stále nárok na vládu po svém otci. Tomu chtěl Pelias přirozeně zabránit, a právě proto dal Iásonovi za úkol získat zlaté rouno. Cesta za ním byla nejen velmi nebezpečná sama o sobě, ale samotné rouno střežil na Kolchidě drak, a navíc Kolchida byla územím až daleko, na břehu Černého moře!
Iáson se poradil s delfskou věštírnou a rozhodl se přece jen zkusit štěstí. Dostalo se mu totiž navíc pomoci největších řeckých hrdinů, např. Hérakla nebo pěvce Orfea! Na radu bohyň Athény a s pomocí Héry, která se prý chtěla Péliasovi pomstít za to, že odmítal její kult, Iásonovi postavil spřátelený král Argos loď, pojmenovanou po něm – tedy Argó. Byla to jakási oběť za to, že kdysi unikl smrti díky beranu se zlatou vlnou...
Iásonovými druhy na cestě za Zlatým rounem se stali členové posádky této lodi, nazývaní argonauti (v řečtině její název znamená „rychlá“). Posádku tvořili jen ti nejlepší. K Iásonovým přátelům se přidali i hrdinové z jiných míst Řecka, jejichž jména se v různých dobách a různých verzích tohoto mýtu objevují. To odráží snahu řeckých měst pochlubit se účastí na slavné výpravě. V seznamu je uváděno asi padesát jmen, není však jasné, zda mezi ně byli zahrnuti i veslaři.
Dobrodružná cesta
Jako obvykle každá plavba, tak i tato Iásonova cesta započala příslušnou obětí bohu Apollónovi. Pak se plavci nalodili v Pegasském zálivu a zamířili k ostrovu Lémnos, který obývaly pouze ženy. Bohyně Afrodita totiž kdysi potrestala všechny zdejší obyvatelky nesnesitelným zápachem, pro který je jejich muži opustili. A aby se jim pomstily, vyvraždily zdejší ženy celé mužské pokolení. Teprve poté byly zbaveny svého nepříjemného zápachu, takže když k nim argonauti připluli, nadšeně je přivítaly a muži z posádky je obdařili četnými potomky.
Následovala řada méně příjemných dobrodružství. Posádka také časem prořídla. Například po přistání v Bithýnii zlomil Héraklés své pádlo a když se vydal do lesa, aby si vyrobil nové, jeho přítel Hýlas byl očarován nymfami a utopil se. Zoufalý Héraklés trval na tom, že ho musí najít, ale promeškal tím odjezd lodi. Výprava tedy pokračovala bez něj. Koneckonců, podle věštkyně Moiry se tento hrdina boje o Zlaté rouno ani účastnit neměl.
Pohyblivé skály
Před další plavbou se plavci ještě zdrželi v Thrákii, kde se setkali s králem Fíneem, synem Posseidonovým. Fineus plavcům poradil, jak zdolat dvě obrovské pohyblivé skály, které střežily úžinu k Černému moři. Bylo známo, že každou loď, která tudy chce projet, kameny rozdrtí. Podle Fineovy rady vypustili argonauté napřed holubici, a když se jí podařilo mezi skalami proletět (prý ztratila jen několik per z ocasu), propluli s Athéninou pomocí i oni. Jenom záď se lehce poškodila, stejně jako ocas holubice. Od té doby se podle legendy již skály nepohnuly. Jakmile se Argó dostala do Černého moře, pokračovala bez přestávek až do Kolchidy, země, kde se rouno nacházelo.
Iásonovský úkol
Iáson se odebral k místnímu králi Aitéovi, aby mu vyložil účel výpravy a o rouno jej zdvořile požádal. Král v naději, že se ho lehce zbaví, mu uložil zkoušku, při níž měl hrdina Iáson prokázat svoji odvahu a obratnost, a jen v případě úspěchu rouno získat: měl zapřáhnout do pluhu dva ohnivé býky s kovovými kopyty, zorat pole a osít ho dračími zuby, z nichž vyrostou muži ve zbroji!
S pomocí královy dcery kouzelnice Médey se řeckému rekovi nakonec podařilo tento úkol splnit, král však přesto odmítl chlupatou odměnu vydat. Médeia, které Iáson slíbil manželství, uspala proto svými kouzly strážného draka a Iáson se konečně mohl vzácného předmětu zmocnit. Společně pak prchli na loď a vypravili se k domovu. Rozzuřený Aiétés se bez meškání vypravil za nimi. Médeia byla do Iásona tak zamilovaná, že aby otce zadržela, neváhala zabít mladšího bratra, který se nalodil společně s ní. Jeho tělo rozsekala na kusy a naházela do moře. Aby mohl synovi vystrojit pohřeb, musel Aiétés napřed jednotlivé údy vylovit. Jedině tak se milencům podařilo uniknout pomstě krále!
Těžká cesta domů
Ani zpáteční cesta se neobešla bez komplikací. Bůh Zeus, rozhněvaný Médeinou bratrovraždou, rozpoutal tak silnou bouři, při níž loď zbloudila až daleko k břehům Itálie. Nicméně to ještě nebyl konec všech strastí. Další bouře je zahnala až do dnešní Libye, kde uvízli na mělčině. Na vlastních ramenou museli loď přenést přes poušť! Když konečně dorazili na Krétu, stála před nimi poslední překážka – bronzový obr Talós, který na rozkaz krále Minoa střežil bezpečnost ostrova. Výpravě hrozila záhuba, ale Médeia je svými kouzly opět zachránila. Jediným zranitelným místem obra byl měděný hřebík na kotníku, uzavírající jeho jedinou žílu. Kouzelnici se podařilo pomocí čar hřebík vytáhnout a obr vykrvácel.
TIP: Femme fatale starověku: Kdo byla krásná Helena Trojská?
Po mnoha strastech dorazila posádka domů. Iáson předal Zlaté rouno králi Peliovi a loď Argo odvezl do Korintu, kde ji zasvětil Poseidonovi, bohu moří. Štěstí však nečekalo ani doma. Médeia nakonec Iásona omrzela a ten ji zapudil. Šílená hněvem zabila jeho novou milenku, dceru korintského krále, a dokonce i děti, které porodila Iásonovi. Z místa činu prchla ve voze taženém dvěma okřídlenými draky. Do morbidního závěru příběhu patří legenda o tom, že při odpočinku se na samotného Iásona pod jeho starou lodí zřítila příď a zabila ho...
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíWikipedie