Za slovenské Slovensko! Hlinkovi luďáci vydláždili cestu k Slovenskému státu

Dne 15. prosince 1905 vyšlo na první straně Katolíckych novín prohlášení s názvem „Nech žije Slovenská ľudová strana!“ V prohlášení hrstky slovenských národně orientovaných katolických politiků stálo: „Sláva Bohu na výsosti a na zemi pokoj ľuďom dobrej vôle! [...] Stvorila sa nám, chvála Bohu, nová politická strana, totižto naša spravodlivá slovenská ľudová strana, pod jejž rozvinutú zástavu povoláme všetkých slovenských voličov, verných Bohu svojmu, církvi svojej a národu svojmu!“ Byl to počátek čtyřicetiletého příběhu jednoho hnutí s velmi trpkým koncem.

Do ringu prvorepublikové politiky Hlinkova slovenská lidová strana (HSLS) nevstupovala jako nováček bez zkušeností. I když třeba narozdíl od agrárníků nebo sociálních demokratů nezapustila mezi domácím obyvatelstvem zpočátku tak pevné kořeny, luďáctví jako politické a myšlenkové hnutí si drželo ve slovenské společnosti své pevné místo již od poloviny devadesátých let 19. století.

Počátky samostatné Slovenské lidové strany (SLS) sahají do prosince roku 1905, kdy se slovenské křídlo luďáků v důsledku nedodržování národnostního programu pro menšiny odtrhlo od uherské katolické Lidové strany (maďarsky Néppárt), založené v roce 1895.

Z katolických kořenů

Vznikem Československé republiky se změnil především rozsah působnosti SLS a její program, nikoli ideologická východiska. Stranu charakterizovaly již v období monarchie tři hlavní pilíře – křesťanský, národní a sociální. V porovnání se složitou situací v Uhrách vznik ČSR luďákům poskytl vítanou možnost růstu. Strana si po obnovení činnosti na kongresu v Žilině v prosinci 1918 začala budovat své struktury po celém Slovensku. Přes možnosti nabízené prvorepublikovým parlamentním systémem se však nikdy nepokusila prorazit na Podkarpatské Rusi nebo v českých zemích – vyjma příhraničních moravských regionů.  

I když se SLS v období monarchie původně profilovala jako nadkonfesní strana, její rétorika a struktura politických elit jednoznačně napovídaly, že přitahovat bude zejména katolické voliče. V SLS měli již od počátku silný vliv katoličtí kněží – jejím doživotním předsedou byl ružomberský farář Andrej Hlinka, mezi meziválečnými místopředsedy bychom našli také Jozefa Tisa či Jozefa Budaye. Stranu si díky tomu oblíbilo i vedení domácí římskokatolické církve, neboť ji více či méně otevřeně podporovali biskupové Ján Vojtaššák, Karol Kmeťko nebo Michal Bubnič. 

Opoziční stálice

Nacionalismem a křesťanstvím prodchnutý program, jehož podstatou bylo praktické uplatnění autonomie pro Slovensko ve smyslu Pittsburské dohody z 30. května 1918, luďákům po celé období první republiky zajišťoval značný politický kapitál. Po relativním neúspěchu v prvních poválečných volbách roku 1920 (sedmnáct a půl procenta jim na společné kandidátce se Šrámkovými lidovci zajistilo na Slovensku třetí místo) luďáci následující tři parlamentní volby ve „svém“ prostoru plně ovládli. Postupně získali v roce 1925 třicet čtyři, roku 1929 dvacet osm a v roce 1935 (v koalici s nepříliš významnou Slovenskou národní stranou a dalšími dvěma regionálními uskupeními) třicet procent.

Ani pravidelný triumf ve volbách, ve kterých od roku 1925 SLS kandidovala pod pozměněným jménem jako Hlinkova slovenská lidová strana, však straně automaticky nezabezpečoval vliv v celostátní politice. Ve výsledcích za celé Československo luďáci pravidelně končili až na sedmém místě a pro ostatní strany tak HSLS nebyla nezbytným partnerem k sestavení vládní koalice. Do ní se nakonec dostala pouze jednou – v krátkém období let 1927–1929 se společně s dalšími středo-pravicovými a křesťansky orientovanými stranami stala součástí takzvané panské koalice Antonína Švehly. 

Dlouhodobé působení v opozici luďáky ve třicátých letech dostávalo do stále otevřenějšího rozporu s československým státem. Prohlubující se nedůvěru však živila i druhá strana konfliktu. Vládní strany za celých dvacet let společného „manželství“ Čechů a Slováků nepřikládaly voláním HSLS po řešení slovenské otázky význam a navzdory mnoha slibům její řešení jen oddalovaly. Nešlo přitom o neřešitelné a z hlediska národní emancipace Slováků neoprávněné požadavky. Autonomní statut Slovenska a vlastní autonomní sněm, opravňující rozhodovat v kulturních, jazykových a školských záležitostech, jistě představoval splnitelné přání, stejně jako decentralizace státní správy, zvýšení investic do rozvoje infrastruktury na Slovensku a „připuštění“ Slováků k práci ve státní sféře.

Představitelé centralistické politiky, mezi které můžeme počítat i prezidenty Masaryka s Benešem, se naproti tomu obávali, že by se z autonomie střižené dle vzoru Pittsburské dohody mohl stát precedens a stejné požadavky by začaly deklarovat kompaktní komunity Němců a Maďarů, což by fatálně ohrožovalo územní integritu republiky. Druhou kardinální překážku kladlo do cesty pevné ideologické přesvědčení částí centralistů o československé národní jednotě (takzvaném čechoslovakismu), dle kterého Češi a Slováci tvořili součást jednotného československého kmene, a tudíž jakékoliv administrativní odloučení Slovenska nedávalo logický smysl. 

Námluvy za humny

Když slovenský problém nedokázal (respektive nechtěl) řešit stát, začali luďáci hledat alternativy. Ve druhé polovině třicátých let se ve straně do popředí dostala mladá generace politiků, kteří se již bytostně nevázali na Československo a perspektivy Slovenska viděli i v státoprávním svazku s jinými národy. Část mladých luďáků navazovala po zásadním sjezdu HSLS v Piešťanech ze září 1936 mnohem směleji kontakty s cizinou – zejména s Poláky, Němci, ale také Maďary. Bylo zřejmé, že zradikalizována HSLS se posouvá doprava. Měla k tomu neoficiální požehnání Andreje Hlinky, který však sám ideu československé platformy nikdy neopustil a nevydal k tomu ani žádné instrukce – v únoru 1938 například osobně odmítl nabídku delegace sudetských Němců v čele s K. H. Frankem na úzkou spolupráci a Hitlera před ní nazval „kulturní bestií“.

Mladí radikálové, nezřídka členové bývalé fašistické organizace Rodobrana, kterou duchovně vedl „enfant terrible“ luďácké meziválečné politiky Vojtech Tuka, se v roce 1938 nijak netajili tvrzením, že pokud Praha nepřistoupí na požadavky HSLS, bude lepší dát společné republice „sbohem“. Ze slovenského problému se pro obě strany stal Damoklův meč: pokud vládní struktury v čele s novým premiérem (a prvním Slovákem na tomto postu) Milanem Hodžou chtěly Československo udržet funkční, s řešením slovenské otázky nemohly dále otálet. Na druhou stranu i přes všechny výhrady luďáků pro ně ČSR nadále představovala nejlepší možné státoprávní ukotvení. Jakékoliv koketování se severními či jižními sousedy zavánělo rizikem s nejistým výsledkem.

TIP: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání

I když premiér Hodža ještě v roce 1937 pověřil své spolupracovníky vypracováním projektu decentralizace státní správy a posílením postavení Slovenska, luďáky takový projekt nemohl uspokojit. V červnu 1938, nepochybně s využitím tlaku sudetských Němců a maďarských územních požadavků, zorganizovala HSLS v Bratislavě velkou manifestaci za autonomii, kde s originálem Pittsburské dohody vystoupili zástupci amerických Slováků a kde naposledy veřejně promluvil starý a nemocný Hlinka. Následně už události nabraly rychlý spád a po horkém létě přišel ještě žhavější podzim…