Za krále dítěte: Jagellonská hvězda na českém trůnu zhasla u Moháče

V roce 1506 se králi Vladislavovi II. narodil v Budíně vytoužený syn Ludvík. Jeho příchod na svět byl draze vykoupen smrtí jeho matky. Díky ní kolovala Ludvíkovi v žilách kromě jagellonské, rurikovské, habsburské a lucemburské též navarrská, kapetovská a aragonská krev. Předpokládalo se, že princ jednou zdědí českou a uherskou korunu, teoreticky si ale mohl nárokovat i polskou a litevskou. 

Tatínkův chlapeček

Vladislav II. podnikl velmi záhy praktické kroky k zajištění synova dědictví. Ludvíka korunovali v katedrále svatého Víta českým králem v pouhých dva a půl letech. Možná bylo dobře, že o tom maličký Jagellonec neměl ani potuchy, protože se slavnost nevydařila, hustě pršelo a na všem se šetřilo. Navíc ho při obřadu zastínila jeho téměř o tři roky starší sestra Anna, která byla vzteky bez sebe, že se jí nedostává patřičné pozornosti a rozbrečela se. Milující otec jí pro uklidnění též vložil na hlavu korunu. 

V roce 1515 stihl nemocný Vladislav II. vyjednat ve Vídni spojeneckou a svatební smlouvu s císařem Maxmiliánem I. Ludvík, který byl jmenován generálním vikářem římsko-německé říše, se zasnoubil s císařovou vnučkou Marií. V obou případech se jednalo o zcela formální akty, neboť Ludvík měl teprve devět let. Dalších synových narozenin se Vladislav II. již nedožil, jelikož na jaře 1516 zemřel. 

Za „krále dítěte“ panovali v českých zemích jeho poručníci, páni z Rožmitálu, Švihova a minsterberský kníže Karel. V Uhrách stál v čele regentské rady nejdříve sedmihradský vévoda Jan Zápolský, po něm pak Ludvíkův bratranec, výmluvný a ctižádostivý markrabě Jiří Braniborský. Ludvík nadále žil v Budíně. Naučil se maďarsky a částečně latinsky, česky a francouzsky, pasivně ovládal též němčinu a polštinu. Raději se ale zdokonaloval v bojových dovednostech a účastnil se turnajů či honů, protože po otci zdědil nadšení pro středověké rytířství.

Toho si všiml papežský nuncius, který hlásil Svatému otci, že u dvora se pro samou zábavu zanedbávají vládní záležitosti. Neopomněl vyjádřit obavu, že luterán Jiří Braniborský by mladého panovníka mohl přivést ke kacířství. Strachoval se ale zbytečně, Ludvík zůstal neochvějně věrný „svaté, všeobecné, apoštolské církvi“. 

Královská města posilují

V Českém království si za Jagellonců stavové užívali svobod a privilegií jako nikdy před tím, ani potom. V zemi bujel neklid, nectily se zákony, nikdo pořádně netrestal loupeživé rytíře a královské statky přecházely do rukou šlechty. Ludvíkovy nepřítomnosti využil především nejmocnější katolický velmož, nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu. V letopisech se o něm psalo: „Je to lstivý člověk: vede krásné řeči o tom, jak se stará o prospěch země, jenže ke svému užitku.“ Patřil k vůdcům strany, která královským městům upírala právo podílet se na správě království. Jenže dlouholeté spory šlechtu i města vysilovaly, proto byla na zemském sněmu v roce 1517 schválena Svatováclavská smlouva. Měšťané se domohli vlastního hlasu na zemských sněmech a šlechtici práv na vaření piva i další hospodářské činnosti. 

Tehdy sebevědomí pražští radní ihned využili slabé vlády a uskutečnili dávno vysněný plán na spojení Starého a Nového Města. V létě 1518 se v budově Karlovy koleje sešly obce obou měst, aby vyslechly projevy hlavních zastánců sjednocení, především konšela Jana Paška z Vratu. Poté byl vznesen dotaz, zda obce souhlasí se spojením, a nikdo neprotestoval. Díky tomu posílila česká metropole své mimořádné postavení v zemi a spolu se svými spojenci z řad menších královských měst představovala vážného soupeře šlechtických uskupení.

Vláda na dálku

V roce 1521 oslavil Ludvík patnácté narozeniny. Byl prohlášen za dospělého, chopil se vlády a konečně mohl u budínského dvora přivítat svou manželku. Zatímco si uherští pánové v Budíně užívali přítomnosti královského páru, čeští aristokraté nelibě nesli, že se musejí spokojit pouze s panovníkovými dopisy a vládou jeho zástupců. Když se nejmocnější a nejbohatší páni z Rožmitálu a Pernštejna pustili do nemilosrdného sporu o rožmberské dědictví a hrozila občanská válka, v Budíně pochopili, že přece jen budou muset vyhovět českým poddaným a pustit krále do jeho západní země. Nejednalo se o zcela bezpečnou výpravu, neboť na cestách v českých zemích lapkové přepadávali a zabíjeli kohokoliv, kdo vezl něco cenného, a ve městech se množily případy žhářství.

Kromě toho se vyostřily náboženské rozpory, protože katolíci se jen neradi smiřovali s rovnoprávným postavením kališníků, a z německých zemí se navíc stále intenzivněji šířilo ještě nebezpečnější „rouhačství“ v podobě luteránství.

V roce 1522 se tedy Ludvík vydal podruhé v životě do českých zemí. Bylo to po dlouhých třinácti letech poprvé, co zde mohli poddaní spatřit svého panovníka. Jelikož se mu ale nepodařilo vyřešit splacení enormních otcových dluhů, nacházel se král ve svízelné finanční situaci, kterou historik Tomáš popsal: „Znovu se zápolí s nedostatkem v královské kuchyni, s urgováním plateb a uklidňováním dodavatelů.“

Během téměř ročního pobytu zažila Praha korunovaci Marie českou královnou. Ludvík se věnoval především rytířským turnajům, pro něž si nechal z Uher přivézt zbraně i koně. Před odjezdem se vzepjal ke státnickému činu a obměnil složení nejvyšší zemské správy. Pána z Rožmitálu nahradil minsterberským knížetem Karlem. 

Tragédie u Moháče

Po návratu z Prahy do Budína dolehlo na královský pár nebezpečí tureckého postupu. O Ludvíkových velkých starostech svědčí i zápis kronikáře Jana Dubravia: „K němu sluší se podotknouti tři mimořádné rysy a všechny tři byly výrazem přílišné předčasnosti: že totiž brzy dospěl, že mu předčasně narostl vous a že měl už v osmnácti letech šediny.“ I z tohoto důvodu se Ludvík nemohl věnovat plánu na vlastní zvolení římsko-německým králem namísto svého švagra arcivévody Ferdinanda. Nutno podotknout, že od počátku stejně šlo o pouhý vzdušný zámek.

Mladý Ludvík se připravoval na tureckou expanzi, ale jeho šlechtě i příbuzným na evropských dvorech se válčit příliš nechtělo. Po útoku tureckých vojsk na uherské území ho uherští páni přesvědčili, aby nečekal na posily. A tak se 29. srpna 1526 u Moháče postavilo okolo 25 000 Ludvíkových vojáků přesile 55 000 Turků. Královo zastaralé rytířské pojetí boje nemělo šanci. Jakmile bylo jasné, že křesťané utrpěli zdrcující porážku, snažil se Ludvík zachránit holý život.

TIP: Osudový mezník českých dějin: Smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče

Jiří Tomáš popsal jeho děsivou smrt: „(Králův kůň) uprostřed potoka zastavil a chtěl se napít, Ludvík ho popohnal bičíkem a ostruhami, zvíře se vzepjalo na zadní, ztratilo rovnováhu a posléze spadlo do vody. Ludvík, zatížený těžkou zbrojí, se ocitl pod koňským tělem, které jej tlačilo pod hladinu. Přihlížející Aczél skočil do vody za králem a snažil se ho dostat ven z močálovité kaše. Ale i jeho začalo bahno stahovat do svých útrob.“ Královna Marie se po Ludvíkově smrti již nikdy neprovdala, zemřela 32 let poté ve Španělsku.