Za cigaretu exkomunikace: Proč církev potírala kouření tabáku?

Je prosinec roku 1492 a na palubě lodi La Pinta mířící zpátky do Španělska vládne uvolněná atmosféra. Nová cesta do Indie byla objevena a člen posádky Rodrigo de Jeréz využije poklidného okamžiku k tomu, aby vyzkoušel jednu „indickou“ novinku. Smotá několik širokých sušených listů podivné byliny, namačká je do podlouhlé duté dřevěné trubice a na jednom konci zapálí. Zhluboka nasaje unikající kouř do plic a s výrazem uspokojení jej po chvíli v obláčku dýmu vyfoukne.

Chlubit se nevyplácí

Co je to za podivný nápad? Jeréz, první historicky doložený evropský kuřák tabáku si počíná přesně podle instrukcí lodního tlumočníka Louise de Torrese. Ten byl přímým svědkem zmíněného podivného rituálu na San Salvadoru, kde si takto na tabáku pochutnávali indiáni z kmene Guanahani. I on si záhy potáhne. Ke smůle obou zmíněných pánů si ale jejich zábavy všimne Pedro de Gutierrez, vrchní stevard. A je vzteky bez sebe.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

„Rozdělávat oheň na palubě? Chcete nás všechny poslat ke dnu?“  Než se oba výtečníci vzpamatují, vyplatí jim dráb šedesát ran provazem na holá záda. A to ještě mohou být rádi, že je kapitán Kolumbus nenechal hodit přes palubu. I slavný mořeplavec si dobře uvědomuje, jak těžké je udržet morálku na lodi poté, co splní cíl plavby. Nejvíc nehod se vždycky stává na cestě k domovu a z nepozornosti. Jeréz i Torres se z vězení v podpalubí dostanou až v Lisabonu.

De Jeréz byl mimochodem také prvním evropským kuřákem, kterého jeho zlozvyk stál život. Dýmku i váček s tabákem propašoval na pevninu a pochlubil se vyfukováním kouře v námořnické krčmě. Chyba, až moc lidem připomínal ďábla. Skončil u inkvizičního stolce a poté i na hranici. Z prvníhokuřáka se na dlouhou dobu stane i poslední.

Tahle země není pro kuřáky

Vzhledem k ostrému přístupu katolické církve vůči kuřákům se podobných experimentů zdrží i Robert Pane. Ten doprovázel Kolumba při druhé cestě do zámořských kolonií a v učeném pojednání zmínil i rituál požívání tabáku. „Tento a mnoho dalších barbarských zvyků jen dokládá primitivnost tvorů, kteří se nikdy nestanou lidmi, pokud nepřijmou Krista.“  Kouření Evropany udivuje. Domů o něm roku 1518 píše Juan de Grijalva z Yucatánu, o rok později jej do deníku zaznamená i dobyvatel Hernando Cortés a v roce 1530 hned dva druhy pro „vědu“ popíše misionář Bernardido de Sahagun. Jenže conquistadoři pasou po zlatě a pramálo je trápí libůstky indiánů. Rostliny tabáku tak dál zajímají jen pár botaniků a herbaristů.

Podobně neslavně si vede lehce omamné sušené listí u anglického dvora. Mořeplavec sir Walter Raleigh skládá roku 1586 k nohám královny Alžbety I. ty nejnemožnější dary. Neveze sice tolik očekávané koření, ale náklad zlata a spoustu podivných jedlých rostlin: kulaté žlutomasé tvrdé brambory rostoucí v hlíně či v šustivém listí obalené klasykukuřice. „A dál už nic?“  ptá se rozmrzelá královna prvníholodivoda Velké Británie. „Snad jen… zvláštní dýmkové koření.“ 

Alžběta zkusmo ze zapálené trubičky potáhne. Experiment ale skončí katastrofou: královna zezelená, začne se dávit a v záchvatu těžkého kašle vyplivne první dovezenou dýmku na podlahu.

Tabák je Ďáblovo lejno!

Co na tom, že španělský medik Monardes ze Sevilly popisuje hned 36 nemocí, které s pomocí zázračného listí tabáku vyléčil. Nikdo mu moc nevěří. Pokusům s pálením tabáku učiní přítrž i sám papež Urban VIII. Roku 1624 vydává bulu, kterou kouření zakazuje. „Ohavným smradům pekelným kdo se oddává, kdo hubí v sobě kouřem věčnou Duši.“  Kdo neuposlechne nařízení vatikánského stolce, může a bude bez milosti z církve exkomunikován.

TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask

A jinde? V Rusku by vás za kouření na veřejnosti podle zákona vykastrovali a třeba v Persii či Turecku za ně hrozil trest smrti. Co kdyby ani později tabák lidem nezachutnal? Změnil by se snad svět k lepšímu? Jak by se žilo na světě bez kuřáků a nikotinu?