Za Boha a knížete: Jak si počínali čeští vojáci během 2. křížové výpravy?

První výprava skončila vytvořením tří křižáckých států v čele s jeruzalémským královstvím. Pak ale zahájil mosulský atabeg Zengí ofenzivu natolik úspěšnou, že na Štědrý den roku 1144 padlo nejsevernější hrabství Edessa do tureckých rukou. To, co Zengího ověnčilo titulem sultána a přízviskem al-Malik al-Mansúr, Vítězný král, vyvolalo v Evropě paniku. 

Výzva „synům kříže“

Zděšení bylo tak velké, že čerstvě zvolený papež Evžen III. vydal 1. prosince 1145 ve Viterbu bulu Quantum praedecessores, první z výzev ke 2. křížové výpravě. Šířením a propagací pověřil cisterciáckého opata Bernarda z Clairvaux, který neoslovil jen Ludvíka VII. Francouzského či německého krále Konráda III., ale i méně významné panovníky a vévody. Do Prahy tak dorazil list, který začínal následovně: „Vévodovi Vladislavovi a ostatním urozeným a všemu lidu českému clairvauxský opat Bernard posílá pozdravení v Kristu! Chci k vám promluvit ve věci Kristově (…)“

Byl to téměř formulář, příliš se nelišil například od výzvy anglickému králi či jiným, a mnohomluvně se propracovával k jádru věci. Sliboval především odpuštění všech hříchů „synům kříže“, kteří se opásají zbraní a vytáhnou Svaté zemi na pomoc.

Datum bylo stanoveno na nejbližší Velikonoce, které tehdy připadaly na 20. duben roku 1146. Bojovníci se měli shromáždit ve zbroji a bez přepychu. „Pouze na štít a dřevo sedel, které budou mít, až vytáhnou do bojů, budou smět dát zlato a stříbro ti, kdož budou chtít, aby zazářilo na nich slunce a strachem aby byla rozehnána udatnost národů.“ List končil odkazem na moravského biskupa Jindřicha Zdíka, který knížeti vše podrobně objasní. Vladislav II. výzvu uposlechl.

Družina knížete Vladislava

„A tak to kázání svrchu jmenovaného muže v poslaném listě došlo k uším českého vévody pana Vladislava a k jeho velmožům a předákům a (…) vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem, panem Spytihněvem, a s přečetným vojskem svých předáků pozvedl kříž a rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům,“ stojí psáno ve Vincenciově letopise. O mnoho více se o skladbě vojska či knížecí družiny ani o účastnících nedozvíme, snad jen to, že se k výpravě připojil polský kníže Vladislav II. Vyhnanec. Pokud jde o vládu nad knížectvím, dostal ji dočasně mladší Vladislavův bratr Děpolt, podle Vincencia „muž rozvážný a ve zbrani udatný“.

Nevyrazilo se hned o Velikonocích, jak chtěl opat Bernard, teprve v květnu se hnuly z Řezna Němci a Lotrinčané pod vedením Konráda III., a pokud jde o Francouze, ti vyjeli z lotrinských Met teprve v červnu. Trasa pochodu vedla přes Uhry, kde neměli křižáci problém. O to hůře ale bylo na území Byzance, neboť basileos Manuel I. viděl v křižácích hrozbu a reagoval méně diplomaticky než jeho předchůdce při průchodu 1. křížové výpravy. Nevíme ovšem, jestli české vojsko pochodovalo s Konrádovými houfy. Spíš se zdá, že postupovalo až za nimi, neboť podle všeho vyrazilo až na sklonku léta 1147. Nasvědčuje tomu zmínka o zákazu rabování na byzantském území, kde už stihli Němci s Lotrinčany získat smutnou proslulost. (Ani Češi a Moravané však nebyli beránky a zhruba od Soluně nebrali na zákaz ohled.)

Nic netušíme ani o českém příchodu do Konstantinopole a víme jen to, že Vladislav složil Manuelu I. lenní přísahu podobnou té, kterou skládali německý Konrád i francouzský Ludvík. Alespoň tak se o tom zmiňuje byzantský kronikář a basileův sekretář Jan Kinnamos v souvislosti s pozdějším setkáním obou panovníků. Samostatná přísaha pak svědčí o dvou věcech: Vladislav II. zjevně dorazil do byzantské metropole samostatně a musel vést družinu dost velkou na to, aby vzbudil Manuelovu pozornost i obavy, kvůli nimž jednal s českým knížetem jako s politicky samostatným subjektem.

Byli Češi ve druhé bitvě u Dorylaea?

Údolí Dorylaeum u dnešního tureckého Eskişehiru bylo místem bitvy, v níž předvoj 1. křížové výpravy pod velením Bohemunda z Tarentu a Godefroye z Bouillonu porazil prvního červencového dne 1097 Seldžuky, vedené rúmským sultánem Kilič Arslanem I. Dne 26. října 1147 tu došlo ke druhé bitvě, tentokrát s opačným výsledkem. Stala se osudnou pro dvacetitisícové vojsko Konráda III., který se po odchodu z Konstantinopole vydal maloasijskou Anatólii nikoliv při břehu moře, ale vnitrozemím a po stopách prvních křižáků. Patnáctého října vyrazil z Nikáje a za průvodce měl byzantského žoldnéře, kapitána Varjagů Štěpána, který se svými lidmi v noci na 25. října na řecko-tureckém pomezí jednoduše zmizel. Konrád měl navíc zásoby na osm dní, takže už hladověl i žíznil, a cestu mu zastoupilo mohutné vojsko anatolského sultána Masuda I.

Rytíři v těžké zbroji a na vyčerpaných koních útočili, což byla chyba, neboť jim turečtí jezdci snadno unikali, na dálku je zasypávali šípy, a navečer Konrádovi nezbylo, než dát povel k ústupu na Nikáju. Dorazil do ní 2. či 3. listopadu s pouhou desetinou mužů a ponížený a zlomený se přidal k Francouzům Ludvíka VII. Německá výprava tak přestala jako samostatné uskupení fakticky existovat.

Byli Češi v osudové bitvě? Nemáme pro to sebemenší důkaz a stejně tak mohli táhnout až za Konrádem, s nímž by se setkali až v Nikáji po jeho porážce. Jisté je, že kníže Vladislav s Francouzi i většinou Němců dál netáhl a vydal se na zpáteční cestu, která vedla velkou oklikou přes Kyjevskou Rus. S byzantským císařem se měl po letech setkat ještě jednou v situaci, kdy oba podporovali opačného pretendenta uherského trůnu a museli zažehnávat hrozbu války.

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Vincenciův zápis k roku 1148 nicméně říká, že úplně bez boje se český pobyt v Malé Asii neobešel: „Téhož roku se vrátil vévoda Vladislav z téže výpravy, na níž byl zabit s přemnoha jinými jeho maršálek Jiřík, muž urozený a statečný, který měl jediného syna Jiříka, velmi nadaného. Kancléř pak svrchu řečeného vévody, Bartoloměj, byl s přemnoha jinými od Turků zajat a o něm jsme se nemohli dozvědět nic jistějšího.“ 

Ona formulace „zabit s přemnoha jinými“ je jediným nepřímým důkazem pro hypotézu, že Češi a Moravané přece jen u Dorylaea bojovali a krváceli, neboť k jinému většímu střetu zde do té doby nedošlo!