Z Rakous na Moravu: Lichtenštejny pozvali do Mikulova Přemyslovci

Původ rodu Lichtenštejnů sahá do 11. století. Jejich předkové byli družiníky Vohburgů a později Babenberků. Prvním písemně doloženým Lichtenštejnem byl Hugo (asi 1108–1141). V listině babenberského markraběte Leopolda IV. z roku 1141 je uveden jako Huc de Liechtenstein podle hradu (v překladu „světlý kámen“), který dal postavit nedaleko Mödlingu (asi 30 kilometrů jižně od Vídně). Hrad patřil Hugovým potomkům do konce 13. století. Lichtenštejnským sídlem se opět stal až v roce 1807, kdy ho koupil kníže Jan I., který dal naproti postavit klasicistní zámek Neues-Liechtenstein. Hrad byl koncem 19. století opraven a romanticky přestavěn. Od té doby patří Lichtenštejnům dodnes.

Kolem poloviny 13. století náležel rod k rakouskému panskému stavu a linie reprezentovaná Jindřichem I. († 1265 nebo 1266) držela v okolí rodového hradu a na severovýchodě Dolních Rakous významné statky. Jindřich se měl stát praotcem moravsko-rakouské větve.

O babenberské dědictví

Hugo z Lichtenštejna pronikl mezi nejvyšší rakouskou šlechtu – byl družiníkem babenberského vévody Leopolda IV. Jeho pravnuk Jindřich I. vybudoval kariéru a majetek jako člen dvora vévody rakouského a štýrského Fridricha II. řečeného Bojovný. Ten oceňoval jeho politické a diplomatické schopnosti i udatnost, kterou prokázal například roku 1244 při křížové výpravě proti pohanským Prusům. Když 15. června 1246 vévoda Fridrich II. padl v bitvě na Litavě, v níž bojoval i Jindřich, rod Babenberků jím vymřel po meči.

O babenberské dědictví se rozhořel boj, do nějž se zapojil i český král Václav I. a jeho syn Přemysl, pozdější král železný a zlatý. Politický zápas trval několik let a Přemysl v něm vsadil na Jindřicha z Lichtenštejna, který měl silnou pozici zejména ve Štýrsku. Víme, že Lichtenštejn vedl delegaci rakouské šlechty do Prahy, která v listopadu 1251 vyjednávala s Václavem I. Jindřich pomohl jeho synovi získat na svou stranu rakouskou šlechtu a ten od listopadu roku 1251 používal titul markrabě moravský a vévoda rakouský. Panství nad rakouskými zeměmi (Dolním a Horním Rakouskem) bylo stvrzeno sňatkem českého prince s Markétou Babenberskou, sestrou posledního Babenberka, 11. února 1252.

Za dobré služby daroval Přemysl Jindřichovi Mikulov a okolní obce, a to listinou vydanou už 14. ledna 1249 v Brně. Hrad se poté stal hlavním sídlem mikulovské větve rodu a Jindřichovi potomci používali titul z Lichtenštejna a na Mikulově. Když pak v roce 1260 Přemysl již jako český král zvítězil nad uherským panovníkem Bélou IV. u Kressenbrunnu a získal Štýrsko, stal se tam zemským hejtmanem právě Jindřich. Omezování práv rakouské šlechty však časem vedlo ke ztrátě podpory Přemysla Otakara II. v zemi.

Po volbě Rudolfa Habsburského roku 1273 římským králem rakouská šlechta přešla na Habsburkovu stranu, včetně Jindřichových synů Fridricha I. († asi 1310) a Jindřicha II. († asi 1314). Přemyslovo panství se roku 1276 scvrklo na Čechy a Moravu a spor s pak definitivně se rozhodoval v bitvě na Moravském poli, v níž král železný a zlatý padl.

Vzestup i první pád

Po nástupu Lucemburků vybudovali Lichtenštejnové pevné pozice po obou stranách moravsko-rakouské hranice. Hartneid II. († 1351), syn Jindřicha II., si získal přízeň Jana Lucemburského v jeho sporu s Albrechtem II. a Otou Habsburským. Za věrné služby dostal v roce 1334 od Lucemburka lénem hrad Děvičky, který pravděpodobně přestavěl a vybudoval mu předhradí.

Ze synů Hartneida II. se prosadil mladší Jan I. († 1397). Ten nejprve dosáhl vynikající kariéry, když byl v roce 1368 jmenován hofmistrem rakouského vévody Albrechta III. (stal se jeho nejdůležitějším poradcem). Za úvěry a další služby si nechal dobře zaplatit – získal do zástavy tři desítky Albrechtových statků. To se nelíbilo části rakouské šlechty ani Habsburkům a vedlo to v roce 1394 k zatčení Jana I., jeho bratrů a synovců a ke konfiskaci většiny jejich majetku v Rakousích.

Protože měl Jan I. ze tří manželství pouze dceru Kateřinu, už v září 1386 uzavřel se svými dvěma bratry a pěti synovci dědickou smlouvu. V ní se zavázali, že všechny tři moravské hrady (Mikulov, Sirotčí hrádek a Děvičky) obsadí purkrabími a nikdy je nerozdělí. Smlouva byla první majetkovou pojistkou rodu. Poslední léta života Jan I. dožil na Mikulově.

Hlavou rodu se pak stal Jindřich V. († asi 1418), syn Janova nevlastního bratra Hartneida III. Stejně jako jeho strýc zastával úřad hofmistra rakouského vévody. Jeho bratranec Hartneid V. († 1427) byl v letech 1419–1436 členem rady císaře Zikmunda a krátce i purkrabím na Špilberku. Jindřichův starší bratr Jan II. († asi 1412) působil v radě moravského markraběte Jošta a jako purkrabí hradu Znojmo. Za husitských válek se Lichtenštejnové postavili za Zikmunda Lucemburského, proto v roce 1426 husité dobyli a vypálili lichtenštejnský Podivín, Mikulov a Valtice.

Dělení rodu

Pak přišla stagnace lichtenštejnského rodu. Příčinou bylo jeho rozdělení do tří větví, zanedbávání státní nebo vojenské služby a zejména špatné hospodaření. V roce 1504 na návrh seniora rodu císařského rady Kryštofa III. († 1506) Lichtenštejnové uzavřeli dědickou dohodu, která měla zabránit rozpadu majetku. Rozdělili se do tří větví – mikulovské, steyreggské a feldsbergské (valtické). Kryštof III. si ponechal hlavní sídlo a panství Mikulov, jeho synovci Jiří VI. a Erasmus získali rakouské panství Steyregg a synovec Hartmann I. (†1539) dostal panství Feldsberg (Valtice).

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Dohoda zakotvila pravidla, která zajistila udržení majetku rodu i v příštích generacích: hlavou rodu je nejstarší muž (seniorát), senior drží všechna léna, existuje nástupnické a předkupní právo na majetek v rámci rodu, dcery je třeba při sňatku zaopatřit.