Z chlapce mužem: K rituálům dospívání patřil boj i milenecký vztah

Ve Spartě dětství chlapců za mnoho nestálo. Končilo jejich sedmými narozeninami, které jako poslední v životě oslavili s rodinou. Poté opustili domov a přestěhovali se do agoge, společného „jinošského“ domu, kde se jim postarali o vzdělání. Co je na programu? Život ve smečce, tanec, zpěv, lov a lekce komunikace. Ale hlavně fyzická příprava na boj, zápolení a zvyšování odolnosti vůči bolesti. Třináct let této izolace přežili skutečně jen ti nejsilnější.

Spartánský výcvik

Než se z mladičkých paídes stali paidískoi, museli splnit rozhodující zkoušku. Ta trvala celý rok. Její součástí byl kurs přežití, při němž museli nespatřeni setrvat měsíce na jinak pustém území a ulovit velké zvíře. Nechybělo ani velké finále v podobě kryptei. O co šlo? V průběhu pravidelné podzimní války, vyhlašované proti otrockým národům hélótů, musel každý neozbrojený frekventant kursu dospívání zabít nejméně jednoho protivníka. Neúspěch je diskvalifikoval z řádného života a předurčil jim doživotní úlohu sluhů. Úspěchem se stali hēbōntes, tedy téměř dospělými. Mohli si zvolit, zda nastoupí na devět let do armády, nebo se budou podílet na výcviku mladých. Teprve pak se stávají muži, aktivními členy společnosti a mohou se třeba i oženit.

Strejdové z Kréty

Na pederastii, tedy „lásku k chlapcům“ dnes shlížíme jako na něco velmi morálně pokleslého a společensky nehodného. Na Krétě a později v celém Řecku ale k dospívání v muže prostě patřila. Ústřední roli tu sehrává dospělý a vyzrálý muž zvaný philetor, který nabídne mladému chlapci, že se stane jeho ochráncem. A samozřejmě přidá nějaké ty dárky. Jestliže na to chlapec kývne, přestane žít se svou rodinou a vyrazí se svým mentorem na dva měsíce do světa na zkušenou. Pokud vše proběhne k oboustranné spokojenosti, stane se chlapec jeho „malým parťákem“ – kleinosem. Philetor jej učí boji, lovu, zpěvu, tanci, výkladu božstev a historie. Mladík je tedy něco jako jeho osobní sluha nebo panoš, který odkoukává, jak se věci mají. 

Kontroverzním bodem této praxe je „uvádění mladého muže do sexuálního života“. Ano, budou milenci. Tehdy to však nikdo neodsuzoval. Rodiče považují za štěstí, že se jejich synovi dostane přízně a společnosti velkého válečníka či významného filozofa. Po návratu z této jinošské výpravy, která může trvat dlouhá léta, mu pak ostatní prokazují velký respekt. A očekává se, že on své znalosti předá dalšímu mladému chlapci.

Slavnostní procházka

Větu „Mámo, ten kluk roste jako z vody“ by asi římský otec ve 3. století nepoužil, ale kontext zůstává zachován. Je načase, aby se z chlapce stal muž, řádný občan impéria. Konkrétní načasování záleželo na otci i historických souvislostech, ale nastávalo obvykle mezi 14 až 17 rokem věku. Chlapec nejprve odložil svou bullu, ochranný náhrdelník, jež mu byl darován po porodu, a položil jej na jeden z četných oltářů domácích bůžků Larů. Tímto gestem se s díky zřekl jejich ochrany a přebral teď odpovědnost za vlastní osud. Sundal také „dětský“ karmínový opasek, který mu zdobil tógu. Teď už bude chodit jen v čistě bílé róbě. Následně vyrazil na cestu k Fóru, přičemž se k němu postupně přidávali sousedé z okolí. Nakonec z toho bylo celé radostné procesí. 

V zástupu mužů byl pak uveden dovnitř a jeho jméno bylo slavně zapsáno do seznamu občanů. Teď už může volit, ale musí taky začít platit daně. Cestou zpět se musí zastavit ještě na kapitolském vršku a přinést oběť bohům. Doma už jej čekala velká oslava. A co další ráno, s hlavou bolavou po vypitém víně? Nejspíš už na něj před dveřmi čekají sousedé, kteří jej budou lanařit, pro koho má hlasovat nebo zda by neměl vstoupit do armády.

Válka, nebo pouť?

Přechod k dospělosti hluboce prožívali u svých ratolestí také Inkové. Kdy je třeba zbavit své vlasy vpletených korálků – symbolů dětství? Dcera se stala ženou během první menstruace, která v příbuzných vyvolala velkou radost a veselí. Na slavnostní hostině jí matka předala část svého oblečení – budoucího věna, protože jako dítě se teď už oblékat nemůže. Od ostatních příbuzných pak dostala mnoho darů, zejména semen kukuřice. A její nejbližší strýc? Ten jí „daruje“ nové dospělé jméno. Je načase, aby se podívala po ženichovi! 

Mladíci kolem čtrnáctého roku obdrželi jen kopí, štít a kyj a pořádnou nakládačku k tomu. Nohy jim příbuzní rozšlehali do masa – aby poté, co srostou, byly silnější. Po zhojení jim také propíchnou ucho. Počítá se s tím, že na další dobyvačné tažení už vyrazí s ostatními muži. Pokud ale nic takového na programu zrovna není, musejí alespoň podniknout pouť do Cuzca, kde na oltáři hlavního chrámu obětují lamu. Teprve po návratu získají právo založit vlastní rodinu a účastnit se sněmů a jednání.

Jizvy a drogy

Proměna vzhledu byla velmi důležitá i u Mexiků, jak jsou souborně označovány kmeny žijící ve stejnojmenném regionu. Tempo tu pochopitelně udávali hlavně Aztékové. Pro dívky znamenal přechod k dospělosti velmi bolestivý rituál zjizvení jednoho boku a ňadra. Toto označení je ale klasifikovalo ke vstupu do školy. To samé platilo pro chlapce, kterým byl kolem sedmého roku věku propíchnut ret. 

Další výrazná změna přichází kolem desátého roku: dosud pečlivě oholené hlavičky dětí nyní mohou konečně zarůst. S tím se pojí i přechod do vyšší třídy. Tady se už dospívající profilují pro své budoucí povolání, většinou v závislosti na společenském postavení jejich rodičů. Nikdo je v zásadě neomezuje, jak dlouho chtějí ve školách setrvat. Od chlapců se ale očekává, že nejpozději kolem svých sedmnáctin vyrazí „na lov“ a zpět do města přivedou jednoho nebo více zajatců vhodných k obětování. Tím se z nich stanou muži a končí i jejich oficiální vzdělání.

Válečníci jsou v aztécké společnosti velmi ceněni, a proto je i jejich „přechod“ bedlivě sledován. Pokud tedy nechcete zapadnout do průměru a chcete se zařadit třeba mezi prestižní jaguáří bojovníky, počítejte s komplikacemi. Zajatců musíte přivést nejméně dvacet – a po celou dobu navíc užíváte halucinogenní drogy.

Cynismus stařešinů

S mládeží se nepárali ani Aboridžinci, původní domorodí obyvatelé Austrálie. Rituál přechodu k dospělosti si musely jejich děti odbýt samy. Někdy mezi desátým až šestnáctým rokem je stařešinové vyzvali, aby na čas opustily kmen a vydaly se na velkou pouť. Proč? Upřímnost zabolí: v zásadě jsou pro kmen zbytečně živeným břemenem. Rodiče si často od svých ratolestí vzali něco na památku, aby s nimi mohli udržovat kontakt: kousek ucha, vytržený zub, špičku nosu… 

Procházka, která je čekala, trvala obvykle šest měsíců a musely na ní urazit přes 1 600 kilometrů. A pak samozřejmě najít cestu zpět. To vše beze zbraně nebo vybavení, vlastně jen s bederní rouškou. Pouť dokonale prověřila jejich schopnost postarat se o sebe, nalézt úkryt, vodu a potravu v nehostinné pustině. Nebyli samozřejmě úplně osamocení, provázeli je dobří a zlí duchové, se kterými po celou dobu komunikovali. Když se vrátili zpět, nikdo už nepochyboval o tom, že něco vydrží. Navíc se hned mohli zapojit do života kmene, protože se na výpravě naučili všechno to, co měli znát. A ti, kteří se zpět nevrátili? Ti by stejně byli pro kmen věčných kočovníků jen přítěží.

Kolik zim přežiješ

Od Vikingů bychom očekávali něco drsného, že? Jenže k dospělosti se tu chlapci a dívky klasifikovali čistě svým věkem. Zima si na drsných seveřanech vybírala svou daň, a tak se za muže mohli považovat jen ti chlapci, kteří přežili dvanáct (v Norsku) nebo patnáct (na Islandu) zim. Takže dva až tři hladomory.

TIP: Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

U děvčat pak platil za zlom rok dvanáctý, po kterém již mohly vstupovat do manželství. Pokud byste ale očekávali u mládeže nějaký promyšlený vojenský dril, čekalo by vás zklamání. Jediné, co se od nich žádalo, byly praktické znalosti spojené s chodem farmy. Tedy nudná zemědělská praxe, péče o zvířata, opravování střechy a shánění dřeva na otop.

Dobyvačná válka byla jen jakousi společenskou nástavbou. Navíc se počítalo s tím, že prvorození synové a dcery se v první řadě postarají o rodinný majetek. To až druhorození, kteří na rodinné jmění neměli nárok, hledali své štěstí se sekerou a štítem za mořem.