Z boží vůle král: Proč se stal Karel Veliký prvním otcem Evropy?

Karel nepocházel z panovnického rodu a narodil se za nejasných okolností. Dokonce se šuškalo, že je bastard! Jakmile se stal králem, pomluvy přestaly. Karel se totiž povahou velmi podobal své matce Bertradě, dokázal naslouchat lidem a hovořit s nimi. Zdědil po ní přesvědčovací talent, po otci Pipinovi Krátkém zas vlohy k válčení a schopnost prosadit autoritu. A po obou rodičích podědil vysokou postavu: měřil téměř dva metry! Miloval děti a k ženám se choval s úctou. Všichni, kdo u Karlova dvora pobývali nebo se s ním setkali, podléhali kouzlu jeho osobnosti. U každého dokázal navodit dojem, že je pro něj, alespoň na chvíli, tím nejdůležitějším člověkem v jeho životě.

Majordomus se zmocňuje koruny

Karlův otec Pipin zastával funkci majordoma královské dynastie Merovejců. Majordomus spravoval panovníkovu domácnost i statky a často se staral také o krále samotného. Prakticky vládnul za něj a dokonce pro něj dobýval další území. S požehnáním papeže se Pipin zmocnil vlády oficiálně. Poslední merovejský král, trpící degenerativním onemocněním, putoval do kláštera. A bývalý majordomus byl korunován podle biblického vzoru: pomazáním svatými oleji. Nastoupil tak první král z milosti křesťanského Boha. Papežův úmysl spočíval v zavedení teorie, že světský panovník je podřízen církvi.

Toho však nedosáhl. Pipin sice veřejně projevoval papeži obřadnou pokoru, ale nikdy nepřipustil, aby tancoval, jak papež píská. Byl to obchod. Papež potřeboval spojence proti východní křesťanské Byzanci a italským Langobardům, kteří ohrožovali Řím. Pipin se zase chtěl stát králem a souhlas hlavy církve byl důležitý. A oba se shodli v tom, že šíření křesťanských idejí je výhodné pro světského i církevního panovníka. Poddaní žijící ve strachu z božího hněvu jsou mnohem lépe ovladatelní, než jedinci čerpající sílu z přírody a poznání!

Karel Veliký „chrání“ Řím

Karel je spolu s mladším bratrem Karlomanem pomazán na krále už v sedmi letech. Nový papež Štěpán II. se kvůli tomu osobně plahočí přes Alpy do Franské říše. A hromovým hlasem vyhrožuje věčným zatracením, jestliže si Frankové někdy zvolí za vládce někoho jiného, než Pipinovy potomky. Následující léta tráví bratři válečným výcvikem, učením a přípravou na vládu. Ačkoliv Karel později prováděl reformy, vydával zákony a podporoval vzdělání, sám byl téměř negramotný. Trpěl patrně dyslexií i dysgrafií zároveň, neboť se i přes obrovské úsilí číst a psát naučit nedokázal. A velmi se za to styděl!

Po smrti otce řídí zemi oba bratři společně. Když Karloman o tři roky později za nevyjasněných okolností umírá, leží celá Franská říše na bedrech pouze Karlovi. Píše se rok 771. Ještě ani ne pětadvacetiletý král rychle manifestuje svou sílu. Definitivně ovládne langobardskou říši, ale papežskému státu ji nevrací. Zabírá ji pro sebe. Papež Lev III. má stejně jiné starosti. Hromadění majetku, prostitutky, hostiny, orgie… Karel válčí s bavorskými a saskými kmeny, krutě trestá vzpoury a odpor. Zajímá rodiny náčelníků, nutí je ke křtům, ponechává si rukojmí. Zakazuje pohanské praktiky, nařizuje dodržování půstu, křtu a desatera. Většinu z toho ovšem ani náhodou nedodržuje…

V roce 779 je v Římě napaden papež. Seřežou ho a uvězní. Karel nařídí vyšetřování a výsledky ho pobouří. Skutečná papežova morálka několikanásobně předčí zvěsti! Papeži se podaří utéci a upaluje o překot do Franské říše. Cestou velebí boží milost, která mu navrátila zrak, když mu předtím jeho trýznitelé údajně vypíchli oči… Smyšlené udravení má dokázat jeho nevinu. Poddaní uvěří, vodí k němu nemocné a krajem se šíří historiky o dalších zázracích.

Karel zuří. Proti své vůli rozhodne v papežův prospěch a na shromáždění kněží, Franků i Římanů prosadí zásadu, že papež nesmí být souzen. Nic jiného mu nezbývá, chce-li udržet poddané u křesťanství. Ale aby měl svatého otce pod kontrolou, prohlašuje se za „ochránce“ papežského státu. Ve skutečnosti mu má papež zcela podléhat. A Karel jde dál – zabere území severně od Říma a nazve je Italským královstvím. Mazaný Lev III. na odvetu naplánuje akt, který rychle vstoupí do dějin…

Z boží vůle král?

Dne 25. prosince 800 se Karel v Římě účastní vánoční mše. Dokončí modlitbu, když k němu nečekaně přistoupí papež. Na hlavu mu nasadí zlatý diadém a vyzve přítomné, aby pozdravili nového císaře západoevropské říše. Pomaže jej olejem a políbí. Je to velmi chytrý tah! Papež ví, že Karel zamýšlí uzmout císařskou korunu. Tak ho prostě předejde a ještě vzbudí dojem, že mu tuto hodnost milostivě udělil on! Už v dalším století bude církev prohlašovat, že císař nabývá moci pouze z rukou papeže. A utvrzovat svět o nadřazenosti církevní moci nad světskou. Karel si to uvědomuje a soptí vzteky. 

Prestižní označení „císař, správce římské říše a z boží milosti král Franků a Langobardů“ samozřejmě používá. Avšak svatému otci tuto politickou legrácku nedaruje. A ostatním služebníkům božím taky ne. Celou dobu své vlády, tedy téměř pět desítek let, důsledně dohlíží na to, aby církev od služby Bohu neodváděly žádné světské záležitosti. Žádný majetek, žádné světské radovánky, žádný příjem. Pouze modlení, vzdělávání a pomoc bližnímu. Běda, jestli se nějaký arcibiskup odváží strkat nos do královských záležitostí!

Konec Franské říše

Po smrti Karla Velikého se začala Franská říše rozpadat. Vládu převzal jediný přeživší syn Ludvík, který vstoupil do historie jako Pobožný. Vrhl se papeži k nohám a pokorně se nechal korunovat. Hned na to zrušil ženský dům a všechny své sestry a milenky bez milosti poslal do klášterů. Rčení „z boží vůle král“ začalo psát své skutečné dějiny.