Vzestup a pád Panny orleánské: Skutečný příběh Jany z Arku

Od nečekané porážky Francouzů z rukou Angličanů v bitvě u Azincourtu roku 1415 byly vyhlídky rodu Valois na získání francouzského trůnu a na reálnou vládu v zemi velice špatné. Anglická armáda a její burgundští spojenci ovládali většinu severní Francie a postupovali na jih, jehož bránu tvořilo město Orléans. Jana z Arku se na scéně objevila v okamžiku, kdy zmíněné sídlo obléhala nepřátelská armáda: Sedmnáctiletá vesničanka tvrdila, že jí tři svatí – Kateřina, Markéta a Michal – nakázali vyhnat Angličany z Francie a dosadit mladého dauphina Karla na královský stolec. Měla se zkrátka stát oním zázrakem, který její domovina právě potřebovala…

Dejte jí výprask!

V květnu 1428 Jana odcestovala se svým strýcem do opevněného městečka Vaucouleurs. Hlasy v hlavě ji totiž přesvědčily, že tamní kapitán francouzské posádky Robert de Baudricourt pomůže dopravit její zprávu následovníkovi trůnu. Baudricourt ji však odmítl, a navíc jejímu strýci řekl, aby dívku odvezl zpět domů a vyfackoval ji za drzost. Jenže Jana se nedala odradit tak snadno. V lednu 1429 se do Vaucouleurs vrátila a byla daleko neoblomnější. 

Kapitán ji sice opět odmítl, ale později v únoru nařídil farnímu knězi, aby mladou ženu zaříkáním vyzkoušel a zjistil, zda ji neovládají zlé mocnosti. Jana test duchovní čistoty zvládla a Baudricourt souhlasil, že jí poskytne ochranu při putování do Chinonu, kde se Karel ukrýval. Do cíle dorazili 6. března a tou dobou již dívka vůbec nepřipomínala vesničanku, která poprvé žádala velitele o pomoc. Na cestu vyrazila v krátkém přiléhavém kabátci, tunice, punčochách a jezdeckých kalhotách, vlasy měla ostříhané a u pasu se jí houpal meč. Pro účely jedenáctidenní pouti převážně přes nepřátelské burgundské území šlo o velice praktický tah a zároveň tím Jana dávala najevo, že se do Chinonu vydává s určitým posláním.

Kdo stojí v pozadí?

Karel ji před přijetím nechal několik dní čekat. Když pak pro ni poslal, převlékl se do obyčejných šatů a schoval se mezi dvořany. Věřil totiž, že pokud dívku opravdu vede Bůh, určitě dauphina pozná i v přestrojení. Jana bez potíží uspěla, ani tehdy však nebyl Karel bez porady s odborníky připraven uznat její prorocké schopnosti. Dívku vyslýchaly dva sbory duchovních a zkoušky se pozoruhodně podobaly kacířskému procesu, jenž ji čekal později, na konci její krátké životní pouti.

Obě komise sledovaly principy, které Jean Gerson v díle O prokazování duchů shrnul veršem: „Ptejte se, kdo, co, proč; komu, jakým způsobem, odkud.“ Jinými slovy brali duchovní v úvahu jak povahu sdělení, tak charakter jeho nositele, a podle toho určovali původce. První zkoušky se konaly v Chinonu, kde dvorní teologové podrobili Janu důkladným fyzickým i duchovním testům.

Zbožná a jednoduchá

Examinace začaly prověřením fyzické čistoty. Dívka sice tvrdila, že je zbožnou ženou, ale její příjezd v mužských šatech vzbuzoval otázky o její ctnosti a slušnosti. Panenství potvrdily dvě vysoce postavené dvorní dámy. Následně se arcibiskup Gélu a jiní teologové z Chinonu dívky vyptávali na její víru a zvyky. Shledali ji oddaně věřící a ctnostnou, ale ani po několika dnech zkoušení a modliteb nebyli připraveni vyřknout rozhodnutí o pravdivosti jejích tvrzení. V sázce bylo příliš mnoho. 

Desátého března poslal Karel Janu na jih do Poitiers, kde ji dále vyslýchal sbor osmnácti teologů. Předsedal jim Regnault de Chartres, remešský arcibiskup a francouzský kancléř. Po tři týdny se učené shromáždění dívky vyptávalo na její život, víru a především zjevení. Nakonec tazatelé vypověděli, že v ní nenašli žádné stopy zla, jen „dobrotu, pokoru, panenskost, zbožnost, bezúhonnost a jednoduchost“. Přesto s verdiktem váhali, stejně jako jejich kolegové z Chinonu – nejprve chtěli mít důkaz, že Janina tvrzení představují opravdové Boží poselství. A dívka jim v daném ohledu pomohla: Když se dozvěděla, že Karlovu cestu do Remeše komplikuje obležené Orléans, navrhla, že město osvobodí. A teologové souhlasili, že půjde o výbornou zkoušku pravosti její mise.  

Karta se obrací

Někdy kolem 22. dubna se Jana – v brnění na míru z dílny královského mistra zbrojíře a s osobním praporem – připojila v Blois ke královské armádě. Odtud vypochodovala v čele čtyř tisíc vojáků, kteří se k ní přidali, přičemž se zapřísahali, že v doprovodu ctnostné panny nebudou drancovat, obcovat s prostitutkami ani sprostě nadávat. S sebou vezli také dlouhý konvoj zásob, jež Karlova tchyně shromáždila na pomoc trpícím obyvatelům Orléansu. K městu dorazili 29. dubna a Jana s kolonou vozů vstoupila dovnitř, jako by se žádné obléhání nekonalo. 

Pátého května pak zamířila do boje v čele francouzského jezdectva, po boku velitele města Jeana de Dunoise, zvaného „bastard z Orléansu“. Nikdo přitom nepochyboval, že ve skutečnosti velí Jana. Bojovalo se dva dny, během nichž Francouzi zabírali jednu anglickou pevnost za druhou. Večer 6. května se Angličané stáhli do mohutné kamenné tvrze Tourelles se dvěma věžemi, která strážila přístup do města na druhém břehu Loiry. Obléhatelé byli nyní sami obléháni Janou a jejím vojskem.

Výhled na porážku 

Za úsvitu 7. května začaly francouzské jednotky Tourelles dobývat, přičemž došlo k nejkrvavějšímu střetu od bitvy u Azincourtu. K večeru pronikl Janě brněním mezi krkem a ramenem šíp z kuše. Francouzská armáda na chvíli zakolísala, když zkrvavenou dívku odnášeli z bojiště. Ona však odmítla odpočívat. Jakmile ji ošetřili, vrátila se do bojové vřavy a znovu poháněla své jednotky vpřed. Než odbila půlnoc, padla tvrz do rukou Francouzů.

Jana z Arku v boji, obraz německého malíře Hermanna Stilkeho (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Ztráta Tourelles znamenala pro Angličany definitivní konec obléhání Orléansu. Stále však měli své posádky v pevnůstkách, jež postavili na západ a na sever od města. Za rozbřesku příštího dne hlídky ohlásily, že se Angličané znovu chystají do boje. Obránci Orléansu se shromáždili a podle Janiných rozkazů se přiblížili k pozicím nepřítele, ale nezaútočili. Armády na sebe asi hodinu bez jakéhokoliv manévrování hleděly. Poté se poražení a zmatení Angličané dali na ústup, zatímco veškeré vojenské vybavení, které by je zpomalilo, nechali na místě. 

Tažení odloženo

Orléans trpěl v obležení šest měsíců. Jana jej se svou armádou osvobodila za pouhé čtyři dny. A učení kněží dostali důkaz, po kterém toužili. Dívčino poslání však nebylo u konce, proto neztrácela čas oslavami. O tři dny později se ohlásila u Karla a požádala ho, aby se vydal do Remeše a nechal se pomazat a korunovat. Mnozí poradci cítili, že je potřeba využít úspěch u Orléansu a pokračovat v ofenzivě proti Angličanům. Jana ovšem trvala na tom, že dauphin musí být legitimně korunován. Karel se jejímu přání podřídil.

Nicméně přesun do Remeše nebyl jednoduchý. Město leželo hluboko na území ovládaném Angličany a dauphinova pokladnice takřka zela prázdnotou. Trvalo téměř měsíc, než se podařilo vybrat peníze a shromáždit vojsko, které Jana potřebovala, aby vyhnala posádky nepřítele z Jargeau, Meung a Beaugency. 

O Vánocích nebojujeme 

Na cestě už tedy nehrozilo bezprostřední nebezpečí, a tak Jana 29. června s armádou čítající 12 tisíc mužů podnikla s dauphinem a jeho dvorem dlouhou pouť z Chinonu do Remeše, kde se korunovace francouzských králů konaly již od roku 1207. Po sedmi letech čekání byl 17. července 1429 v tamní katedrále korunován Karel VII. – s armádou v zádech a s Pannou orleánskou po svém boku na čestném místě. 

Až do slavnostního aktu se cíle obou prakticky shodovaly. Jakmile byl ovšem Karel uznán legitimním vládcem Francie, jejich cesty se rozešly. Jana se dál soustředila na vyhnání Angličanů ze země vojenskou silou, zatímco panovník začal zkoumat možnosti vyjednávání s burgundským vévodou. Po korunovaci pokračovala francouzská armáda do Paříže, která setrvávala pod kontrolou Angličanů a Burgunďanů od roku 1418. V téže době zahájili francouzští vyslanci mírové rozhovory s Burgunďany, což Jana nevěděla. Během dvou týdnů podepsali zástupci obou stran edikt z Compiègne, který zajišťoval klid zbraní během Vánoc. Dohoda se nicméně netýkala Paříže.

Čas na ústup 

V době, kdy Karel edikt podepsal, se Jana se svou loajální armádou nacházela asi jedenáct kilometrů od Paříže. Počty jejích vojáků k dobytí města naprosto nepostačovaly a král jí odmítl poslat posily. Navíc musela na povolení k útoku čekat dva týdny, a tak se mezitím střetávala s anglickými oddíly za hradbami a zkoumala obranu města. 

Jakmile panovník konečně k ofenzivě svolil, vedla Jana 8. září ráno své muže k bráně Saint-Honoré na západním okraji Paříže. Jenže když se slunce sklonilo k obzoru, byli s obléháním stejně daleko jako za rozbřesku. Pak se začalo stmívat a šíp z kuše trefil dívku do stehna. Krvácela, ale stále volala na vojáky, aby pokračovali vpřed. Tentokrát však oficiální velitel její armády, vévoda z Alençonu, nařídil ústup. A následujícího dne Karel zastavil útok definitivně. 

Napospas inkvizici 

Po pařížském neúspěchu víra v Janu a její poslání rychle slábla. Karel ji sice i s rodinou povýšil do šlechtického stavu, ale jednoznačně počítal s tím, že role Panny orleánské skončila. Posledních osm měsíců svobodného života tak strávila v čele nevelké skupiny vojáků a podnikala menší operace: Večer 24. května 1430, tedy třináct měsíců po vítězství u Orléans, se vydala na tažení, při němž chtěla překvapit burgundskou armádu obléhající Compiègne. Nečekaně se ovšem vklínila mezi útočící anglické jednotky z jihu a Burgunďany ze severu. Nakonec se tedy musela vzdát Jeanu de Luxembourg-Ligny, vazalovi burgundského vévody.

Jako nová příslušnice šlechty a členka francouzské armády s největší pravděpodobností očekávala, že bude ze zajetí vykoupena. Karel ji však ponechal osudu. Burgunďané dívku předali Angličanům a ti zase svaté inkvizici. 

Z Boží vůle kacířka 

Její zajetí znovu vyvolalo otázky o původu hlasů, které slyšela. Janin osud byl jako mince, jež neustále dopadá šťastnou stranou vzhůru, ale kdykoliv se může otočit na tu špatnou. Každá bitva znamenala test opravdovosti jejího poslání. Závěrečné selhání a zajetí přitom mohl Karel považovat za ztrátu podpory z nebes. Angličané si byli dokonce jistí, že šlo o jasný důkaz původu Janina poselství: Nevzniklo v nebi, nýbrž v pekle. 

Dívku nakonec převezli do Rouenu a obvinili z čarodějnictví, kacířství a převlékání se za muže. Soudil ji sbor 42 duchovních v čele s biskupem Pierrem Cauchonem, který rozhodně nebyl nestranný. Následkem Janina a Karlova tažení totiž v Beauvais ztratil svou diecézi. Stejně jako jejich kolegové v Poitiers se soudci ptali „kdo, co, proč; komu, jakým způsobem, odkud“. Zvažovali jak povahu poselství, tak charakter toho, kdo jej přinesl. Nicméně vzhledem k politickým okolnostem nevyhnutelně došli k úplně opačným závěrům. Janu tak 30. května 1431 upálili na hranici jako kacířku. 

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Jednalo se o exemplární trest. Ačkoliv bylo dobovým zvykem zapustit sloup do země a přivázaného odsouzence zahrnout dřevem téměř po hlavu, Janina hranice vypadala jako jeviště – byla vysoká a podepřená kamennou konstrukcí, aby lid její smrt dobře viděl.