Vyudit se ke zdraví: Irské saunování přežili jen nejsilnější jedinci

Zdravovědy znalí odborníci se v Irsku zřídkakdy vyskytovali mimo větší města jako Dublin, Cork a Limerick. Nechat poslat pro doktora do města tedy často znamenalo několikadenní výpravu, s nejistým výsledkem na konci, ale zato s jistotou toho, že za jeho příchod k pacientovi budete muset zaplatit, i když pomoc dorazí pozdě a léčba nebude účinná. Takové finanční břemeno si místní dovolit nemohli, a proto si obyvatelé z odloučených venkovských oblastí museli při léčení nemocných vystačit s tím, co jejich kraj nabízel. Hned po léčivých bylinkách a zábalech z bahna a mořských řas se tak dostala do popředí tradiční metoda léčby: saunování. Ovšem v poněkud extrémním irském pojetí.

Vyudit se

Tradiční finská sauna sází na horký suchý vzduch a teplotu v rozmezí 95 až 110°C. Ruské baně zas využívají vzduch ohřátý na 75°C a vysokou vlhkost – páru. Ani jedné se nedá upřít určitý význam pro podporu imunitního systému jednotlivců. Ty irské se vydaly odlišnou cestou. Sázely spíš na intenzivní „vykuřování“ až uzení pacientů. Už to, že místo páry a horkého vzduchu nastoupí v uzavřeném a utěsněném prostoru kouř z pálené rašeliny a další vegetace, může něco o výsledku ozdravné kůry napovědět. Stejně jako fakt, že ruské a finské sauny jsou spíš nástrojem prevence a mají sloužit k utužení zdraví. Pro nemocí oslabené představují naopak dost riskantní podnik. 

Jenže na tohle v Irsku moc nekoukali. Lepší než dlouhodobě nemocný, práce neschopný a vyžadující neustálou péči – ať už revmatik, souchotinář nebo někdo se zápalem plic – byl pro rodinu a blízké člověk… mrtvý. Navíc se jistě dostal do nebe, kde musí být mnohem lépe, než dole na zemi. Irské sauny tedy fungovaly do značné míry na principu eutanazie a placeba. Na smrt nemocný ubožák totiž z irské sauny už buď živ nevyšel, anebo se po jednom cyklu prohřívání dušoval, že už mu je mnohem lépe, ať už byl jeho skutečný stav jakýkoliv. Často stačilo jen zahájit stavbu sauny a stav pacientů se podle jejich vlastních slov rapidně zlepšoval.

Na věčnost

Tak jako tak řešila irská sauna problém s absencí dostupnosti lékařské péče rozhodným, a proto vítaným způsobem. Pacient, který pobyt v ní přežil, buď skonal krátce po absolvování ozdravné kůry, anebo skutečně vydržel, protože měl velmi silný kořínek. A to jednotlivé sauny, rozprostřené venkovskými končinami Irska, demonstrují víc než zřetelně. Obvykle se totiž jednalo o malé kupole s kruhovým půdorysem, vystavěné z hrubého kamení a slepené jílem. V průměru nepřesahovaly 2,2 metru výšky. Uvnitř byly stísněné a tmavé. Vstoupit, respektive vplazit se dovnitř, se dalo jen malým otvůrkem při základně stavby. Samozřejmě bez šatů. Otvor následně přihlížející utěsnili a nebo v něm rozdělali oheň. Kůra mohla začít. 

Nebyl tu žádný komín, dýchací otvor nebo stropní prostup. Zvenčí strukturu ještě izoloval val trsů a bahnité hlíny. Připomínala spíš udírnu – pec, která se rychle sytila spalinami a dýmem. A hodně záleželo na záměru těch, kteří venku zatápěli, zda pobyt uvnitř pacient přežije. Trápení nemocného mohlo skončit velmi rychle, skoro až milosrdně, pokud byl zatápěcí otvor dobře utěsněn. Jindy si zase vícero saunujících nanosilo otvorem dřevo a rozdělalo ohýnek uvnitř. Namačkáni jako v iglú si tu dopřávali pár minut nebo hodin pocení. Vzhledem k narůstající koncentraci spalin ale ne vždy zvládli potící etapu zakončit koupelí v ledovém potoce. V irských saunách se zkrátka spíš umíralo než uzdravovalo...