Vystěhovalecký projekt Interhelpo měl být rájem, změnil se ale v peklo

Slibovali jim ráj: zemi granátových jablek a zelených hor a život, ve kterém budou pány svého osudu. Čekala je pustá step, vězení a popravčí čety. Taková je ve zkratce historie projektu Interhelpo.

Daleko na východ 

Na okraji kyrgyzského hlavního města Biškek stojí ošuntělá čtvrť plná maličkých domků. V jednom ze stavení obklopeném kvetoucí zahradou, prožil své dětství Alexander Dubček. Jak se budoucí otec pražského jara ocitl ve vzdálené střední Asii? Jeho rodiče byli zakládajícími členy družstva Interhelpo.

„Byl jsem počat párem socialistických snílků, kteří emigrovali do Chicaga a krátce před mým narozením se vrátili na rodné Slovensko. Na ně si ale skoro nevzpomínám, protože ve třech letech mě rodiče vzali na další dlouhé putování. Tentokrát jsme cestovali po železnici 6 400 kilometrů na východ, do sovětské Kyrgyzie, blízko Číny. Moji rodiče chtěli pomáhat při budování socialismu v Sovětském svazu.“ Tak popisoval Alexander Dubček v pamětech svoji cestu do komuny. 

Sny, realita a represe

Vše začalo v roce 1923, když se do Československa vrátil komunista Rudolf Mareček. První světovou válku prožil v sovětské střední Asii a domů byl z Moskvy vyslán s úkolem zakládat dělnická družstva, která se vystěhují do Sovětského svazu. Lidé prodávali veškerý svůj majetek a společně nakupovali stroje a výrobní zařízení. Hned po příjezdu na místo je čekal šok. „Když jsme dorazili, byla kolem jen pustina. Lidé se ptali: To jsme na konci světa?“ vzpomínal jeden z vystěhovalců František Huňa. Střídání teplot, nedostatečná výživa a nové nemoci způsobily, že během prvního roku zemřely všechny děti mladší tří let, celkem třicet zmařených životů.

Po prvních letech nesnází si přece jen osadníci vybudují ve stepi důstojný domov. Jejich textilka, koželužna, slévárna a továrna na nábytek se staly základem kyrgyzského průmyslu. Čím lépe se družstvu daří, tím víc se je sovětské úřady snaží dostat pod kontrolu. Záhy zestátňují klíčové provozy a příslušníci komuny se stávají terčem perzekucí. 

První čistky přišly v roce 1938. Cizinci žijící v SSSR dostali na vybranou: buď musejí zemi opustit, nebo přijmout sovětské občanství. To ale často znamenalo cestu na šibenici nebo před popravčí čety. A tak cizinci narychlo a se strachem odjížděli.

Úprk ze SSSR popsal Dubček ve svých pamětech: „Na poslední stanici před hraničním přechodem se mě otec najednou zeptal, jestli mám u sebe nějaké ruble. Měl jsem. Otec mi řekl, že je zakázané vyvážet je ze země. Spěchal jsem na stanici, peníze jsem dal do obálky a poslal spolužákovi z Gorkého. Když jsme přijeli na hranici, uvědomil jsem si, že mám ještě nějaké ruské peníze v jiné kapse. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšen, že by na ně přišli při prohlídce, kterou museli podstoupit všichni cestující. Když jsem šel na celnici, vhodil jsem ty peníze do odpadkového koše.“ 

Doba teroru

V kopcích nad městem Biškek stojí památník obětem komunistické zvůle. Pamětní deska nese osmatřicet jmen. Mezi nimi i jméno Josefa Skalického, jednoho z tisícovky Čechoslováků, kteří se v roce 1925 vydali do země sovětů. V roce 1933 se načas vrátil do Československa. Doma se mu ale nelíbí. „Jak rád bych se teď zakousl do toho černého chleba, který jsme měli v Interhelpu. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit zpět k vám,“ psal svým soudruhům do Frunze. Za dva roky se tam opravdu vrátil. Krátce nato byl zatčen a odsouzen za ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost. Záminkou se stal jeho pobyt v ČSR. Skalický byl 5. listopadu 1938 zastřelen a pohřben v hromadném hrobě. Jeho žena Anna zůstala sama, zbavena veškerého majetku. Nikdy se nedozvěděla, kam její muž zmizel. Spolu se Skalickým byli odsouzeni a popraveni další tři čelní představitelé Interhelpa: Pavel Kainz, Donát Láníček a Viktor Šmíd. I jejich rodiny skončily na ulici bez pomoci. A další popravy následovaly. 

Trpký konec

Na konci třicátých let už se Interhelpo stalo zcela státním podnikem. V komuně početně převládali Rusové a ti z Čechů, co včas neodjeli, se báli na veřejnosti i jen mluvit česky. Se začátkem 2. světové války dopadla na komunu další vlna represí a Interhelpo definitivně zaniklo v roce 1943. Část jeho příslušníků se vrátila do staré vlasti s vojsky Ludvíka Svobody.

V Kyrgyzstánu ale dodnes žijí potomci těch, co zůstali. Příjmení jako Horáček, Šmíd nebo Cajzl mluví za vše. O návratu do České republiky jen sní. „Odjet do Kyrgystánu byla velká chyba. Naši otcové a dědové nás často prosili o odpuštění, že nás zavezli až na konec světa. Pozdě litovali, že se zmýlili,“ vzpomínala Světlana Kiralová. Sama byla potomkem těch, co v roce 1925 odešli z Československa za snem, který se nikdy nenaplnil.