Vysílání v plenkách: Jak vypadaly počátky Československé televize?

První krůčky směrem k pravidelnému televiznímu vysílání přišly už ve třicátých letech, druhá světová válka ovšem jakýkoliv posun kupředu znemožnila. Obnovené pokusy proběhly v březnu 1948 v Tanvaldě a posléze v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze. Další vývoj pak na čas zastavil nástup komunistické strany k moci a rozjíždějící se studená válka. Kvůli ní vláda prioritizovala výrobu speciální vojenské techniky a po dobu tří let se televizí nezaobírala.

K otočce o 180 stupňů došlo v roce 1952, kdy se vláda vyslovila, že se na televizním vysílání musí začít intenzivně pracovat. Přestože se televize měla stát nástrojem šířícím stranickou politiku, prozatím jí nebylo dopřáno vlastní instituce. Musela protrpět roli „Popelky“ ve stínu Československého rozhlasu, pod který organizačně spadala.

Májová premiéra

První televizní studio se oproti dnešku nacházelo ve značně improvizovaném prostředí. V domě Měšťanské besedy na Vladislavově ulici, kde proběhlo na Svátek práce roku 1953 úplně první zkušební vysílání, totiž zároveň bydlelo 27 nájemníků. Stůl, dvě kamery a jeden filmový snímač – s tím si štáb musel vystačit. Proto žádný div, že ve studiu panovala po celý den nervozita. Na techniku nebyl zrovna spoleh, navíc byli k večernímu spuštění přizváni ministři, ředitelé významných podniků a různí jiní prominenti.

Zahajovací program nicméně proběhl úspěšně: Kantáta České filharmonie „Buduj vlast – posílíš mír“ rozezvučela obrazovky, a kromě několika projevů zazněly i filmové aktuality a přednes monologu z Molièrova Lakomce.

Pražané měli možnost program sledovat na několika televizorech rozmístěných po městě. První ředitel Československé televize Karel Kohout (1913–1991) později celou májovou premiéru zhodnotil jako „skok do tmy“, při kterém se zřejmě celý tým slušně zapotil, zároveň jim však zaručil možnost vysílání postupně rozšiřovat.

Drahé přístroje

Televize, stejně jako jiné technologie, neměla v začátcích jednoduchou pozici. Trvalo déle, než v souboji s další technikou zvítězila a vydobyla si místo na výsluní. Oproti milionům posluchačů rozhlasu, čtenářů denního tisku a diváků filmových týdeníku měla totiž zanedbatelný dosah – v počátcích se podařilo prodat pouze 500 přijímačů. Společnost Tesla Strašnice navíc se sériovou výrobou televizorů kvůli nedostatku elektronek začala až v červenci, a tak ani nestihla očekávaný květnový start. Prezident Klement Gottwald se ovšem jednou z prvních vyrobených Tesel 4001 pyšnil už půl roku předtím.

Lidé této vymoženosti opravdu zpočátku neholdovali, kvůli čemuž musela Tesla nakonec výrobu zastavit, jelikož měla, vzhledem k poptávce, vyrobených televizorů na 10 let dopředu. Minimální zájem pramenil z prosté skutečnosti – zařízení byla příliš drahá. Čtyři tisíce korun představovalo v očích člověka s průměrnou měsíční mzdou okolo tisíce korun naprostý výstřelek. Televizi si proto lidé dopřávali zejména v knihovnách, na nádraží, v kulturních domech, v kinech a závodních klubech; případně z pohodlí obýváku bohatších sousedů. Tesla musela nakonec cenu snížit na polovinu a počet prodaných přijímačů se začal pozvolně zvyšovat, přičemž na konci padesátých let už patřily k nedostatkovému zboží.

Cesta do obýváků

V roce 1953 měli diváci možnost nažhavit své televizory třikrát týdně ve večerních hodinách. V letních dnech se doba zkrátila na dva dny, od listopadu už však mohli lidé vysedávat v pohovkách důlky v úterý, čtvrtek, pátek i neděli. V prvním roce se během 132 hodin odvysílalo 86 pořadů a 25. února roku 1954 byl přenos oficiálně prohlášen za pravidelný. Na celotýdenní podívanou si publikum nicméně muselo počkat až do konce roku 1958.

Přijímač vlastnilo již v polovině padesátých let přes 32 tisíc domácností. Chtělo to zkrátka nějaký čas, diváci si ale k vysílání svou cestu našli a roku 1962 se televize mohla pochlubit prvním milionem platících uživatelů, kteří byli ochotni za tento technický výdobytek každý měsíc uhradit 15 korun. Během šedesátých let se televizní signál dostal do všech koutů republiky, čímž se miliony nastřádaly a v další dekádě, kdy obrazovky začaly hrát všemi barvami, počet přijímačů překonal příčku čtyř milionů.

Prototyp vysílače na petřínské rozhledně, který statečně fungoval od prvního přenosu, nebyl všemocný a nedosáhl dále než k Jizerským horám a Krkonoším, proto brzy přibyly další. V padesátých letech vyrostl jeden v Ostravě a v Bratislavě, na začátku šedesátých let pak vzniklo studio brněnské a košické. Postupně došlo k propojení těchto poboček a televizní program rázem bavil celé Československo.

Fandění z gauče

Činohry, opery, celovečerní filmy, reportážní přenosy, ale i zábavné estrády – tak vypadal televizní program v prvních letech přenosu. Nezapomínalo se ani na ty nejmenší, kterým patřilo každé čtvrteční odpoledne. Po třech letech se děti dočkaly i první televizní hry Robinsonka.

Ve studiu se 11. února roku 1955 rozezněl telefon: „Soudruhu řediteli, chceš vidět přenosový vůz?“ Karel Kohout nadšeně souhlasil, rozhodl se ihned chopit nové příležitost a vůz odzkoušet už ten večer. Televize tak bez jakékoliv dlouhodobé přípravy odvysílala první přímý přenos, který potěšil fanoušky hokeje. Jednalo se o utkání odehrané na štvanickém zimním stadionu mezi výběrem hráčů Prahy a švédským týmem Leksand IF. Tento troufalý risk se vryl do televizní historie jako zlom počátečního vyčkávání potenciálních kupců na to, co vlastně přijde. Sport se totiž stal jedním z hlavních důvodů, proč si lidé obrazovky vůbec začali pořizovat – aby zkrátka mohli fandit z pohodlí gauče.

Prvního přímého přenosu se dočkali i příznivci kultury, pro které televize zaznamenala představení Smetanovy Prodané nevěsty z Národního divadla. Rok 1956 se pak nesl v duchu nových zpravodajských relací. Sportovní pořad Branky, body, vteřiny, který se na obrazovkách udržel dodnes, se pyšní těsným prvenstvím. Televizní aktuality a zajímavosti vznikly totiž bezmála sedm měsíců po něm, čímž se televize konečně osamostatnila od rozhlasových zpráv. Do té doby bylo totiž zpravodajství totožné s tím rozhlasovým – nápis uprostřed obrazovky „Posloucháte rozhlasové noviny“ představoval jediný rozdíl.

Televizní štáb se téhož roku rozhodl poprvé vydat do zahraničí. Povzbuzeni metodou „pokus-omyl“ navázali signál přes německé Drážďany. Televizi se takto v lednu a na začátku února improvizovaně povedlo zprostředkovat přímý přenos ze Zimních olympijských her v italském Cortina d'Ampezzo. Přestože byl obraz nekvalitní a nikdo nevysvětloval, co se v záběru vlastně děje, diváci byli z pocitu „být při tom“ uchváceni.

Improvizací k úspěchu

Nové médium muselo v padesátých letech učinit spoustu riskantních kroků do neznáma. Technický tým se v té době skládal z opravdových nadšenců, kteří zkušenosti získávali doslova za pochodu, často až v průběhu vysílání. Zároveň šlo v začátcích o práci lidsky téměř nezvladatelnou – ve studiu bývalo i 50-60 stupňů Celsia, takže hercům nad hlavami praskaly žárovky a pravidelně se spouštěl požární hlásič.

TIP: Mýdlové opery: 5+1 nejdéle vysílaných televizních seriálů

Skoky po hlavě, které zaměstnanci televize první roky aplikovali, přinesly své ovoce a z vysílání se stal pomalu, ale jistě trend, který dokázal zaujmout masy. Společné posedávání u „akvária“, jak se tehdy přístroji přezdívalo, se brzy stalo oblíbenou a každodenní aktivitou, která zahrnovala i značnou dávku socializace, jelikož se u televizoru scházeli příbuzní a sousedé, kteří své „akvárko“ doma zatím neměli.