Vynálezci středověké turistiky: Anglické kláštery lákaly poutníky na „zaručeně pravé“ relikvie svatých
Kláštery sloužily ve středověku jako centra turistiky, neboť jim řeholní předpisy ukládaly poskytovat prostor poutníkům. S rozvojem poutnictví ke svatým místům vznikaly konventy, jež se na ubytování vyloženě specializovaly. Ačkoliv byly služby bezplatné, mniši od procházejících obvykle žádali – a také dostávali – příspěvky. Ty pak často vynášely tolik, že zaplatily nové stavby, jež lákaly další poutníky a s nimi i další peníze.
Většina klášterů dokázala nabídnout lepší pokoje, než jakými se mohly pochlubit okolní hrady, takže se panovníci a církevní knížata při svých cestách ubytovávali nejraději právě tam. Svou spokojenost pak neprojevovali jen finančními dary, ale také udílením privilegií a výsad, jež pomáhaly klášterní blahobyt ještě zvětšovat.
Zejména v Anglii se kláštery výrazně snažily přitáhnout poutníky, protože ne každá oblast byla úrodná a alternativní zdroje peněz se náramně hodily. Pro zvýšení atraktivity tak v opatství Glastonbury mniši v roce 1190 „objevili“ hroby krále Artuše a lady Ginevry, k nimž pak poutníky za poplatek vodili. O pár let později vykopali poblíž také údajný hrob sv. Patrika.
Další zázračný objev však nenesli příliš dobře spolubratři v Irsku, kde zmíněný misionář a pozdější biskup v 5. století obracel na víru pohany. Stěžovali si proto u papeže, který jim dal za pravdu, a jediné oficiální místo posledního odpočinku zmíněného světce se tak od té doby nachází v dnešním severoirském Downpatricku.
Nejbohatší z bohatých
Když s „irským apoštolem“ neuspěli, spokojili se podnikaví mniši s ostatky sv. Dustina, příhodně nalezenými v téže jámě jako Patrikovo tělo. Navíc začali poutníkům prodávat své výrobky z posvátného hlohu, jenž rostl mezi hroby, takže měl mít požehnání Artuše i Dustina. Zbožní podnikatelé velkoryse přehlédli, že uctívání hlohu představovalo hluboce zakořeněnou pohanskou tradici.
V důsledku propracované marketingové strategie, jež měla za cíl učinit z Glastonbury hlavní cíl poutníků do Anglie, se v 15. století stala instituce největším vlastníkem půdy v zemi.
TIP: Středověký kult mrtvých: Úcta ke svatým přerostla v hon za jejich ostatky
Turistickému gigantu mohl konkurovat jen ženský klášter ve Walsinghamu, ale ten se těšil přízni plantagenetských panovníků, a navíc se mohl chlubit magnetem v podobě zázraků Panny Marie. Pravdivé jádro měl žert básníka Geoffreyho Chaucera, že kdyby si opat z Glastonbury vzal abatyši z Walsinghamu, jejich potomek by zdědil větší majetek, než vlastnil anglický král. Věděli to samozřejmě i samotní vladaři: Obsáhlá jmění se stala jedním z hlavních lákadel, která přiměla bankrotujícího Jindřicha VIII. odtrhnout svou zemi od katolické církve a roku 1536 zabavit veškeré církevní vlastnictví v Anglii.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock