Vyděsit a sníst: Maorové se západních kolonistů rozhodně nezalekli

Maorský termín „Utu“ pro Evropany poněkud nepochopitelně vystihuje současně pojmy „cena“ a „rovnováha“. Jeho vysvětlení je prosté: je třeba zachovávat hodnotu věcí i jejich rovnováhu. Dobré činy tedy domorodci Nového Zélandu oplácí dobrem, ty špatné pak zlem. Kdyby to Britové pochopili včas, ušetřili by nejspíš hektolitry krve vlastních osadníků.

Úsvit velkého impéria

Britské impérium na vrcholu svých sil zahrnovalo 23 % rozlohy souše. Na jím spravovaných územích žila čtvrtina lidské populace. Ne každý s tím souhlasil, ale žádný kmen, společenství, království nebo národ nedokázal Britům dlouho vzdorovat. V jednom konkrétním případě ale kolonizační snahy Britů tvrdě narazily. Na Novém Zélandu! Severní a Jižní ostrov a hrstka útesů mezi nimi dohromady zabírají 268 tisíc km2 zelené a hornaté souše. Od svého objevení v první polovině 17. století se tvrdošíjně bránily jakékoliv snaze o evropskou formu zkulturnění nebo snad přímo kolonizaci.

Barbarské hordy ze Zélandu 

Maorští obyvatelé, byť byli považováni za primitivní domorodce, se nezalekli velkých lodí, mušket, děl, ani koní. Dali Britům na srozuměnou, že hrát se bude podle jejich pravidel. Postupná naturalizace Evropanů na ostrovech tak nabývala dočista odlišné podoby, než dosud kdekoliv na světě. Zatímco v Severní a Jižní Americe se příchodem bílého muže datuje konec původních domorodých civilizací, Maorové si navzdory vnějšímu tlaku dokázali udržet integritu, a zůstali neporaženi a nezotročení prakticky až do dnešních dní. A paradoxně to byli kolonizátoři z celého světa, kteří tu nakonec přežívali v rezervacích a báli se o život. 

První setkání se nepovedlo

Když v prosinci roku 1642 na pobřeží Nového Zélandu u dnešní Zlaté zátoky zakotví dvě velké lodě, jsou Maorové překvapení. Obě plavidla vypadají úplně jinak, než jejich katamarány poháněné vesly. Netuší, že plachetnice Heemskreck a Zeehaen nese expedici holandského mořeplavce Abela Tasmana. A tak udělají to, co vždycky, když narazí na neznámou hrozbu. Pokusí se obě lodě „vyděsit“. Jindy efektivní metoda, tedy nájezd několika veslic s potetovanými bojovníky, doprovázený troubením a výstražnými ohni na pobřeží však tentokrát vůbec nefunguje. Abel to má jen za trochu nezvyklé uvítání a odpoví dělovou salvou. 

Maorové teď rozhodně nemají pochyby o tom, že na lodích připlouvá neznámé zlo. Druhý den svůj manévr zopakují. Odváží se až k lodím, které oťukávají palicemi. Jsou dřevěné, stejně jako jejich! A uvnitř plovoucích chýší vidí i nezvykle bílé bojovníky… 

Holandské námořníky pak podruhé zklame jejich odhad. Zvědavý domorodý průzkum si vyloží jako přátelské pozvání na pevninu a chtějí nasednout do jejich lodice. To se ale místním vůbec nelíbí! Sotva námořník doskočí na dno veslice, klesá do moře s rozbitou hlavou. Když se jej kolegové pokusí zachránit, zabijí Maoři ještě další tři muže z Tasmanovy posádky. První kontakt, jehož výsledkem jsou čtyři mrtví, kapitána netěší. Zvedá kotvy a odplouvá. Místo v mapách zaznačí jako Moordenaarsbaai, tedy Zátoka vrahů. Fungovalo to. Lodi se pobřeží Nového Zélandu pokud možno vyhýbaly dalších sto let.

Kanibalské hody jako odplata

Změnil to až mořeplavec a objevitel James Cook. V rámci své první expedice zmapoval pobřeží Nového Zélandu a navázal první kontakty se zdejšími domorodci. I když jejich řeči nerozuměl, pochopil, že chtějí směňovat zboží. Úspěšná spolupráce ale vzala za své při Cookově druhé výpravě v roce 1773. Tehdy se totiž člen posádky Jack Rowe pokusil zajmout několik domorodců. Nabídku na dlouhou projížďku v podpalubí si Maorové vyložili správně. A neměli radost…

TIP: Jak se žije lidem, pro které je kanibalismus životním stylem

Když se za pár dní Rowe s dalšími muži vydal na pevninu, aby nabrali zásoby, všichni zmizeli beze stopy. Záchranou misí byl pověřen James Burney a několik námořníků. Netrvalo dlouho, a narazili na několik opuštěných kánoí, ve kterých se nacházely osobní věci předchozí výpravy. Oblečení, zbraně a také… lidské ruce. Záchrana se pak změnila v závod o život - když se Burney po hrůzném objevu stal svědkem celé kanibalské hostiny! Přátelé námořníci, kteří se vypravili na ostrov pro jídlo, se sami stali potravou. Několik stovek Maorů je hnalo až k moři, a vyvázli jen s velkým štěstím.