Vůdce stavovského povstání: Kdo byl vlastně Jindřich Matyáš Thurn?

Když 14. prosince 1567 povila druhá manželka habsburského dvořana Františka hraběte z Thurnu a Valsassiny (1508–1586) chlapce Jindřicha Matyáše, nic nenasvědčovalo tomu, že na svět přišel budoucí radikální představitel českých stavů. Dítě se narodilo v tyrolském Innsbrucku a po otci mělo německo-italské kořeny. Jeho matka Barbora rozená Šliková sice pocházela z Čech, nicméně česky nejspíš vůbec nemluvila. Hlavním dorozumívacím jazykem byla u Thurnových němčina.

S českými zeměmi však rodinu, co do vyznání luteránskou, spojovaly statky, které zde František Thurn koupil počátkem šedesátých let 16. století. Po ukončení aktivní dvořanské služby se v roce 1568 se svými blízkými přestěhoval na hrad Lipnice nad Sázavou.

Mladý dobrodruh

Od poloviny sedmdesátých let žili Thurnovi v jihomoravských Vlasaticích. Malý Jindřich Matyáš se pak krátce vzdělával na ivančické škole vedené Jednotou bratrskou. Právě tam si nejspíš osvojil základy češtiny, kterou však ovládl spíše pasivně. Jindřichovo bezstarostné dětství ukončila předčasná smrt jeho matky v roce 1581. Potom hoch nějaký čas pobýval u příbuzných v Kraňsku. Žádné vyšší vzdělání nezískal, zato se jako osmnáctiletý vydal na velkou cestu, která značně rozšířila obzory jeho vědění. S doprovodem císařského vyslance putoval k tureckému sultánovi do Cařihradu. Navštívil také Egypt, Sýrii a Jeruzalém. Prožil při tom nejedno dobrodružství včetně situace, kdy byl oloupen a zůstal zcela bez prostředků. Všechny nástrahy cestování se mu však podařilo úspěšně překonat.

Na prahu roku 1587 byl už Jindřich Matyáš opět na Moravě. Otec mu mezitím zemřel, z jeho pozůstalosti převzal několik vesnic a usadil se v Cvrčovicích u Pohořelic. Záhy se však ukázalo, že nebožtík František Thurn po sobě vedle nemovitostí zanechal obrovské dluhy. Jeho dědicové proto museli shánět peníze, kde se dalo, a Jindřichovi nezbylo než své moravské statky prodat. Období, kdy byl zcela nemajetný, naštěstí trvalo krátce. Počátkem devadesátých let se výhodně oženil s Magdalenou Gallovou z Rudolfsecku. Její rodině patřily statky v Dolních Rakousích, kam se novomanžel přestěhoval. Magdalena mu tam porodila syna Františka Bernarda, s jejím brzkým úmrtím však vzala domácí idyla rychle za své.

V boji proti Turkům

Léta 1592–1607 strávil Jindřich Matyáš Thurn převážně na bojištích. Mnoho šlechticů z českých zemí v té době našlo uplatnění v armádách vypravovaných proti osmanským Turkům, kteří okupovali velkou část Uher a představovali reálnou hrozbu i pro rakouské a české země. Thurn se tak na horké uherské půdě setkal s mnoha pozdějšími protagonisty třicetileté války jako s Albrechtem z Valdštejna či Baltazarem Marradasem. Sám se zúčastnil řady důležitých válečných kampaní, mimo jiné i slavnéhým vítězstvím korunovaného dobývání Rábu v roce 1598, a získal si pověst statečného vojáka. Jako plukovník se rovněž aktivně zapojil do bojů proti povstalcům sedmihradského knížete, kalvinisty Štěpána Bočkaje. Armádu pak opustil s titulem císařského válečného rady.

V době, kdy sloužil ve zbrani Habsburkům, se Thurn stihl znovu oženit. Jeho druhou chotí se roku 1603 stala Zuzana Alžběta z Tiefenbachu. Sňatek opět přispěl k rozhojnění Jindřichova majetku, ten se však na přelomu 16. a 17. století zvětšil především jinak. Už v devadesátých letech zdědil hrabě po příbuzných statky v Gorici, habsburském území při Jaderském moři, a získal tamní zemskou příslušnost. V roce 1605 však tyto nemovitosti prodal a všechny prostředky vložil do zákupu velkého severočeského panství Veliše. Stal se zámožným členem stavovské obce Království českého. Jeho majetkové postavení se ještě upevnilo o sedm let později s dědictvím vintířovského panství na Žatecku po Jeronýmu Šlikovi.

Vzestup horlivého protestanta

Do politického dění v Čechách Jindřich Matyáš Thurn zpočátku nijak nezasahoval. Příslušníci starých českých rodů se na něj ostatně dlouho dívali spíše s nedůvěrou jako na zbohatlého přistěhovalce. Situace se však zásadně změnila v době, kdy se v zemi vyhrotil boj o náboženskou svobodu. Jindřich byl horlivý protestant, a tak v roce 1609 nabídl své vojenské zkušenosti opozičním nekatolickým stavům. Zatímco se císař Rudolf II. zdráhal vyhovět jejich požadavkům, začal císařský válečný rada Thurn verbovat vojsko, které se pak stalo jedním z účinných prostředků nátlaku na váhajícího panovníka. Tato iniciativa přispěla k vydání Majestátu na náboženskou svobodu z 9. července 1609 a zajistila hraběti uznání stavovských politiků, kteří jej hned v říjnu jmenovali jedním ze čtyřiadvaceti defenzorů (obránců evangelické víry).

Na počátku roku 1611 se Thurn postavil do čela vojska hájícího Prahu proti okupační pasovské armádě. Tu do Čech povolal Rudolf II., který se s její pomocí snažil podepřít své drolící se mocenské postavení. Místo toho se ale Rudolf definitivně znemožnil. Naopak Thurnův kurz stoupl nejen v očích představitelů nekatolických stavů, ale dočasně i v očích nového panovníka Matyáše Habsburského. Ten zkušeného vojáka za jeho podíl na sesazení Rudolfa II. odměnil karlštejnským purkrabstvím. Šlo o mimořádně výnosný úřad, s nímž se jeho dosavadní držitel Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka těžce loučil.

Proti císaři

Z císařské přízně se ale Thurn dlouho netěšil. V následujících letech se stupňovala nevraživost mezi vídeňskou vládou a nekatolickými stavy, na něž se ze strany dvora a jeho spojenců stupňoval nábožensko-politický tlak. Z Jindřicha Matyáše se postupně stal čelný představitel české evangelické opozice, a to navzdory jeho jazykovému handicapu. Nacionální aspekty totiž v nastávajícím konfliktu nehrály významnější roli. Zato na sebe Thurn dokázal strhnout pozornost svým zápalem. K výrazným charakterovým rysům hraběte patřily odvaha, ráznost a ctižádostivost. Díky těmto vlastnostem se rychle prosadil ve vysoké politice, ale zároveň se stal terčem kritiky některých svých spojenců, obávajících se Jindřichova přílišného radikalismu a ukvapených činů.

Když se v roce 1617 podařilo vídeňskému dvoru prosadit na českém zemském sněmu přijetí Ferdinanda Štýrského (budoucího císaře Ferdinanda II.) za českého krále a nástupce Matyáše Habsburského, odhodlal se Thurn proti tomu otevřeně vystoupit. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jindřich Matyáš byl zbaven karlštejnského purkrabství, které po něm získal Jaroslav Bořita z Martinic. Patrně i přehazování lukrativního úřadu přispělo k prohloubení nenávisti mezi Thurnem na jedné straně a Martinicem se Slavatou na straně druhé. Oba tito katoličtí předáci se jako zemští místodržící stali 23. května 1618 terčem útoku skupiny vzbouřenců pod Thurnovým vedením. Ti je vyhodili z oken Pražského hradu a rozpoutali tak české stavovské povstání.

Nešťastná Bílá hora

Jindřich Matyáš Thurn zaujal ve stavovské armádě jedno z klíčových velitelských míst. Jako její generálporučík sice dostál svému renomé statečného vojáka, ale rozhodně nebyl geniálním stratégem. Po nepříliš úspěšných operacích v jižních Čechách vytáhl na jaře 1619 na Moravu. Tam jeho vojsko přispělo k tomu, že se moravské stavy připojily k rebelii proti panovníkovi. V červnu a pak znovu na podzim ohrožoval se svými muži samotnou Vídeň, kterou se mu však nepodařilo dobýt. Mezitím se již rebelové začali dostávat do defenzívy, na čemž nic nezměnilo sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a zvolení „zimního krále“ Fridricha Falckého. Přestože Thurnův vliv v armádě poněkud poklesl se jmenováním Kristiána I. z Anhaltu vrchním stavovským velitelem, nezměnilo to nic na jeho bojovém odhodlání. Spolu se svým synem se 8. listopadu 1620 zúčastnil bitvy na Bílé hoře, která však skončila rozhodující porážkou povstalců.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Několik dnů po bělohorské bitvě se Thurn přesunul na Moravu, odkud chtěl dále válčit proti Habsburkům. Rychlý rozklad obrany markrabství však otřásl jeho důvěrou ve smysl dalšího odporu. V této kritické chvíli energický vojevůdce zakolísal a snížil se ke kroku, který mu mnozí vyčítali a kterého sám záhy litoval: v prosinci 1620 se obrátil na císaře Ferdinanda II. se žádostí o milost a po Novém roce neváhal do Vídně poslat svou manželku Zuzanu Alžbětu, aby za něj orodovala.

Zoufalý pokus o záchranu nemohl skončit jinak než neúspěšně. V očích habsburského dvora byl totiž Thurn „hlavou povstání“ a měl být exemplárně potrestán. V dubnu 1621 byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. Chtěl-li si zachovat život, nezbylo mu než se odebrat do emigrace. Thurnovo jmění bylo zkonfiskováno, pouze malou část majetku si směla ponechat jeho žena. Ta ještě několik let po Bílé hoře zůstávala v Praze a později odešla do Drážďan. S manželem udržovala korespondenční styk, ale patrně se s ním už nikdy nesetkala.

Život v exilu

Horkokrevného Jindřicha Matyáše hnala touha odčinit porážku i ponížení z místa na místo. Zbytek života zasvětil boji proti Habsburkům, ať už ve službách Fridricha Falckého, sedmihradského knížete Gábora Bethlena, Benátčanů, Dánů či Švédů. Na počátku třicátých let se naposledy objevil v Čechách, kam vpadli Sasové, válčící tehdy na protihabsburské straně. Za Thurnovy účasti byly v listopadu 1631 sňaty ze Staroměstské mostecké věže hlavy popravených protagonistů stavovského povstání a pochovány v Týnském chrámu.

Jako vůdčí představitel české emigrace Jindřich také vyjednával s Albrechtem z Valdštejna o spojenectví proti císaři, které mohlo zvrátit poměry ve střední Evropě. Tento plán však definitivně padl s Valdštejnovou likvidací na počátku roku 1634. Brzy poté se Thurn stáhl do ústraní. Poslední léta strávil v blízkosti svých vnuků v estonské Pernavě, kde 28. ledna 1640 následkem nachlazení ve věku třiasedmdesáti let zemřel. Jeho tělo bylo uloženo do rodinné hrobky v Tallinnu.