Všichni muži Marie Terezie: Kdo stál císařovně věrně po boku?

Když se Marie Terezie chopila otěží vlády, měla k dispozici státnický aparát, který zdědila po svém zesnulém otci. Postupně se však začala obklopovat osobami, které dokázaly lépe naplňovat její reformní představy, či ji k takovým myšlenkám dokonce samy inspirovaly. Bez těchto výrazných individualit by vláda Marie Terezie nebyla tak úspěšná.

Pravá ruka císařovny

Kníže Václav Antonín z Kounic a Rietbergu pocházel z váženého šlechtického rodu, který vlastnil rozsáhlé pozemky především na Moravě. Již jeho dědeček a otec se vyznamenali jako diplomaté. Václavova matka pocházela z východofríského knížecího rodu spřízněného s mnoha říšskými suverény. Vystudoval práva v Lipsku se skvělými výsledky, procestoval německé a italské země, Francii a Nizozemí a roku 1742 vstoupil do rakouských diplomatických služeb.

Marie Terezie si záhy povšimla jeho velkého nadání a tolerovala mu i ryze barokní vystupování, naopak jí vadila jeho panovačnost a sklony k hypochondrii. Scestovalý a vzdělaný aristokrat proslul četnými zálety, extravagantními parukami, skvělými kabátci a drahými šperky. Během války o rakouské dědictví ho panovnice vysílala do Turína, Bruselu a nakonec i do Cách. 

Jako velvyslanec ve Francii udržoval kontakty s mnoha osvícenci. Od roku 1751 řídil 41 let rakouskou zahraniční politiku, od roku 1753 s titulem domácího, dvorského a státního kancléře. Byl povýšen do říšského i českého knížecího stavu a panoval v říšském „samostatném“ hrabství Rietberg.

Prosadil uzavření spojenectví s Francií a podpořil Josefa II. při prvním dělení Polska. Prosadil mnoho osvícenských reforem, zasazoval se o centralizaci správy a byl tvůrcem státní rady. V duchu osvícenství ostře vystupoval proti zlořádům v katolické církvi a v mnohém předjímal takzvaný josefinismus. Proslul coby významný sběratel umění a mecenáš skladatele Christopha Willibalda Glucka. Po smrti byl mumifikován a pohřben v hrobce ve Slavkově u Brna.

Osvícený lékař

Gerard van Swieten působil na univerzitě v Leidenu, kde se však nemohl stát profesorem kvůli svému katolickému vyznání, proto přijal v roce 1745 jmenování osobním lékařem Marie Terezie. V této pozici prosadil reorganizaci rakouského zdravotnictví a vysokoškolského vzdělávání budoucích lékařů. Z jeho iniciativy vznikla botanická zahrada, vzdělávací „Anatomické divadlo“ (theatrum anatomicum), chemická laboratoř a byla zavedena klinická výuka.

Mimořádně důležitá byla i jeho role v boji osvícenců s pověrami. Legendy o upírech označil za „barbarství nevědomosti“, kterou chtěl vymýtit všemi prostředky. Také zásadně změnil pravidla cenzury, čímž potlačil vliv jezuitů, kteří kontrolu tiskovin dosud prováděli. Stal se mimo jiné i členem olomoucké učené společnosti Societas incognitorum a byl povýšen na barona.

Rakouský váhavec

Leopold Joseph hrabě von Daun se odmítl vydat na dráhu duchovního, namísto toho se chopil kordu a stal se rakouským důstojníkem. Bojoval proti Španělům, Turkům a ve válce o rakouské dědictví. Jeho průměrnou kariéru zásadně ovlivnil sňatek s dcerou vychovatelky Marie Terezie, hraběnky Fuchsové. Panovnice ho totiž poté začala preferovat před jinými generály, po roce 1748 mu svěřila úkol reorganizace armády a za její realizaci jej odměnila hodností polního maršála. V sedmileté válce si Daun vydobyl nehynoucí slávu vítězstvím nad Fridrichem II. v bitvě u Kolína a stal se vrchním velitelem rakouské armády.

TIP: Z neohrožené panovnice zasmušilou ženou: Jak vypadala poslední léta Marie Terezie

Později dával přednost defenzivnímu postupu, neriskoval novou bitvu, pouze znepokojoval pruský tábor drobnými útoky. Dostalo se mu proto přezdívky rakouský „Fabius Cunctator“ (Váhavec) podle římského vojevůdce, jenž se vyhýbal rozhodující bitvě, a dokázal tak izolovat kartaginského vojevůdce Hannibala v Itálii. Se stoupajícím vlivem si Daun zvykl psát císařovně minimálně jednou denně – činil tak přímo ale jen tehdy, když jí mohl oznámit něco pozitivního. Pokud chtěl kritizovat, psal vždy jejímu tajemníkovi, který jí poté zprávu předal.