Všem stejným dílem: Zrodila se myšlenka komunismu u dávných Inků?

Kdesi za oceánem se rozkládá království plné pracovitých lidí, v němž neexistuje bída ani hlad. Obyvatelé této země dokážou vypěstovat zemědělské plodiny i v nehostinných horách, získávají bohatství ze zlatých a měděných dolů, a přitom vůbec neznají peníze.

Předchozí tvrzení zní jako vyprávění o nějaké bájné říši, avšak vztahují se ke kdysi reálně existujícímu státu. Dnes je znám pod názvem Incká říše. Ta se v dobách svého největšího rozkvětu, tedy v 15. a 16. století, rozkládala na území dnešních států Kolumbie, Chile, Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Peru. Její vládcové přitom měli vše pevně v rukou. Jak panovníci dokázali kontrolovat tak rozsáhlé území obývané rozmanitou směsicí obyvatel? 

Všichni musejí pracovat

Za rozbřesku zazní z věže výzva k nástupu do práce. Muži, ženy i děti oblečeni do pestrobarevných krojů se shromažďují na náměstí. Potom se za radostného zpěvu vydají na pole. Zdálo by se, že popisujeme scénu z nějakého budovatelského filmu, které si u nás získaly oblibu zejména v 50. letech minulého století. Jenže podle historiků se jedná o běžný výjev z každodenního života Incké říše. Ve státě, který nezná peníze, totiž poddaní odvádějí panovníkovi daně svou prací. Musí přece mocnému Inkovi vyjádřit vděčnost za to, že se o ně stará, poskytuje jim půdu, obživu i domov!

V zástupu lidí na polích je i šestnáctiletý mladík. Sem tam hodí do koše nějakou bramboru, ale většinu času se zasněným výrazem pozoruje mraky plynoucí po obloze. Jeho matka mu uštědří pořádný štulec do zad: „Koukej se do té práce pořádně opřít. Víš přece, jak dopadne povaleč!“ Mladík již chce něco odseknout, když tu si všimne upřeného pohledu vedoucího jejich skupinky. Zbledne a s nebývalou horlivostí se pustí do sklizně brambor. Vždyť lenost je jedním z nejhorších zločinů, který se trestá smrtí!

Lidé nejprve obdělávají půdu náležející Slunci, která poskytuje obživu kněžím. Pak pracují na políčkách těch, kteří jsou příliš staří a nemocní, než aby o ně zvládli pečovat sami. A teprve potom dojde na jejich pronajatou půdu. Kdo se neúčastní práce na polích, věnuje se řemeslům či těžbě v dolech. Přestože se vládce obrovské říše pohybuje v nazdobených nosítkách, bydlí v přepychovém paláci a každý den se obléká do roucha ze vzácných tkanin, ani on nezahálí.

Cestuje po státě, hovoří s úředníky i obyčejnými lidmi, předsedá náboženským slavnostem a bedlivě sleduje zprávy o stavu úrody a dalších náležitostech. Sám moc dobře ví, co je to tvrdá práce. V šestnácti letech totiž musel společně s ostatními mladíky ze šlechtických rodin složit náročné zkoušky z bojových dovedností. Třicet dní spal na holé zemi a chodil bos a v nuzném oděvu. Tato zkušenost prý měla v budoucím panovníkovi vzbudit soucit s jeho poddanými. Těžko říci, zda to opravdu fungovalo.

Incký socialismus

Dovedete si představit společnost, která se obejde bez peněz i obchodu? To bychom čekali možná u nějakých primitivních kmenů na úsvitu dějin. Už od malička nám vtloukají do hlavy, že bez peněz se zkrátka neobejdeme. Jenže inkové dokázali nemožné.

Jak se obyvatelům říše žilo bez magického lákadla peněz? Ani dobře, ani špatně. Inkovi poddaní neznali chudobu, avšak cizí jim bylo i bohatství. Od státu obdrželi půdu a s jakou velikostí pole začínali, s takovou také končili. Soutěživost nebyla podporována. Vše, co občané Incké říše potřebovali k životu, jim poskytoval stát. Obydlí, obživu i ošacení. Jak by zaplesala srdce utopických socialistů, kdyby viděli, jak byly jejich myšlenky uváděny v praxi!

Jenže tento skromný ráj měl své i stinné stránky. Za své relativní pohodlí platili poddaní mocných Inků vysokou daň! Stát s nimi zacházel jako s malými dětmi, které nejsou schopny o ničem rozhodovat. Každý krok občana říše byl pod dohledem - od narození až do smrti. Inkové od svých poddaných vyžadovali absolutní poslušnost. A zatímco běžní obyvatelé se museli spokojit se skromnými podmínkami, šlechta vystavovala na odiv své obrovské bohatství. Největšímu přepychu se těšil vládce, považovaný za potomka bohů. Veškerý majetek přitom shromáždil pouze během svého života. Po smrti velkého se Inky totiž jeho palác se vší svou nádherou uzavřel a stal se nedotknutelným majetkem mrtvého! 

Nesnesitelní byrokraté

Do malého domku vtrhne inspektor. Pečlivě si prohlíží všechny členy domácnosti. „Proč jste na šaty svého manžela vyplýtvala víc vlny než na oděv svého syna? Jsou přece stejně velcí!“ oboří se příchozí na paní domu. Žena tone v rozpacích: „Promiňte, já to napravím.“ Inspektor po ní loupne očima: „To bych prosil. Ošacení musí být spravedlivé, jinak vzbudíte hněv syna slunce.“ Indiánka roztřeseně slibuje, že se takové pochybení již nebude opakovat.

Zdá se vám tato scéna absurdní? Inkové byli tak posedlí kontrolou, že neváhali prověřovat, jestli je státem darovaná vlna spravedlivě rozdělena i v rámci jednotlivých rodin. Občané byli začleněni do skupin o deseti lidech a každý desátý měl dohlížet na ostatních devět. Jejich jménem se dožadoval pomoci u vlády, či odevzdával provinilce spravedlnosti. Malé skupinky se pak spojovaly do větších uskupení po padesáti, stech, pěti stech a tisíci lidech, z nichž každé mělo svého dohlížitele. Aby se obyvatelé horlivým úředníkům nepletli, museli všichni nosit kroj podle toho, z jaké oblasti říše pocházeli.

TIP: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Pořádek zkrátka musí být, a to i co se svateb týče! V určený den roku se ve všech obcích shromáždili mladí lidé vhodní k uzavření manželství (u mužů ve věku kolem dvaceti čtyř let, u žen mezi osmnácti a dvaceti lety). Vytvořili páry a správce oblasti jim všem požehnal k sňatku. Celá obec také postavila novomanželům dům a vyměřila jim půdu. A protože se všechny svatby odehrávaly v jediný den, celá říše slavila jako jeden muž. Úředníci pak sňatek pečlivě zaznamenali do matriky, stejně jako všechna narození a úmrtí. Inkové tak měli dokonalý přehled o stavu obyvatelstva.