Vrchol islámského lékařství: V 11. století neměli arabští lékaři konkurenci

Největšího rozkvětu dosáhla arabská medicína v 10. a 11. století. V tomto období působili lékaři, kteří patří mezi největší autority a osobnosti středověké medicíny – Rhazes, Avicenna nebo Abulcasis.

Peršan latinsky známý jako Rhazes (865–925) shrnul získané znalosti medicíny, ale zachoval si rovněž kritický odstup k antickým autoritám a neváhal ani zaznamenat vlastní klinická pozorování a chorobopisy. Jeho Liber ad Almansorem, kompendium veškerého lékařství, patřilo až do novověku k nejpoužívanějším učebnicím. Ve spise O neštovicích a spalničkách podal první popis těchto nemocí v dějinách lékařství. 

Věda na vrcholu

Nejvíce mezi islámskými lékaři proslul Peršan Abú Alí Ibn Siná, latinsky Avicenna (980–1037), jehož encyklopedický spis Kitáb al-Kánún fi-t-tibb (Kánon medicíny) je nejvýznamnějším dílem arabské medicíny. Ve 12. století byl přeložen do latiny a mezi lety 1400–1600 se dočkal v Evropě celkem 36 vydání. Až do roku 1800 patřil mezi základní univerzitní učebnice.

Významným očním chirurgem byl Alí ibn Isá (latinsky Jesus Haly, zemřel 1010). Jeho spis Připomenutí očním lékařům popisuje asi 130 očních onemocnění a je nejvýznamnějším dílem svého druhu celého středověku.

Židovský lékař Moše ben Maimon (latinsky Maimonides, zemřel 1204) sepsal arabský spis o jedech a protijedech a také veršovanou skladbu Regimen sanitatis pro staršího syna káhirského chalífy Salahadína, která se stala nejvýznamnějším dílem o zdravé životosprávě islámské éry.

Abu-l-Kásim Chalaf ibn al-Abbás as-Zahráwí (latinsky Abulcasis, zemřel krátce po roce 1009) proslul především jako chirurg – mezi nejznámější části jeho obsáhlého encyklopedického díla at-Tasríf (Předpis) o 30 knihách patří spis O chirurgii; mimo jiné však jako první popsal zubní kámen i návod k jeho odstraňování.

Muhammad ibn Rušd (latinsky Averroes, 1120 – 1198) byl významným filozofem (především vykladačem Aristotela) i lékařem, působil i jako osobní lékař některých chalífů. 

Prorokova medicína

Také pro islámský svět je charakteristické zřizování nemocnic a lékařských škol. Povinná almužna je jedním z „pěti pilířů“ islámu a později se vyvinula ve státní daň, věnovanou především na sociální účely. Také bohatí věřící byli zavazováni k zakládání nemocnic a zařízení pro chudé. Již chalífa Harún ar-Rašíd (asi 763–809) založil v Bagdádu jednu z nejstarších nemocnic arabského světa. V roce 982 zde zřídil chalífa Adudaddaula nemocnici Adudí, která byla vybavena i lékárnou a knihovnou a zásobena tekoucí vodou z Tigridu. Působilo zde 24 lékařů, z nichž 5 se věnovalo výuce. 

Od roku 1150 vznikaly v Anatolii seldžucké nemocnice, které byly podřízeny vezírovi pro zdravotnictví. Mezi nejznámější patří takzvaná Dvojitá stavba (nemocnice a lékařská škola) z roku 1206 v Kaysereji. Nemocnice islámského světa se často stávaly i středisky výuky lékařů. Za první lékařskou univerzitu však můžeme pokládat lékařskou fakultu či akademii v Gundišápuru, kde již od roku 556 přednášeli nestoriánští lékaři vyhnaní z byzantské říše.

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Od počátku 12. století vzrůstal vliv ortodoxních islámských teologů a spolu s nimi i takzvané Prorokovy medicíny, která stojí výhradně na citacích z Koránu a jiných náboženských textů a odmítá veškeré cizí vlivy. Jde vlastně o nábožensky posvěcené umění léčit s magickými a pověrečnými praktikami, které zcela převážilo ve 14. století nad vědeckou medicínou a znamenalo tak konec rozkvětu islámského lékařství.