Volání po odplatě: Proč vstoupily USA do první světové války?

Americký prezident Woodrow Wilson neměl mnoho důvodů se do Velké války v Evropě kdovíjak hrnout. Jeho předválečná snaha uklidnit vzmáhající se vášně vyšla nazmar a americký lid? Ten se výrazně stavěl proti jakékoliv snaze o zapojení do událostí za Atlantikem. Předválečná rétorika Londýna totiž často zmiňovala koloniální původ severu Ameriky, stejně jako americký dluh 22 miliard liber, a svou roli sehrál i někdejší původ obyvatel USA. Lidé irského, německého, holandského, dánského či norského původu většinou nevnímali soudobé Německo jako agresora. Mnohem horší smýšlení zatím měli například o Francouzích. Nejen proto prezident vytrvale obhajoval myšlenku míru, a snažil se svou zemi udržet stranou.

Když se nažere vlk i koza 

Spojené státy tedy zaujaly vůči „evropské válce“ příznačně dvojaké stanovisko. Zachovávali naoko přísnou neutralitu, ale přitom vydatně sponzorovaly úsilí Trojdohody. Materiálně i finančně. Američtí bankéři si sami mohli zvolit, kterou stranu konfliktu penězi založí, a i zámořský obchod oficiálně běžel dál na volné bázi. Poté, co Britové úspěšně zablokovali německé pevninské přístavy, mohly už Státy materiálem podporovat jen je – ostatně s nikým jiným se v Evropě ani obchodovat nedalo. Jenže tím si pochopitelně znepřátelily Německo. Napjatá situace ale musela ještě dlouhé měsíce dozrávat, aby přerostla v otevřené nepřátelství. Předně, Spojené státy si zatím válečný konflikt ani nemohly dovolit.

Armáda? Spíš lehká kavalerie

Americká armáda dnes nepochybně patří mezi největší a nejprofesionálnější ozbrojené síly světa. Disponuje rozpočtem a technologiemi, které ji umožňují vést i dvě velké válečné kampaně současně. Jenže v roce 1914? Ozbrojené síly tehdy čítaly necelých 100 000 mužů, navíc nevalného výcviku a průměrného vybavení. Sotva stačily k udržení neklidných hranic Texasu, Nového Mexika a Arizony s Mexikem, potažmo k zajištění území s Kanadou! Dosavadní „dobrodružství“ amerického vojska, od okupace Nikaragui, přes obsazení Filipín, Samoi a válku se Španělskem či Mexikem ukazovala, že se dokáží vyrovnat s bandity, Indiány a revolucionáři, ale na stejně silného soupeře nestačí. Německo navíc v počtu mužů ve zbrani překonávalo Spojené státy v poměru 20:1 a platilo za soudobou vojenskou velmoc.

Ostrov Míru a svobody na válce bohatne

Neutralita Států byla morálně snadno ospravedlnitelná. „Můj syn se nenarodil proto, aby zemřel jako voják,“ hlásaly v roce 1915 letáky pacifisticky naladěných Američanek. Církev, zejména pak katoličtí kněží, upozorňovali, že na obou stranách fronty proti sobě stojí křesťané, a není vhodné do tohoto bratrovražedného boje zasahovat jinak než smírem. A průmyslníci, kteří dávali Američanům práci, mají také jasno. Válka je skvělý byznys, aktivizuje celý průmysl. Na zámořském konfliktu se dá dobře vydělat! Milionář Henry Ford zvlášť silně prosazoval, aby se Spojené státy staly „ostrovem míru a svobody“. Také při prezidentských volbách v roce 1916 bylo „nezasahování“ horké téma. Demokraté varovali, že vítězství republikánů by vedlo jak k válce s Německem, tak Mexikem. Proto znovu vyhrál „mírumilovný“ Woodrow Wilson.

S neutralitou mír nepřijde

Kdo se ve Státech chtěl zapojit do války, možnost dostal. Ať už jako dobrovolník, který se přeplavil za oceán, nebo jako rekrut v Kanadě (která byla součástí Velké Británie). I ti, kteří usilovali o podporu Trojspolku (často američtí Irové, zvláště po potlačení národního povstání o Velikonocích roku 1916), dostali prostor. Ale distancovat se zcela od války, ve které se už utápěla i Afrika a Blízký východ (celkem bojovalo už 36 států), prostě nešlo. Stav neutrality nebyl dlouhodobě udržitelný. Američané byli svým původem často vázáni k Evropě, a viděli ji teď v troskách a plamenech. Jejich příbuzní za mořem trpěli a umírali! Hrůzy zákopové války, zničená města, rozbombardovaná Belgie, překračování Haagských konvencí o zákazu použití bojových chemikálií (které mimochodem poprvé použili už 3. srpna 1914 Francouzi), to vše se tak transformovalo v postupnou změnu dosud nezúčastněného postoje Američanů.

Pátá kolona v americkém týlu

Válka totiž dopadla i na ně. Potopení lodi Lusitania v roce 1915 vychýlilo veřejné mínění v neprospěch Německa, a učinilo z něj „agresora“. Výbuch skladů na ostrově Black Tom o rok později poukázal na fakt, že Státy jsou zamořené německými špiony. Z materiálů, které zapomněl německý velvyslanec Heinrich Albert ve vlaku v New Yorku, je patrné, že jeho země vyplácí miliony na provádění sabotáží v Kanadě a podporování dělnických stávek v USA. Pacifismus tak postupně nahradilo hnutí Připravenosti (Preparedness). Aktivizovaly se vojenské složky, posílilo se námořnictvo. Branecký výcvik podstoupilo 600 000 dobrovolníků, ale postupně jejich počet narostl na 4 miliony! Národní slogan propagující mír byl rozšířen na heslo „Mír se ctí“. Jak shrnuly noviny: „Nejlepší na tom mít velké námořnictvo i početnou armádu je, že to výrazně usnadňuje vyjádřit naše stanoviska v diplomatické korespondenci.“ 

Mírem k válce

Vyzbrojené Státy je zapotřebí brát vážně. Američané uvědomili, že za průběh války nesou také jistou odpovědnost. V roce 1916 padlo u Verdunu 700 000 vojáků, a další milion při ofenzivě na Sommě. Tomu se nedalo jen nečině přihlížet. Diplomatické klima mezi USA a Německem kleslo na definitivní bod mrazu po zadržení tzv. Zimmermannovy depeše, šifrovaného telegramu, kterým Německo vybízelo Mexiko k útoku na Spojené státy. Německo také 31. ledna roku 1917 vyhlásilo ponorkovou blokádu Evropy, a začalo útočit i na dosud neutrální americké lodě (které jejich nepřátele zásobovaly zbraněmi, municí a dobrovolníky). 

Válkou za mír

„Právo je víc než mír,“ zahájil svou řeč před Kongresem 2. dubna 1917 prezident Woodrow Wilson. „Nedávný postup císařské německé vlády není vpravdě o nic méně než válka proti vládě a lidu Spojených států. Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii.“ Ostatně – v březnu téhož roku Německo potopilo dalších několik amerických obchodních lodí. 

TIP: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády

Wilson, který dva a půl roku hájil myšlenku míru, nyní volal „po válce, která ukončí války“. A Spojené státy americké 6. května roku 1917 ji skutečně vyhlásily Německu (Rakousko-Uhersku až v prosinci téhož roku). Okamžitý zvrat situace ale nenastal. Americký expediční sbor vedený generálem Johnem J. Pershingem opakoval ty samé taktické chyby, jako dříve Britové a Francouzi. Zběsilé čelní útoky vedené proti kulometným postavením nepřátel vyústily jen v drastické ztráty. V prvních měsících padlo 110 000 Američanů. Jenže na rozdíl od vojsk Dohody měli odkud doplňovat. Do léta roku 1918 dostali do Francie dva miliony mužů a jejich přítomnost zvrátila rovnováhu statického bojiště.