Vojsko neexistujícího státu: Proč vstupovali Čechoslováci do legií?

Zatímco Evropou létaly telegramy o vyhlašování válek, budoucí hrdina Josef Švec odpočíval na dovolené u Černého moře a sotva mu dovolená skončila, sbalil se a oklikou přes místo svého učitelského působiště v Jekatěrinodaru se vydal do staroslavného Kyjeva, kde se formovala Česká družina. Společně s Josefem Švecem se do Kyjeva dostavilo několik set dobrovolníků – mnohem více, než se očekávalo. Dobrovolníci České družiny se rekrutovali ze dvou sociálních skupin. 

Česká družina

Byli to zaprvé Češi usedlí na Volyni, mnohdy již druhá generace těchto vystěhovalců. Kromě jasného vlasteneckého motivu u nich lze nalézt i sebezáchovné motivy. U přistěhovalců (tedy stále vlastně cizinců) panovala obava, že je ruské úřady nechají vystěhovat a budou jim konfiskovat majetek. Tato obava se záhy začala naplňovat, a proto můžeme předpokládat, že někteří volyňští Češi narukovali k Družině v touze prokázat vlastní proruské smýšlení a zastavit tak policejní perzekuci vlastních rodin.

Druhou skupinou byli takzvaní noví Češi. U nich též nalézáme sebezáchovné strategie – v případě nevstoupení do Družiny bývali tito cizí státní příslušníci (toho času na Rusi za prací) odvezeni do vzdálených koutů carské říše a tam internováni. I přesto však bylo hlavní motivací pro vstup do České družiny vlastenectví; u prvních dobrovolců lze uvažovat i o jisté míře spíše citového než intelektuálního rusofilství, případně slavjanofilství. 

Novodružiníci

Radikálnější část českého hnutí v Rusku toužila po vytvoření masivnější vojenské jednotky. V tomto případě nebylo lepší zásobárny branců než v přívalu zajatců české a slovenské národnosti, případně v ohromném množství těchto zajatců již umístěných v lágrech na Sibiři a v jižním Rusku. Politická jednání s carskými úřady nebyla jednoduchá. Carští generálové se báli, že vytvoření velkých formací z nepřátelských zajatců se ukáže být hned dvojitou potíží: považovali to za porušení válečných zvyklostí a báli se, že nepřítel sáhne po podobné zbrani. Současně se objevovala nedůvěra k československému hnutí a jeho cílům.

Prvním hmatatelným výsledkem bylo šalamounské rozhodnutí, které povolilo Čechoslovákům verbovat nové bratry mezi zajatci na frontě a v přifrontovém území. Proč šalamounské? Ten, kdo rozhodnutí navrhl, dobře chápal psychologii. Kolik mužů bylo ochotno se přihlásit do nového boje ihned po tak obvykle traumatizujícím zážitku, jakým bylo bojové střetnutí a zajetí?

Legionáři očekávali, že nábor jim přinese tisíce nováčků, jejich ruští kritici doufali v pouhé jednotlivce, maximálně desítky. Realita neuspokojila ani jednu stranu. Zuřivě agitujícím legionářům se přihlásilo asi 400 mužů. Ti byli koncentrováni v oblasti Tarnówa a získali označení novodružiníci. Téměř ihned se však vynořilo několik problémů. Šokem byl zejména závěr výcviku, kdy důstojníci začali povzbuzovat novodružiníky, aby se přihlásili do bojové služby na frontu. Novodružiníkům totiž kdosi lživě tvrdil, že nebudou muset bojovat. Nemalé množství takto zrazených jednotlivců proto opustilo jednotku ještě před slavnostní přísahou a bylo odesláno do zajateckých táborů.

Zajatecká masa

Složitá politická jednání pokračovala během roku 1917 i po únorové revoluci, kdy se zdálo, že se stavidla otevřou a Čechoslováci budou moci na frontě agitovat a nové dobrovolce z řad zajatců přijímat bez omezení. To se nestalo, ruská nedůvěra k českému „národnostnímu šovinismu“ zůstávala velká. Budování jednotek ale i tak pokračovalo – vznikla československá brigáda a generál Jaroslav Červinka budoval na Ukrajině základy nejdříve divize a posléze armádního sboru o dvou divizích.

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

K zásadní změně došlo na začátku léta 1917. Jedním z impulsů k povolení masového náboru byl úspěch brigády u Zborova (2. července 1917), po němž nový předseda vlády A. F. Kerenskij ustoupil z pozice odporu proti Čechoslovákům. Současně v té době probíhala úspěšná kampaň mezi zajatci v táborech. Proto se v okamžiku oficiálního povolení začaly hrnout do táborů na Ukrajině tisíce a tisíce bývalých zajatců.

Nebylo snadné rozhodnout se v zajateckém lágru, proč vstoupit do někdy až podezřelé organizace toužící po vzniku samostatných Čech (posléze Československa). Ke klíčovým motivacím patřil opět apel na vlastenectví, také jakýsi peer-to-peer pressure, tedy touha po začlenění se do určité skupiny. Muži obvykle nevstupovali do legií jako jednotlivci, ale ve skupinách.

Mohlo jít také o sebezáchovné důvody, podmínky v lágrech byly totiž tragické. Prvním stupněm odbojové práce v lágru bylo založení zajatecké organizace, která platila národní daň, připravovala osvětové akce a kladla si za cíl bylo vypravit transport dobrovolníků do vojska. Proti nim stávali takzvaní „rakušáci“, tedy loajální Češi nadále věřící v existenci Rakouska-Uherska, jiné národnosti (Maďaři, Němci) a gigantickým problémem se ukázali být Rusové. Ti mnohdy nevěřili motivaci dobrovolníků a trestali je za jejich přesvědčení. Zvláštní kapitolou pak byli „germanofilové“, tedy Rusové obvykle německého příjmení a někdy i židovského původu.