Vojenská gastronomie: Na čem si (ne)pochutnávali čs. legionáři?

Při pozorném čtení většiny legionářských pamětí a deníků se nelze ubránit dojmu, že hlavním zájmem jejich pisatelů bylo jídlo. Záznamy týkající se jídla, hladu, vaření a stravování jsou rozhodně častější než poznámky o prodělaných bojích. Je pochopitelné, že jídlo patřilo k zásadnímu zájmu legionářů, vždyť už v zajateckých táborech, na frontě nebo ve zmatku ruské revoluce si užili hladu více než dost. Muži si o jídle povídali, snili o něm a trumfovali se ve vzpomínkách na nejlepší recepty, i když vlastně v tu chvíli neměli co do úst.

Kritické období nastalo například během cesty na východ na jaře 1918, kdy transporty nebyly zásobovány a vojákům nezbývalo než ustanovit takzvané žebrací komandy, tedy vysílat vojáky do širokého okolí trati, kde tito skutečně žebrali. Někdy jejich činnost nebyla příliš úspěšná, často se jim povedlo vyžebrat jen pár brambor či krajíčků chleba. 

Toužení po knedlících

Zpočátku byla Česká družina zcela závislá na ruském zásobování i úpravě potravin. Právě tam někde (a v zajateckých lágrech) se poprvé objevuje zoufalé volání po knedlících, které zastupovaly celou typickou českou domácí kuchyni, a které také symbolizovaly touhu vojáků po návratu do vlasti. K typickým jídlům patřily kašovité pokrmy – nejčastěji pohanková kaše, maštěná i nemaštěná. Nezapomínalo se na polévky. Často se objevovala, bohužel pro legionáře, též jídla z „rybích odpadů“ (tedy ploutví, vnitřností, hlav apod.), jejichž zařazování na jídelníček vyvolávalo skutečné kuchyňské vzpoury. Maso se nejčastěji podávalo hovězí, vařené.

V autobiografickém románu Josefa Kopty Třetí rota se objevuje přesný popis jídla, na které si dobrovolci nemohli (ani nechtěli) zvyknout: „…ošklivá polévka z poloshnilých slanečků, černá kaše z pohanky, která má přichuť krému na boty, tyto každodenní pokrmy dovedou již vyvolati silné vzpomínky na hojný měšťanský stůl, na maminku v bílé zástěrce…“

Podávaly se mléčné výrobky, například nechvalně proslulý, nenáviděný a vyhazovaný měkký sýr, a součástí každodenní dávky stravy byl samozřejmě chléb. V mnoha případech se nevydávalo hotové jídlo, ale pouze suroviny v určených množstvích.

TIP: V ešusu našich pradědů: Jak vypadalo armádní stravování za Velké války

Druhou stránkou legionářského stravování bylo samozásobitelství. Legie se v některých oblastech stávaly soběstačné nákupem potravin přímo od zemědělců či jejich výrobních družstev. Dobrovolci dokázali mnohdy sehnat nemožné – od vajíček přes mléko, mouku, ovoce, zeleninu až po maso. V roce 1919 dokonce armádní zásobovací služba nechávala přihnat celá stáda skotu z Mongolska a legionáři se tehdy proměnili ve svérázné kovboje. Chodilo se na lov, na houby, kradlo se, i když krádeže byly pochopitelně trestány. Existují vzpomínky na konzumaci psích pečínek, na některé roty proslavené pečením psů se tak štěkalo a posměšně vylo.

Legionáři se během svého cestování seznámili také s mnohými exotickými či místními pokrmy. Zřejmě nejzásadnější kulinářský zážitek představoval multikulturní Vladivostok či čínský Charbin, nemluvě o cestách po mořích během návratu do vlasti.