Vlastenecká kérka: Američané pasovali tetování na projev politického názoru

Tetování bylo v západním světě spíš odznakem nižšího společenského postavení a často spjato s kriminální minulostí nebo nejrůznějšími kázeňskými a morálními prohřešky. Proč? Jak v roce 430 píše římský spisovatel Flavius Vegetius Renatus, sloužilo tetování k označování vojenských zběhů. Stačila k tomu směs akátové kůry, měděnky a kyseliny sírové, která vytvořila dostatečně leptavý inkoust. Vzpomínka na věčné časy nesla jasné poselství: „Na nositele není spolehnutí, zradí vás a může znovu utéct.“ 

Vrazi, žháři, zloději a králové

Barevnou směsí bez větší trvanlivosti, která nezpůsobovala žádná velká znetvoření, byli v Římě označováni i námezdní žoldáci, ale spíše kvůli „inventarizaci“. Tato myšlenka ostatně později ožila u tetování galejníků. Na kolik to máte a za co sedíte – to jste měli vepsáno přímo do kůže.

Evidenční čísla a znamení hanby byla vězňům zprvu vypalována, ale později se přešlo na „preciznější“ práci s jehlou. Textu či zobrazení mohlo být víc, což se hodilo hlavně u recidivistů. Pravda, v historii lze dohledat několik případů, kdy se nejrůznějšími kérkami mohli pochlubit i šlechtici a lidé urození. 

Tetování není pro každého

Obecně ale bylo tetování spjato s nepříliš chvályhodným původem nebo podivným zaměstnáním. Navzájem se tetovali námořníci, kočující komedianti a kriminálníci. A s takovou špatnou reputací byly různé malůvky na těle přijímány i kolonisty v Novém světě. Lidé měli jasno: rituální tetování nesli na svých tělech indiáni a později otroci z Afriky. Tedy nikdo, koho by si vážili. Změnila to až válka za nezávislost.

Dějinné „revoluční“ střetnutí třinácti amerických kolonií s mateřskou Velkou Británií znamenalo ve vztahu k tetování průlom. Trvalá znamení vepsaná na těle, skrytě nošená pod šaty, byla symbolem názoru a pevného odhodlání. Patřili jste snad k britským loyalistům? Dejte to svým stejně smýšlejícím přátelům najevo vytetovaným erbem se třemi lvy, britskou vlajkou, zkříženými mušketami nebo obrazem krále Jiřího III. Počty takových tetování šly do stovek, protože imperiální myšlenky byly prostě mainstream. 

S Washingtonem na hrudi

To američtí revolucionáři mohli své malůvky počítat na tisíce. I tím bojovali proti útlaku. V zastoupení maleb vedly první verze americké vlajky, zpodobnění bohyně Columbie čili zosobnění svobody nebo tvář George Washingtona. Jen pozor: pokud vás červenokabátníci nachytají s takovou malůvkou, z vězení už nevyjdete. Když vás nečeká rovnou šibenice. Jisté je, že počínaje rokem 1776 se tetování stává respektovaným a smysluplným vyjádřením odporu. 

Tatéři tehdy pracovali v utajení a obvykle byli přímou součástí revolučních bojůvek. Jejich základním pracovním nástrojem byla sada dutých jehel o tloušťce husího brku a flakónek vermilionu, tedy přírodního pigmentu rumělkové barvy. K dotvoření obrazu bylo zapotřebí několik hodinových sezení, což rozhodně nebylo pro účastníky bez rizika. Tisknout nebo šířit protibritské letáky bylo trestáno stejně jako produkce tetování. I tak se po získání nezávislosti Spojené státy potetovanými lidmi jen hemžily. 

Životopis na těle

S vymalovanou americkou vlajkou přes celou hruď se teď chlubili zvláště ti, kteří období bojů strávili vyčkáváním v zázemí. Trochu to „odvaze a myšlence“ patriotických tetování ubralo na kreditu. Když ale o sto let později vypukla občanská válka Severu proti Jihu, měli zástupci obou stran hned jasno: svůj názor vyjádří tetováním. Platilo to zvláště pro vojáky pozemního vojska: na svých tělech nesli jméno a příjmení, znak či název rodného města, číslo a znak regimentu a dále pak malůvky odkazující na jejich ženy či milenky, či zobrazení síly jejich ideálů. Například ve formě orla bělohlavého.

„Vojákům v oddílech to dodávalo pocit vzájemné sounáležitosti, upevňovalo to jejich vazby a dodávalo jim to pocit nezranitelnosti,“ vypočítává důvody pro tetování Albert Parry, historik, který se na toto téma v USA soustředí. Bylo to současně i velmi praktické: „V boji se vám může řetízek s psími známkami snadno přetrhnout, ale tetování vám zůstane napořád.“ Ženy tak často přispívaly svým naverbovaným mužům na tatéra, aby se jejich těla dala později snáze identifikovat.

Repertoár tetování se v bitevním poli úspěšně rozrůstal. Vojáci na tělech nesli jména padlých spolubojovníků, vzpomínky na prožité bitvy hemžící se vlajkami, štíty a postavičkami. Ne vždy to bylo bez problémů. Běda například konfederačnímu zajatci, kterého by se zahlédli s nápisem Fort Pillow. Právě tady v roce 1864 Konfederace dost nešťastně zmasakrovala vzdávající se Unionisty. Nositele-účastníka by nečekalo nic jiného, než perforace bodáky. 

Moč je přece čistá!

Jinak ale lze právě zajatecké tábory na obou stranách považovat za učiněné galerie tetování. Stačilo k tomu zhruba šest dutých jehel o průměru 0,35 milimetrů. Kůže byla pod úhlem napichována a spolu s hrotem se dovnitř dostávala i barva – většinou indický inkoust. O zabarvení se obvykle postarala směs střelného prachu.

TIP: Zdobená kůže: V anglickém muzeu je k vidění stovka potetovaných rukou

Dílo se vytvářelo několik hodin a jeho vedlejším produktem pravidelně bývala infekce. V nehygienických podmínkách zajateckých lágrů se není čemu divit. Čerstvá tetování se obvykle omývala močí, protože sterilizující alkohol tu byl příliš vzácný.