Vítejte u Keltů! Jak se žilo tajemnému kmeni na českém území?

Stejně jako všechny společnosti, i ta keltská prošla v průběhu svého vývoje mnoha změnami. Kolem roku 450 př. n. l. se lámou kulturní komplexy z takzvané doby halštatské do doby laténské, což s sebou přinášelo významné změny. Tehdejší společenskou elitu, která své mrtvé pohřbívala v bohatě vybavených mohylách, ani nenapadlo, že zakrátko dojde ke zvratu nejen ve způsobu pohřbívání, ale i v jejich sociálním uspořádání.

Válečníci se bouří

Na konci 5. a na začátku 4. století př. n. l. se do té doby fungující společenský systém raných Keltů začal hroutit. Svou roli jistě sehrálo přelidnění a velké sociální rozdíly, které mezi společenskými vrstvami existovaly – je vidět, že v tomto ohledu se dějiny skutečně často opakují. Reakce nižších vrstev na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat a rozpínající se snahy pozdně halštatské a raně laténské šlechty zarazila válečná expanze. Ambiciózní keltští válečníci si však své kořistnické, mocenské a agresivní touhy naštěstí vybíjeli na jihu, daleko od svých domovů. Započal velký společenský přerod.

Jako první vzplála kolem roku 400 př. n. l. etruská města v severní Itálii, o deset let později je následoval Řím a tak to šlo dál. Spolu s válečnými výboji se však objevil i nový druh sociálního uspořádání – rovnostářská společnost. Archeologové o ní vědí z nálezů plochých kostrových pohřebišť. Bohatě vybavené mohyly z předchozího období vystřídaly unifikované jednoduché pohřby v natažené pozici na zádech. Ale protože společenský vývoj připomíná jízdu na lochnesce, o pár desítek let později začaly znovu vyčnívat bohatě vybavené pohřby – nikoho jistě nepřekvapí, že šlo o válečníky. 

Kde bydleli Keltové?

Jak říká jistý archeologický bonmot – v pravěku lidé buď jenom žili, nebo jenom umírali – to proto, že z některých období se archeologům daří odkrývat pouze pohřebiště, a v jiných naopak sídliště. Na Keltech je uplatnění tohoto bonmotu téměř příkladné, protože kolem roku 200 př. n. l. zmizel z pramenné základny poznání keltského etnika jeden ze základních zdrojů informací – pohřebiště. Objevila se však oppida – údajně nejstarší města na sever od Alp.

Oppidum a Kelti k sobě patří stejně nerozlučně jako pepř a sůl na jídelním stole. Znamená to však, že se celá keltská společnost v Čechách natěsnala do několika málo ohrazených sídlišť? Kdepak. Mnohem pravděpodobněji se jeví varianta, že byla Keltům vlastní propracovaná struktura menších a větších sídelních struktur s různým systémem provázání a závislosti.

Nezávisle na oppidech

Když byly v roce 1877 objeveny Stradonice, druhé největší oppidum v Čechách, archeologům se zdálo, že Kelti jednoduše žili v oppidech. A protože některé interpretace se drží v povědomí lidí stejně úspěšně jako veš v kožichu, mnozí přijímají tuto myšlenku za vlastní dodnes. Jenomže představa oppida jako centra velkoprůmyslu a řemesel, které živí tvrdě pracující zemědělské obyvatelstvo přilehlých vesnic, už dnes neplatí. Od doby, co čeští archeologové vědí o nalezišti Radovesice v severozápadních Čechách, se pohled na keltskou společnost změnil. Tam se prokázalo, že menší osady byly na oppidech nezávislé, protože jejich obyvatelé sami provozovali řemesla a obchod. 

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Krvelační keltští válečníci

Jedním ze základních rozdílů mezi obchodními centry, jako Lovosice nebo Němčice na Hané, a oppidy bylo opevnění. Opevnění dělá oppidum. A je celkem jedno, zda jde o oppidum položené na kopci, jako třeba Závist či Stradonice, nebo o oppida nížinná. Zvlášť skutečnost, že existují i nížinná oppida, může leckoho překvapit. Většina se jich dnes nachází pod původní středověkou zástavbou moderních měst, a tak je velmi pravděpodobné, že takovým nížinným oppidem byla třeba Bratislava, Pasov a možná i keltská Lutécie pod dnešní Paříží. A třeba se archeologům podaří brzy objevit i další.