Vídeňský mouřenín: Angelo Soliman se z otroka vypracoval na osvícence

Barokní éra byla doslova uchvácena cizokrajnými zeměmi a jejími obyvateli. Jedním z módních trendů bylo nakupování otroků, z nichž se pak stávali pokřesťanštění sluhové, pážata či komorníci. 

Exoti z povolání

Bohatí aristokraté tím dávali najevo svou sociální prestiž, světáctví, zámožnost a svým přepychovým zámkům dodávali exotický nádech. Turečtí komorníci, dvorští mouřeníni, ostrovní indiáni, ale také (dobovou terminologií) obři a trpaslíci – tito „exoti z povolání“, zpravidla v nápadném, co nejpestřejším oblečení, na sebe poutali pozornost a budili zájem, nadšení nebo i děs. Takzvanými dvorskými mouřeníny se stávaly nejčastěji africké děti unesené otrokáři a prodané obchodníky s otroky evropským zprostředkovatelům, kteří je poslali kvůli nápadné kráse, příjemné povaze a možná dokonce i v záchvatu křesťanského soucitu do Evropy. Každopádně byly tímto způsobem ušetřeny tíživého osudu na amerických bavlníkových plantážích.

Většina dětí, které skončily v Evropě, zažila v rodné zemi ze strany otrokářů hrozné mučení. Uvědomovaly si, že se nikdy nebudou moci vrátit, takže pociťovaly spíše vděk za sice z dnešního pohledu nedůstojné, přesto alespoň lidské zacházení, kterého se jim u bohatých aristokratů dostalo. Rovněž těžily z naivních představ svých pánů o dobromyslných mouřenínech s ryzím srdcem. Na mnoha dobových portrétech proto můžeme vedle šlechticů vidět pážata s čokoládovou pletí v pestrém oblečení. Svým způsobem plnily podobnou funkci jako vzácní barevní papoušci či opičky držené ve zlatých klecích.  

Dítě Afriky

Příběh „vídeňského Afričana“ započal okolo roku 1721 v dnešní Nigérii, kde se narodil jako příslušník kmene Kanuriů, muslimů usazených u města Sokoto. Jako malý chlapec byl během kmenových válek zajat a prodán do otroctví. Ocitl se na Sicílii, kde ho pokřtili jménem Angelo Soliman.

Okolo roku 1734 byl darován tamějšímu guvernérovi, knížeti Janu Jiřímu Kristiánovi z Lobkowicz. Tento český aristokrat mu zajistil vzdělání: nechal ho učit německy a česky, později se Soliman údajně domluvil také italsky, francouzsky, anglicky a latinsky. Poté z něj kníže učinil komorníka a pobočníka a bral ho s sebou na všechny cesty a válečné výpravy. V jedné z bitev mu prý Soliman zachránil život. Nevíme, jak se mu za to kníže odměnil, ale určitě ho nepropustil ze svých služeb s doživotní rentou. 

Lepší vyhlídky čekaly na asi třiatřicetiletého Solimana až po smrti knížete Lobkowicze, kdy přešel do služby k dalšímu polnímu maršálovi – knížeti Josefu Václavovi z Lichtenštejnu, reformátorovi rakouského dělostřelectva. Od roku 1753 žil Soliman v lichtenštejnské rezidenci ve Vídni, kde působil jako komorník, současně ale také (jak bylo tehdy zvykem) jako živý exotický „exemplář“. Vznešené hosty zaujal nejen svou mahagonovou kůží, ale též velmi příjemným vystupováním a značnou inteligencí. Zúčastnil se například i svatby císaře Josefa II. s Isabelou Parmskou, a to jako člen knížecího doprovodu. Ze sluhy povýšil na hofmistra se značně vysokým platem 600 zlatých ročně. Pro představu uveďme, že v té době stál kůň deset zlatých. 

Touha po svobodě

Soliman ale toužil po svobodném životě. Díky svým úspěchům u knížecího dvora pravděpodobně získal velké sebevědomí, takže se proti vůli svého pána oženil. V roce 1768 pojal ve svatoštěpánském dómu za choť vdovu po tajemníkovi jedné hraběnky. Někteří historici se domnívají, že manželka byla sestrou vysokého francouzského důstojníka Kellermanna, pozdějšího napoleonského maršála a vévody. Z dnešního pohledu nás mohou zaujmout jména Solimanových svědků – Gottwald a Freiheit, tedy jmenovec našeho komunistického prezidenta a nositel jména, které zní v překladu Svoboda.

Jakmile se Solimanův zaměstnavatel o svatbě dozvěděl, ihned svého služebníka uraženě propustil. Ten poté žil z úspor. Na vídeňském předměstí Weissgerber si koupil dům se zahradou a staral se o své jediné dítě – dceru Josephinu, která se později provdala za německo-rakouského inženýra. Její syn Eduard von Feuchtersleben se zařadil mezi méně významné rakouské romantické spisovatele. Po nástupu nového knížete z Lichtenštejnu se Soliman vrátil na jeho dvůr jako vychovatel.  

Zednářský mistr

Osvícenci, jež fascinovala problematika původu člověka, odmítali církevní dogmata, zajímali se o přírodní národy a mnozí byli přesvědčeni, že svobodný duch sídlí v každém lidském jedinci. Proto nepřekvapí, že Soliman, „dítě Afriky“, byl v roce 1781 přijat do elitní lóže svobodných zednářů Zur wahren Eintracht (Skutečná jednota). Ocitl se tak ve společnosti například skladatele Josepha Haydna či císařovnina čelního rádce Josepha von Sonnenfelse. Lóži navštěvoval dokonce i hudební titán Wolfgang Amadeus Mozart, proto se někteří badatelé domnívají, že hudební velikán podle něj stvořil postavu mouřenína Monostata v zednářské opeře Kouzelná flétna. 

Solimanova zcestovalost, inteligence, znalost mnoha jazyků, matematické nadání, mistrovství v šachách, kartách i kontakty v nejvyšší společnosti mu v lóži zajistily významné postavení, takže se na něj údajně mnozí obraceli s žádostmi o přímluvu. Soliman se velmi rychle stal mistrem, byl pověřen úkolem přezkušovat adepty na členství a mnohokrát zastupoval ceremoniáře. Pomohl též známému mineralogovi, profesorovi pražské univerzity Ignáci Antonínu von Bornovi prosadit v lóži pravidelná čtení vědeckých debat. 

Vycpaná mrtvola

Během svého života Soliman neprojevil příliš podnikatelského nadání, takže jeho investice skončily fiaskem a jeho dům byl zabaven. V roce 1783 odešel na penzi, kterou prožil v lichtenštejnských sídlech. Dožil se požehnaného věku a zemřel v roce 1796 asi v pětasedmdesáti letech na mrtvici. Nezanechal po sobě žádný majetek, pouze dluhy.

Přestože se mu podařilo vymanit se z postavení sluhy, vypracovat se na vychovatele ve službách lichtenštejnských knížat a vstoupit mezi elitní zednáře, po jeho smrti nedokázala rakouská elita překročit svůj stín, aby vůči příslušníkovi jiné rasy nezaujala přezíravé stanovisko. Jeho mrtvolu nechali údajně na pokyn císaře Františka II. stáhnout z kůže, vycpat, preparát natáhnout na figurínu z cedrového dřeva a vystavit ve Dvorské knihovně v kabinetu přírodnin.

Podle historika Eduarda Maura „spolu s Angelem tu mohli návštěvníci obdivovat i tapíra a další exotická zvířata a ptáky, ale také preparované sedmileté africké děvče, které císař získal jako dar od neapolské královny. Angelo stál ve vitríně nakročen, byl svlečený, pouze se sukénkou z pštrosích per a s korunou z téhož materiálu, ozdoben na rukou a na nohou šňůrami skleněných perel a na prsou mušlovým náhrdelníkem, tedy tak, jak byly představováni ‚divoši‘ na rytinách doprovázejících dobové cestopisy nebo na alegorických zobrazeních Afriky.“

TIP: Černá princeznička: Proč adoptovala královna Viktorie černošskou holčičku?

Jeho dceři se nepodařilo ani soudní cestou zajistit křesťanský pohřeb, proto se Vídeňané mohli chodit na vycpaného Solimana dívat až do počátku 19. století. Poté byl tento „exponát“ uložen na půdě knihovny, kde shořel při požáru během dělostřeleckého ostřelování revolucionářů v roce 1848.