Věhlasný astrolog: Jak Mistr Křišťan předpověděl smrt Vladislava II.

Biblická kniha Deuteronomium doslova uvádí: „Ať se u tebe nevyskytne (…) věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých.“ Přesto se však v Knize knih setkáme i s takovými osobami, jako byla ušlechtilá prorokyně Debóra či prorok Eliáš.

Co věští hrom

Tento rozpolcený vztah se pak prolnul do celého středověkého myšlení, které magii pojímalo velmi rozporuplně. Některé její odnože, zejména nekromancii, zcela zavrhovalo, zatímco jiné přinejmenším tolerovalo. K těm nejuznávanějším patřila astrologie, která se samozřejmě velmi úzce prolínala s astronomií. K nejoblíbenějším disciplínám patřila astrologie lidová, jež se věnovala zejména pozorování Měsíce. Ten byl na rozdíl od jiných nebeských těles patrný pouhým okem a na základě jeho proměn vznikaly nejrůznější tabulky, které podrobně informovaly o tom, která lunární fáze je vhodná pro kterou činnost.

Nebe však neradilo jen směrem k přítomnosti, daly se zde najít i předzvěsti budoucnosti. Velmi zásadní byl například význam hromobití, kdy zahřmění na východě znamenalo, že v nadcházejícím roce dojde k velkému zabíjení. Ještě důležitější bylo, ve kterém měsíci k jevu došlo. Stalo-li se tak například v únoru, znamenal hrom smrt mnoha lidí, zejména těch bohatých. Naopak v prosinci značil ten samý jev bohatou sklizeň, mír a svornost mezi národy.

Planety v ascendentu

S astrologií, jakou ji známe dodnes, se v Evropě ve větší míře setkáváme až od 12. století. Obecně se věřilo, že „hvězdy“ mají velkou moc nad lidskými záležitostmi a to zejména, pokud stoupají po východním horizontu. Silný vliv měla mít též poloha v nadhlavníku. Každá planeta měla také svou přirozenost. Měsíc se spojoval s ženským charakterem a byl ze své podstaty vodnatý a vlhký. Velkou moc měl nad člověkem zejména v dětství a rovněž byl spojován se šílenstvím. Proto se bájní vlkodlaci měnili za úplňku a noc byla rejdištěm temných sil.

Zásadní rovněž byla víra, že křehké novorozené dítě je vlivu jednotlivých planet vystaveno mimořádně silně. Proto velmi záleželo na tom, která z hvězd a planet byla při jeho narození zrovna v ascendentu. To je astrologický výraz pro takzvaný východní bod horoskopu vypočítávaný podle ekliptiky, což je průsečnice, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná nebeskou sféru. Dobrým znamením byl například „královský Jupiter“.

Co říkali církevní otcové

K podobnému nahlížení do budoucnosti či snaze zvrátit vlastní osud samozřejmě musela zaujmout nějaký postoj i církev. Jeden z jejích hlavních učitelů svatý Augustinus Aurelius (354– 430) ve svém díle De civitate Dei (O Obci boží) připouští, že hvězdy mohou věstit budoucí události, ale rozhodně odmítá, že by je mohly vyvolat. Pochyboval o silném vlivu ascendentu na lidský život, přičemž se odvolával na případy dvojčat, z nichž každé potkal zcela jiný osud. 

Podobně Isidor ze Sevilly (560–636) přiznával, že hvězdy mohou ovlivňovat lidské zdraví, rozhodně však neřídí lidské kroky. Albert Veliký (1193–1280) i Tomáš Akvinský (1225–1274) to vnímali tak, že mohou ovlivňovat tělesnou schránku a ta pak zase duši. Guido Bonnati (13. století) však měl za to, že astrolog má znát všechno a daná věda je klíčem k absolutnímu vědění.

Kdy pouštět žilou

Toto zdánlivě velmi přehnané tvrzení má pravdivé jádro. Astrologie se totiž neprolínala jen s astronomií, ale tvořila podhoubí pro rozvoj celé řady dalších věd. Zásadní byl zejména její vliv na medicínu. Chirurg nebo lazebník totiž musel vědět, která znamení zvěrokruhu řídí určité části těla, protože bylo nebezpečné operovat pacienta nebo mu pouštět žilou, když dominovalo nevhodné souhvězdí. 

O tom věděl své i univerzitní mistr, matematik, lékař a astrolog Křišťan z Prachatic (1368–1439), který se právě těmto zákrokům intenzivně věnoval, a dokonce o nich napsal odborný spis jménem De sanguinis minucione (O pouštění krve). Zde například uvádí: „Skopec, první v řadě znamení, ovlivňuje nejvyšší část lidského těla, což je hlava, a dále Býk šíji, Blíženci paže, Rak hrudník a plíce, Lev žaludek, srdce, nervy a svaly,  (...)“ 

Na pomezí astrologie a lékařství stojí i jeho Tabula minucionum sanguinis et lunacionum (Tabulka lunací, tedy doby, za kterou Měsíc vystřídá všechny své fáze pro pouštění krve). Ze spíše astrologického oboru je pak dílo, jehož název bychom mohli přeložit jako Zda mají vlasatice stejnou podstatu jako nebeská tělesa a zda upozorňují na zemětřesení, snížení porodnosti a nepochybně se blížící vymření lidstva či další dílo, které se zabývá tím, zda může zkušený astronom předpovědět z konjunkcí a pohybů planet něčí štěstí nebo neštěstí. 

Předpovězená smrt krále

Křišťanův věhlas znalce planet záhy překročil hranice země. Podle historika Bohuslava Balbína byla jeho sláva taková, že vyslanci ze všech koutů světa trpělivě čekali, až od něj konečně získají žádanou konzultaci. K jeho slávě hodně přispělo, když roku 1433 předpovídal brzkou smrt polského krále Vladislava II. Jagella, který rok nato opravdu zesnul na následky nachlazení.

TIP: Hvězdy a měsíční znamení prý nemají na lidský život žádný vliv

Mistr se však zabýval i vysloveně vědeckou prací. Roku 1407 napsal dva spisy o využití astrolábu De composicione astrolabii (O stavbě astrolábu) a De utilitate (usu) astrolabii (O užívání astrolábu). Tato pomůcka umožňovala určovat nejenom zeměpisnou šířku, ale i dobu východu a západu Slunce a dalších hvězd, místní čas a sloužila i k navigaci. Křišťan z Prachatic patřil k tak významným osobnostem našeho vědeckého a politického života, že jeho jméno bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze.