Ve jménu univerzity: Co způsobilo krveprolití mezi Moravany a Němci?

Během předminulého století dospělo obyvatelstvo českých zemí do slepé uličky nacionalismu. Zatímco jedni bojovali za svoji rovnoprávnost a české státní právo v rámci habsburské říše, druzí usilovně bránili svoje výsostné postavení a nemalá část z nich dokonce s obdivem pohlížela k mocnému a prosperujícímu sousedovi v podobě nedávno sjednoceného Německa.

Koncem 19. století se Češi nezpochybnitelným způsobem zařadili mezi vyspělé národy Evropy. Disponovali vynikajícími umělci všech možných zaměření, techniky, vynálezci, úspěšnými podnikateli i politickou reprezentací. Ruku v ruce s hospodářským a kulturním vzestupem českého etnika šlo volání po zavedení češtiny ve státních úřadech nebo po zřízení české univerzity. A právě posledně uvedená záležitost se stala mimořádně výbušným problémem.

Tanec mezi vejci

Z dnešního hlediska představuje vznik vysoké školy ryze pragmatickou záležitost, podmíněnou poptávkou mezi potenciálními studenty a ekonomickou situací. Z tohoto hlediska už v posledních dekádách 19. století nešlo české požadavky zpochybňovat. Situace působila o to podivněji, že se univerzit v habsburské říši dočkala nejen rozvinutá města jako Krakov, ale rovněž Černovice v periferní Bukovině. Od sedmdesátých let fungovalo celkem pět jazykově německých a dvě polské univerzity, zatímco česká neexistovala ani jediná.

Vyslyšením českých požadavků by ovšem Vídeň pobouřila domácí Němce, což si nemohla dovolit. Císař František Josef I. moderní nacionalismy odmítal (a zřejmě je ani nedokázal pochopit), musel je ovšem brát v potaz. Jediným hmatatelným výsledkem balancování mezi různorodými národními zájmy se až do rozpadu mocnářství stalo rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou, k čemuž došlo v roce 1882. 

Volání Čechů po nové univerzitě tím ale utichlo jen dočasně. Kupříkladu mladý profesor Tomáš Garrigue Masaryk s narážkou na české vysoké školství už o tři roky později prohlásil: „Kdo zná život škol vysokých, dá mně za pravdu, že máme-li míti jednu universitu, potřebujeme dvě.“ Tam, kde neexistovala vědecká konkurence, se totiž podle Masaryka rozmáhalo „neomylnictví a vědecké číňanství“. Tím spíš se volání po nové univerzitě ozývalo na Moravě, která podobnou instituci zcela postrádala. 

Hájení „svaté povinnosti“

Na Moravě se sice vztahy mezi oběma hlavními zemskými národy nevyhrotily tolik jako v Čechách, přesto měly do ideální shody daleko. Navzdory snahám některých dalších měst představovalo favorita v soupeření o pozici univerzitního sídla Brno, s nadsázkou přezdívané díky průmyslovému rozvoji „rakouský Manchester“ a díky své poloze „předměstí Vídně“. Brno si už od středověku udržovalo výrazně německý charakter a německy mluvící obyvatelstvo nad ním dokázalo udržovat kontrolu i během industrializace, již provázelo přistěhovalectví z venkova a rozrůstání českých předměstí. Dělo se tak nicméně za cenu rostoucího úsilí a s pocitem hrozící ztráty hegemonie. 

Z tohoto důvodu se také brněnští Němci obávali založení české univerzity. Příklady z řady menších moravských měst dokazovaly, že zakládání českých škol výrazně napomáhá k převzetí vlivu na chod obce. Držitelé univerzitních titulů navíc automaticky disponovali volebním právem (v té době omezeným společenským postavením a výší odváděných daní), takže mohli ovlivňovat komunální i širší politiku. Jak hlásal jeden článek z německého tisku, odpor vůči české univerzitě představoval pro moravské Němce „svatou povinnost“.  

Nepřátelské sjezdy

Nová vysoká škola se stala důležitým symbolem, který nezajímal jen vědce a školní experty, ale celou společnost. Kolem přelomu století se do univerzitního boje zapojily všechny vrstvy obyvatel od politických elit po dělníky. Probíhal s proměnlivou intenzitou, ale neustále ho provázel bezpočet článků, petic, lobbování a demonstrací. Vídeň se v této záležitosti několikrát projevila vstřícně, ovšem dokud nedošlo ke shodě mezi oběma zemskými národnostmi, měla spoutané ruce. 

Boj o brněnskou univerzitu si bohužel nevyžádal jen bezpočet marných diskuzí a stohy petic a článků, ale rovněž lidský život. Nadějné náznaky vzniku české univerzity ze strany vlády přispěly na konci září roku 1905 k organizaci dvou mohutných nacionálních demonstrací: Volkstagu, konaného v brněnském Německém domě, a Velkého sjezdu českého lidu, svolaného do Besedního domu.

Předznamenání nadcházejících událostí se nabízelo hned na brněnském nádraží, kde obě strany vítaly své početné podporovatele a hosty a kde docházelo k menším konfliktům. Fyzické potyčky přitom nenastávaly jen mezi příslušníky obou národnostních táborů, ale rovněž s policií. Z jedné strany zněly proslovy o nutnosti chránit moravský charakter Brna, z druhé výtky o křivdách a německé nekulturnosti. Besední ani Německý dům nedokázaly všechny účastníky pojmout, což přispělo k šíření nejrůznějších násilností v ulicích. 

Městské orgány sice s předstihem posílily policii a k udržování pořádku byli vysláni i městští zametači vyzbrojení holemi, jejich síly ale přestávaly postačovat. V sobotu 30. září napadl dav českých demonstrantů kočár zástupce primátora Rudolfa Maria Rohrera a politika zbil. Rohrer se ocitl doslova v ohrožení života, ale nejhoršímu zabránily policejní šavle. 

Krvavý křest

Situace se nezklidnila ani v neděli. Asi padesátitisícový český průvod pochodoval městem, aby se nakonec u německého Městského divadla utkal s policejními oddíly a dragouny s tasenými šavlemi. České i německé obchody se stávaly terčem vandalských útoků, plynové osvětlení nefungovalo a brněnskými ulicemi se rozléhaly výstřely. 

V pondělí 2. října 1905 už sice obě konkurenční akce oficiálně skončily, neblahé události ale měly teprve eskalovat. Pod vlivem zvěsti o chystaném vypálení Besedního domu vyrazily obrovské davy brněnských Čechů na jeho obranu. V tu chvíli bylo k udržení pořádku povoláno vojsko, konkrétně tři čety 49. pěšího pluku, jehož mužstvo tvořili rekruti z Dolních Rakous. Proti civilistům nastoupili s nasazenými bodáky a začali je brutálně rozhánět. Kromě neznámého množství raněných měl tento zákrok za následek i smrt. Dvacetiletý truhlářský dělník František Pavlík zůstal v nastalém zmatku bezvládně ležet na zápraží Besedního domu. Byl probodnut bajonetem a svému zranění podlehl během převozu do nemocnice.  

Čekání na první republiku

Národnostní třenice bránily založení brněnské univerzity až do vzniku Československa. Výbušnost této otázky se jasně prokázala i koncem roku 1905 při jednáních o takzvaném Moravském vyrovnání.

TIP: Kdy na olympiádě poprvé vlála česká vlajka a kdo byl prvním medailistou?

Tento obdivuhodný kompromis mezi českými a německými politiky vyřešil mnohé, ale ožehavou otázku brněnské univerzity raději ponechal stranou. Nakonec vznikla až zákonem z 28. ledna 1919 a dostala do vínku jméno Masarykova. Zanedlouho se také připojením českých předměstí zrodilo „Velké Brno“ a tradiční nadvláda německých obyvatel v moravské metropoli skončila.