Ve jménu rasové čistoty: Jaký osud stihl za války československé Židy a Romy?

V době vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava na jaře 1939 v něm žilo téměř sto dvacet tisíc Židů, z nichž přes sto tisíc se ke svému náboženství aktivně hlásilo. První protižidovská opatření na sebe nenechala dlouho čekat. Již 17. března vyšlo nařízení zakazující židovským lékařům vykonávat praxi, krátce poté následovalo vytvoření seznamů židovských podniků určených k arizaci. Okupanti měli eminentní zájem znemožnit Židům disponovat majetkem a vytlačit je z protektorátního hospodářského života přesně tak, jak se to přijetím Norimberských zákonů, platících již od roku 1935, zdařilo v Říši.

Židé byli vylučováni z výkonu funkcí v soudnictví a veřejné správě, nesměli se účastnit politického, společenského, kulturního a vědeckého života, být členy spolků, zastupitelských sborů, redaktory, právníky či umělci. Signifikantní metodou separace a ponížení se stalo povinné označení oděvu žlutou šesticípou hvězdou. V návaznosti na tato stigmatizující nařízení nacisté začali plánovat celkovou izolaci židovského obyvatelstva za pomoci jeho koncentrace v ghettech. 

Za zdmi Terezína

Nejvýznamnější ghetto bylo v listopadu 1941 zřízeno poblíž severních hranic protektorátu v Terezíně. O tři měsíce později jej Heydrichovo nařízení označilo za čistě židovské sídliště – jinými slovy průchozí sběrný tábor, z něhož vedla přímá cesta do vyhlazovacích lágrů na východě, především do Osvětimi. Do května 1945 celkem prošlo Terezínem přes sto čtyřicet tisíc lidí včetně deseti tisíc dětí, z toho více než sedmdesát tisíc protektorátních Židů. Většina z nich po krátké či delší zastávce v ghettu pokračovala v některém z celkem sto dvaceti osmi transportů do „pekla na východě“. 

Ghetto bylo tvořeno komplexem jedenácti prostorných kasárenských budov obehnaných pevnostním valem notně znesnadňujícím útěk. Místo leželo poblíž důležitého železničního uzlu, což usnadňovalo přesuny vězňů. Nacistická propaganda ráda hovořila o Terezínu coby bezpečném židovském útočišti a při návštěvě inspekce Červeného kříže jej rozsáhlým „potěmkinovským podvodem“ představila jako vzorové židovské město. 

Válka proti kočovníkům

Německá okupace tvrdě dolehla i na romské obyvatelstvo, které trpělo pronásledováním úřadů již za druhé republiky. Německé úřady v odtržených Sudetech nejprve vypovídaly Romy do protektorátu, odkud se jich následně několik stovek pokusilo dostat na Slovensko – tato nucená migrace však zanedlouho skončila. Z přibližně šesti a půl tisíce Romů v Čechách a na Moravě jich na konci války zůstalo naživu asi osm set, a to v mnoha případech pouze díky šťastné náhodě, důmyslným úkrytům či úspěšné asimilaci s většinovou populací. 

Oběžník protektorátního ministerstva vnitra z 30. listopadu 1939 cílený na potírání „potulných Cikánů“ nařizoval Romům ukončit kočování a usadit se. Celou věc komplikoval přístup obcí, které Romy opakovaně vypovídaly mimo svůj obvod. Obecní úřady nakonec musely uposlechnout ministerský výnos z února 1940, který jim ukládal povinnost Romy přijmout, ale zároveň podřídit jejich chování pravidelnému policejnímu dohledu. Neusazení Romové, kteří nemohli prokázat zdroj obživy či u nich existovalo podezření na vyhýbání se práci, riskovali umístění do některého z kárných pracovních táborů, které byly zřízeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Dle táborových seznamů tvořili vězni romského původu do roku 1942 přibližně 10–25 % všech internovaných. 

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Heydrichova éra s sebou přinesla utužení represí. Nařízení protektorátní vlády o preventivním potírání zločinnosti z 9. března 1942 označovalo Romy jako etnikum ohrožující veřejnost svým asociálním chováním. Všichni bez výjimky měli být zařazeni do preventivní policejní vazby a odesláni do sběrných táborů, které vznikly namísto dosavadních pracovních lágrů.

Od jara 1943 už rasové pronásledování Romů běželo na plné obrátky a Němci nezastírali úmysl nepohodlné etnikum v protektorátu zcela vymýtit. V Osvětimi, kam byli čeští Romové odesíláni v mnoha transportech, jich zahynulo více než čtyři tisíce.