Vášnivá alpinistka Sissi: Císařovna dokázala chodit po horách celé hodiny

Na vrcholu Schmittenhöhe dnes stojí kaple postavená začátkem 20. století hoteliérem Carlem Haschkem na císařovninu památku. Vede k ní stezka Sisi-Rundwanderweg a lanovka, když horu brázdí lyžaři. Vilu v Ischlu ovšem císařská rodina obývala hlavně v letních měsících, byť po dokončení železnice v roce 1877 byla přístupnější i v jiných obdobích. V zápisech Marie Valérie z května 1887 čteme: „Po obědě hustě sněžilo (…) mamá však bezstarostně stoupala na Jainzen.“

Návraty do ráje 

Alžbětin otec, vévoda Max Bavorský, přestože se příliš nezdržoval u rodinného krbu, vtiskl svým osmi potomkům lásku k přírodě, pohybu, ale i ke knihám (jichž měl sedmadvacet tisíc) a vůbec je vedl k životu v svobodném duchu. Přes léto, když pobývali na zámku Possenhofen u Starnbergského jezera, hráli si s místními dětmi, mluvili bavorským dialektem, plavali, rybařili, veslovali, šlapali po horách, jezdili na koni a mohli se věnovat třeba i akrobacii. Když se Sissi stala císařovnou, ohlížela se za svým dětstvím jako za ztraceným rájem. Připomínala si ho na cestách po Evropě a toulkami po Alpách. V císařském Bad Ischlu trávila každý rok několik týdnů a měla ho ráda. 

Habsburkové nebyli peciválové, měli vztah k přírodě a někteří holdovali vysokohorským výšlapům, turistika obecně patřila v 19. století k oblíbeným kratochvílím šlechty. František Josef se v dětství s oblibou ztrácel ve Vídeňském lese nebo v Prátru a do smrti chodil denně na hodinové procházky. Ischl miloval. Přirozeně se i tady musel věnovat státním záležitostem (a kvůli tomu byl ochoten přistoupit na zřízení telegrafu ke komunikaci mezi Císařskou vilou a ministerstvy ve Vídni), lásku k přírodě a horám však se svou ženou sdílel a někdy spolu také vyráželi na výlety a túry. 

První větší uskutečnili začátkem září 1856 po narození dcery Gisely z obce Heiligenblut na Grossglockner. Sissi asi po deseti kilometrech střídavé chůze a jízdy na koni dorazila k chatě Glocknerhaus (2 131), kde po ní později pojmenovali vyhlídku (Elisabethruhe) a protilehlé skalisko (Elisabethfelsen). Císař ji trumfnul a vystoupal o něco výš na místo nad jezerem Sandersee (2 396 m), za nímž začíná ledovec Pasterze. Tady, na Kaiser Franz Josef Höhe, dnes slavný výšlap připomíná socha císaře a pamětní deska.

Oblast pod Glocknerem také patřila za Habsburků k císařským loveckým revírům, kde Franz stopoval kamzíky, což nepochybně vyžadovalo dobrou fyzičku. Lov byl jeho vášní. Když na programu neměl žádné oficiální návštěvy, obhlédl meteorologické přístroje v pracovně a za příznivého počasí, někdy dlouho před úsvitem, odjížděl na loviště, často k Offensee nebo Langbathsee, kde stály lovecké chaty.

Neúnavná chodkyně

Alžběta se na rozdíl od svého chotě věnovala sportu. Ve vile měla místnost vybavenou jako tělocvična, kde každý den hodinu cvičila. Pokud nebyly návštěvy, nechávala postavit gymnastické nářadí v Červeném salonu mezi velkými oválnými zrcadly, aby mohla kontrolovat své pohyby. Hrazdu měla prý i na Jainzenu, kde se při cvičení kochala pohledy na Dachstein. Vedle tohoto plavala v bazénu vyhloubeném na druhém břehy řeky, který dnes funguje pro veřejnost, šermovala, náruživě jezdila na koni a v jízdárně nacvičovala různé kousky pod dohledem cirkusových krasojezdkyní. Měla vynikající tělesnou kondici a milovala vysokohorské túry. Dlouhé a náročné pochody jí nedělaly problém. Oddávala se jim zejména poté, co se kvůli revmatu i z osobních důvodů vzdala takřka vrcholového jezdectví. 

Konstantinu Christomanosovi, který ji učil řecky, jednou řekla: „Nikdy se neunavím (…) moje sestry i já za to vděčíme otci.“ Nabádal je prý, aby se „co nejméně dotýkaly nohama země“, čehož lze nejspíš dosáhnout svižnou chůzí.

Snacha Štěpánka, manželka korunního prince Rudolfa, v pamětech napsala: „Za jasných dnů jsem s císařovnou podnikala daleké pěší procházky, které trvaly od rána do večera a byly velmi náročné a únavné. Císařovna byla vynikající chodkyně, jen málokdo s ní dokázal držet krok. Nikdy na cestě nejedla, nanejvýš se trochu napila mléka nebo šťávy z jednoho pomeranče. Nikdy neodpočívala.“ 

Je známo, že Sissi vyznávala kult těla a krásy. Nepochybně se u ní prolínal s mimořádnou touhou po pohybu a jedno bez druhého neexistovalo. Nicméně byla to zvláštní žena, a ještě zvláštnější panovnice. Není tajemstvím, že trpěla poruchou příjmu potravy související patrně s problematickým postojem k vlastní ženské identitě (ostatně zasnoubila se v pubertě). Túry potom patřily k příjemnostem, jimiž se osvobozovala nejen od dvorských pout, ale i od pozornosti lidí, kteří se vždy sbíhali, aby spatřili svou krásnou císařovnu, a nechtěně v ní budili pocit, že je „obecným majetkem“. Snad i to ji přimělo podnikat výlety do hor pod rouškou noci, což připomínalo noční výlety jejího bratrance Ludvíka II. V neposlední řadě horskými výpravami odbourávala stoupající neklid ve své duši, na čemž ale není nic divného. 

Praktická móda

Staré fotografie, na nichž dámy stoupají do skalisek v dlouhých sukních a na podpatcích, působí v době outdoorových vychytávek úsměvně – i když šaty už se do hor opět vracejí! Nejinak se do kopců vydávala i Sissi, upřednostňovala však pohodlnou tmavou hrubou sukni s živůtkem, která navíc byla vepředu kratší, šla ohrnout a shora připnout. Nenosila klobouky, ale vždy měla velký, bílou kůží vyložený slunečník a vějíř, které ji chránily také před zvědavými pohledy. Obličej si chránila také závojem, aby se neopálila a nevyskočily jí pihy pokládané za znetvořující. Dávala si šít zvláštní kožené boty – vysoké, šněrovací a s nízkým podpatkem – k dlouhé chůzi. V létě chodila bez punčoch, jen na boso, což bylo jinak společensky skandální. 

Dvorní lékárna na císařovnino přání vyvinula první ochranný prostředek proti slunci – Neue Wilsoni Salbe – šlo o běžný denní krém z bílého vosku, vorvaního tuku, mandlového či sezamového oleje a růžové vody, ale doplněný o zinek a mastek, který odrážel sluneční paprsky. Přesto se císařovna tu a tam v obličeji spálila a tehdy byla ošetřena Goulardiho vodou proti popáleninám, obsahující octan olovnatý. Před dlouhými túrami, na které se vydávala i v tom největším parnu, používala vodu s obsahem aluminia a pudr na tělo rovněž s aluminiem, který měl bránit pocení. 

Císařovnina suita

Na túry se Alžběta nevydávala sama, doprovázela ji minimálně její hlavní společnice, přidávali se i příbuzní, některým byla pronajímána nosítka (nosiči byli ochotni stoupat do výše 2 000 m). Někteří hosté Ischlu se ovšem snažili vyhnout se „cti“ dělat císařovně doprovod, například Vilém I. Pruský se při své návštěvě vymluvil na „pokročilé mládí“. Tam, kde si Alžběta nebyla příliš jistá, najímala horské průvodce – Aloise Grieshofera z Altausee, Stefana Hopfera z Grundlesee, Franze Köberla z Gösslu a později z nich nejznámějšího Ruperta Hacksteinera. Za každou horskou túru měl tento průvodce šlechty 30 zlatých (asi 250 eur) a brzy si postavil hotel Vila Alpenrose, který vedl až do smrti 1935.

Výprava někdy přespávala na salaších, například jednou cestou na Traunstein strávila císařovna noc na zablešeném slamníku na pastvině Karbach východně od Traunsee, což pak vylíčila v jedné ze svých básni. Na méně náročné túry brávala Marii Valérii – k nedalekému Wolfgangsee, do Hallstattu, kam je to z Ischlu asi 20 km, ale část cesty mohly urazit i vlakem – stejně jako na opačnou stranu k Langbathským jezerům nebo Offensse, kde často nocovaly v císařských chatách. Když si jednou v červnu 1887 vyšly po kamzičí stezce, dcera si poznamenala: „Nepříjemná vycházka (…) mamá se chvěje pokaždé, když se sehnu, abych si utrhla kytičku, bojí se, že se zřítím.“ 

Fyzička jako kvalifikace

Císařovna v terénu rázovala ostrým tempem, jež bylo zvláště náročné pro dvorní dámy zvyklé vysedávat v salonech. Mezi nimi jí do jisté míry stačily jen hraběnky Karolina Fürstenbergová a Marie Festeticsová, její hlavní společnice. Jenže první brzy skončila na pokraji sil a lékař jí dlouhé túry zatrhl. Podobně Festeticsová, která byla neustále hladová, protože císařovna měla pro pauzu na jídlo malé pochopení, si roku 1882 zapsala: „Jsem k smrti unavená,“ a příštího roku: „6 hodin je moc (…) jenže přece nemůže jít sama, tak nezbývá než zapojit pevnou vůli.“ Po jedné takové túře ji císař soucitně uvítal slovy: „Žijete ještě, hraběnko?“  

Rázné tempo císařovny a jejího doprovodu jednou dokonce vzbudilo podezření policisty v Prátru, že dámy pronásleduje nějaký zločinec, a jal se zasáhnout. Když výpravu doběhl, zjistil, že císařovna si pouze „vyšla“. 

Jakmile Sissi pochopila meze svých společnic, nařizovala používat při kratších cestách, které trvaly nanejvýš sedm hodin, nosítka, nebo jel za společností kočár a vyčerpané dámy nakládal. Výletovala i na ledovce, což bylo pochopitelně ještě náročnější. Výkony svého doprovodu se však cítila omezována, a proto později u hlavní dvorní dámy vyžadovala kondici a také určitou tělesnou odolnost vzhledem k nočním výpravám a rozmarům počasí, protože císařovna kráčela v lijáku i ve sněhu. Je pozoruhodné, že jí mohly vyhovět jen ženy o hodně mladší.

Roku 1883 přijala tehdy pětačtyřicetiletá císařovna do služeb téměř o dvacet let mladší Saroltu Majláthovou (opět Maďarku, jež Alžběta upřednostňovala). Tvrdě ji prý vyzkoušela na téměř devítihodinové túře od Langbathských jezer k Wolfgangsee. Pokud je tato informace správná, tak jejich tempo muselo být skutečně téměř běžecké. Trasa je i ve variantách dlouhá 30 km a odhadem je možné ji běžnou chůzí zdolat za více než 12 hodin!

TIP: Věrná a zdatná: Irma Sztárayová stála císařovně Sissi po boku až do konce

Když se Sarolta provdala, přijala v roce 1891 pětadvacetiletou hraběnku Janku Mikesovou von Zabola, kterou rovněž podrobila zkoušce. Vybrala se s ní na Gamskarkogel (2 467 m) v doprovodu horského vůdce Ruperta Hacksteinera a Christomanose. Poslední dvorní dáma, hraběnka Irma Sztárayová, jež císařovnu provázela od roku 1894 až do smrti, byla mladší o 26 let.