Válka jako motor pokroku: Kdy odstartovaly globální závody ve zbrojení?

Násilí v nejrůznějších podobách doprovází lidstvo od samého počátku, až je kvůli tomu nezřetelné, kdy vlastně v dějinách došlo k odstartování prvních velkých závodů ve zbrojení. Proč by na tom mělo záležet? Dějiny válek jsou bohužel i dějinami pokroku. 

Nad tím, kdy se objevila technologie, jež změnila zažitou podobu konfliktů a válek, bádají vědci, historikové i filozofové už opravdu dlouho. Zlom přitom kladli do nejrůznějších dějinných etap. Někteří viděli hraniční bod až v nedávné militarizaci nukleární energie. Jiní jej řadili k začlenění vzducholodí a zepelínů do vojenského letectva kolem roku 1910, protože ty začaly rozdávat smrt z dosud netušené strany. Většina historiků pak shodně vidí kritický moment ve vojenském využití střelného prachu, který odrušil efekt nezdolných hradeb. A jiní jdou ještě dále do minulosti. K těm se řadí i početný tým badatelů oxfordské, washingtonské, moskevské a torontské univerzity, vedený Peterem Turchinem a Danielem Hoyerem.

Databáze pokroku

Aby dohledali hlavní technologie vojenské inovace, jež se promítly do proměny celospolečenských mechanismů, pustili se do analýz z databáze Seshat. Jedná se o velmi specifickou databázi, kterou od roku 2011 krmí badatelé a historikové z celého světa daty o pokroku rozmanitých lidských společenství. Ve svém rejstříku obsahuje různě kvalitní, méně či více obsáhlé záznamy, o postupném vývoji zhruba 400 království, národů a seskupení z celého světa, datovaných někdy od roku 10 000 př. n. l. až po rok 1800. Ne nadarmo se název téhle databanky shoduje se staroegyptskou bohyní-písařkou Sešat, patronkou moudrosti, znalosti a písma. Opatruje totiž systematickou soupisku lidského vědění. Když například chcete vědět, kde prvně začali využívat žernovy na mletí obilí, nebo kde nezávisle na sobě vznikala centra pálené keramiky, podíváte se sem. 

A tady, naformátováním konkrétního zadání, začali badatelé „třídit“ jednotlivé objevy a éry válek ztracené mezi letopočty. Už na první nahlédnutí bylo patrné, že velké věci se ve světě začaly dít přibližně před 3 000 lety, kdy se začala zvedat vlna nových technologií a inovací těch starých. A úplný „boom“ pak přineslo první tisíciletí před naším letopočtem. Doba železná přinesla do euro-asijského prostoru kvalitou nové zbraně sériové produkce, jež byly levnější a umožňovaly kvalitně vyzbrojit i početnější armády. Následoval rozvoj „tvrdších a odolnějších“ zbrojí, a záhy poté se rozběhly první pokusy o systematickou likvidaci protivníka na dálku. Lovecké luky byly vystřídány kušemi a katapulty. A po katapultech se objevily rafinované kladkové a vahadlové stroje s protiváhou, první trebuchety. Ty začaly dotírat na nízké palisády, jež musely být nahrazeny solidními hradbami… 

Šest hromádek

„Abychom mohli tuto evoluci jednotlivostí lépe sledovat, rozdělili jsme si vojenské technologie do šesti klíčových kategorií,“ vysvětluje Turchin. Byly jimi ruční zbraně, projektily, brnění, fortifikace a opevnění, transportní zvířata a pokroky na poli metalurgie. Každá tahle kategorie se pak dočkala podrobnějšího členění. U projektilů se od ručně vrženého kamene dostaneme k odstředivým prakům, prakům nabitým olověnými koulemi, vidlicovým prakům, k nejrůznějším typům luků, kuší a šípů. A tak pořád dál. „Ne vždy se pochopitelně dal stanovit přesný rok vzniku nějaké vojenské technologie, informace jsou v tomto ohledu dost neúplné,“ dodává Turchin. „Ale například první funkční kuši si můžeme spojit Čínou 4. stoletím př. n. l.“

Srovnávat přitom jednotlivá centra vzniku technologií v pradávných časech rozhodně nebylo lehké, i proto, že řada lidských společenství, jež s nějakým vynálezem přišla, byla následně „rozvrácena“ válkami. Potenciál nové technologie tak nestačili aktivovat. Několik významných mocenských útvarů se ale na mapě světa udrželo, a dosáhlo nebývalé prosperity – například perská Achaimenovská říše, římské impérium či říše Chan v Číně. Ustály to především díky tomu, že ony válečnické novinky dokázaly pohotově zapracovat do svého arzenálu, a s jejich pomocí se zbavit svých konkurentů. 

Tajemství

Jak se jim to povedlo? Roli mohli hrát další faktory. Badatel Hoyer identifikoval 46 nejvýznamnějších proměnných, které podněcovaly onu aktivaci zbrojního potenciálu technologie. Například šlo o kulturní podobnosti uvnitř jednoho společenství, tedy například o společný jazyk a jednotnou víru. Ty umožnily širší a rychlejší adaptaci nové technologie. 

Vysvětlit si to můžeme na poněkud opačném příkladu zaniklé technologie: damascénské nebo také damaškové oceli. Ta ve své originální podobě poprvé vznikla v Indii a na Šrí Lance. Pro svou vysokou tvrdost, houževnatost a řekněme estetickou krásou se stala špičkovým vývozním artiklem. Do kouzla její výroby později pronikli Peršané a částečně i Turci. Jenže ona původní receptura byla přísně střeženým tajemstvím. Technologii ovládalo jen pár mistrů-kovářů. A ti se o své znalosti nechtěli s nikým dělit. 

V lepším případě předávali návod z otce na syna, jenže v turbulentních dobách se to neukázalo příliš rozumné, a tak postupně veškerá znalost výroby této oceli zcela zanikla. Damašková ocel měla přitom díky unikání technologii velký zbrojní potenciál. Perský, indický a turecký kovář měli pramálo společného, lišili se vírou, jazykem i zájmy svých vládců. Naopak výzbroj římského legionáře – širokou dýku pugio, krátký meč gladius, dlouhé kopí pilum či ruční kuš cheiroballistru – uměl v jednotně vedené říši se společným panteonem bohů a jednotným jazykem vyrobit každý slušný kovář. A mohl jimi být vyzbrojen každý voják.

Kdy to začalo?

Některé faktory se nejevily být podle statistických analýz stejně významné. „Zjistili jsme, že až tolik nezáleželo na atributech samotných států, na velikost jejich populace nebo sofistikovanost vládnutí,“ říká Hoyer. „Spíše se zdá, že největší hnací silou byla zvyšující se konektivita mezi státy, jež přinášela konkurenci, a spolu s ní konflikt a kaskádu navázaných inovací.“ Takže kdy vlastně nastaly ty vůbec první pořádné závody ve zbrojení? 

Turchin a Hoyer spolu s kolegy razí na základě analýz databáze Seshat svou teorii o tzv. revoluci kavalerie. Jak si ji představit? Někdy kolem roku 1000 př. n. l. přijdou na pomezí ponticko-kaspických stepí a nížinách podél Černého moře nomádští pastevci s velmi praktickým objevem: udidlem, ohlávkou a uzdou pro koně. Jde o maličkost, která ovšem učinila jízdu na koní o poznání snazší. A ruce zkušených jezdců, jež se ještě donedávna museli přidržovat hřívy, uvolnila pro práci s krátkým, zahnutým, reflexním lukem. Zároveň bojovníci disponovali železnými hroty šípů. „Tím se zrodilo něco jako první zbraň hromadného ničení starověku,“ říká Hoyer. „Tito střílející jezdci neměli v armádách světa srovnatelného protivníka. A jako smrtící zhouba se vyřítili z euroasijských stepí na ostatní lidská společenství.“

Vymyslet obranu

Tradiční usedlé zemědělské komunity neměli proti těmto vysoce mobilním nájezdníkům šanci. Vznikla tak akutní poptávka po zbraních, které by je dokázaly spolehlivě a na dálku likvidovat – a zároveň je mohli ovládat i necvičení. Proto se do popředí dostaly kuše. A s nimi narostla i poptávka po dokonalejších zbrojích, jež by odolaly šípům. Státy, které chtěly nájezdníkům odolat, musely mobilizovat vlastní zdroje a vytvořit první stálé armády. Musely je něčím živit, což si žádalo výraznější kolektivní úsilí. Vedlo to k vytvoření komplexních administrativních systémů, cílených na správu a distribuci. 

Připojily se rovněž ideologické inovace (v podstatě většina dnes existujících náboženství), protože společná víra pomáhala sjednotit jednotlivé izolované populace. A větší společenství lidí už dokázaly stavět hradby, které vytvářely bariéry nájezdníkům. Drobnosti určené k snadnější manipulaci s koněm, strhly lavinu celospolečenských změn a přinesla řadu dalších inovací na poli vojenství. Znovu se něco takového zopakovalo o hezkých pár století později, s militarizací střelného prachu. Ale první masivní závody ve zbrojení v lidské historii se pojí až s náčiním, které dnes visí na stěně v každé stáji.