V saku do tělocviku: Kdy pronikla do škol tělesná výchova?

O vhodnosti tělocviku se první úvahy vedly až v polovině 19. století. Tehdy vznikla takzvaná Bonitz-Exnerova modernizační reforma podepsaná císařem Františkem Josefem I. v šestém roce jeho panování. I tělocviku byla už pootevřena vrátka. Leč valná část novot obou teoretiků pedagogiky – pražského profesora Exnera a pruského profesora Bonitze – vzala vzápětí opět za své, když uzavřením takzvaného konkordátu s Vatikánem o rok později vrátil císař vládu nad školstvím z kompetence státu opět do rukou katolické církve.

Nepovinný zpoplatněný předmět

Po obnovení ústavnosti v roce 1861 zůstala z předchozí Bonitz-Exnerovy reformy osmiletá gymnázia, povinné maturity, důraz na exaktní předměty a ještě pár dalších podružnějších věcí. A tak se život škol znovu rozhýbal až po zrušení konkordátu a vzniku duálního Rakouska-Uherska v letech 1867 až 1868. Proměna školství probíhala v sérii dílčích reorganizací.

Zásadní novoty přinesl až takzvaný Hasnerův říšský zákon z roku 1869. Ten kodifikoval povinnou osmiletou školní docházku od šesti do čtrnácti let – obecná škola, plus tři (později čtyři) třídy měšťanky. Paralelně zaváděl osmiletá klasická a reálná gymnázia. Zaručil rovnoprávnost vyučovacích jazyků, němčiny a češtiny. A zavedl též systém nepovinných předmětů, včetně tělocviku. 

Jak to chodilo ve školách s tělocvikem, když byl ještě nepovinným předmětem? Za modelový příklad si vezmeme typické gymnázium. Kromě předmětů obligatorních (tedy povinných) jako byly čeština, latina, dějepis, zeměpis (až do roku 1909 byly dějepis a zeměpis sloučeny do předmětu jednoho) a dále matematiky, biologie a fyziky (té se ovšem tehdy říkalo silozpyt), existovaly i předměty fakultativní (neboli výběrové). Zapsáním nepovinného předmětu se pro studenta stal povinným. A které z těch nepovinných předmětů měli středoškoláci na výběr? Byl to krasopis, těsnopis, kreslení, zpěv, tělocvik a zejména některý z živých jazyků, tehdy se preferovala hlavně francouzština.

Situace v zařazování předmětů mezi nepovinné nebyla jednotná – leckde se třeba kreslení učilo jako povinné, na některých jiných ústavech tomu tak bylo i s tělocvikem. Dlužno však dodat, že účast v hodinách tělocviku i v ostatních nepovinných předmětech byla zpoplatněna, příspěvky však nebyly nikterak přehnané. Lišily se podle škol, neexistoval celoplošný předpis.

Kolem roku 1870 se za pololetí platila částka kolem šedesáti krejcarů (mistr zedník si ji vydělal v té době za den). Později tato takzvaná taxa v souvislosti s inflací stoupala, nikoli však závratně. A sociálně slabí studenti mohli požádat o osvobození, čemuž se celkem velkoryse vyhovovalo. Osvobozena od tax bývala v průměru třetina studentů. 

Chyběli učitelé i prostory

Jestliže se ve škole mělo cvičit, byť nepovinně, tak musela být náležitě vybavena – jednak učiteli s aprobací, jednak tělocvičnami. Tělocvičny většinou chyběly, a tak se cvičilo mezi lavicemi ve třídách, na školním dvoře, občas v parcích, v pronajatém, většinou zaprášeném skladišti. V zimním období a za ošklivého počasí se výuka tělocviku rušila. Praha měla až do začátku 20. století jedno jediné hřiště – na Letenské pláni. Hlavně ale chyběli kvalifikovaní tělocvikáři, jejichž vzdělání se nikdo po desetiletí nevěnoval. Zpravidla předmět odbývali tím, že žáky sekýrovali. Prostě akceptovali obecný požadavek vojensky železné disciplíny.

TIP: Tereziánská reforma po česku: Co čekalo žáky po zavedení školní docházky? 

Ta se nejlépe pěstovala pořadovými cviky, obraty a pohyby v útvaru, vlastně předvojenskou výchovou. Čili tělocvik byl většinou sucharský dril, nuda a šikana, kdy prostná, hra v mety (což byl starší typ vybíjené), nebo tlučení špačka byly v závěru hodiny pořadových cvičení jakýmsi bonusem za slušné chování celé třídy. Po celá dlouhá léta kromě toho přetrvávaly negativní nálady ve společnosti a tělovýchova se pořád ještě považovala za druh zahálky, za zbytečnost, v případě mladých lidí za organizované uličnictví.