V rukách divochů: Mary Rowlandsonová strávila tři měsíce v indiánském zajetí

Snad každý zná příběh o Čingačgúkovi a jeho ušlechtilých spolubojovnících pronásledujících Maguu, únosce dcer plukovníka Monroa. Jen málokdo ovšem tuší, že tato zápletka z románu Poslední Mohykán má reálný základ. Natož to, že podobných příběhů se ve skutečnosti udála velmi dlouhá řada
31.05.2020 - Marek Vlha


Hlavní inspirací pro slavný román Jamese Fenimora Coopera byl únos jisté Jeminy Boonové, k němuž došlo v roce 1776. Dceru Daniela Boona, proslulého hraničáře z Kentucky, unesla spolu se dvěma dalšími dívkami skupinka Šošonů a Čerokíjů. K šošonským sídlům na řece Ohio už však únosci svou kořist nedovedli. Třetí den cesty, zrovna když rozdělali oheň k přípravě snídaně, byli dopadeni družinou pod vedením samotného Boona. Zaznělo několik výstřelů, dva indiáni skončili smrtelně ranění na zemi a zbylí únosci uprchli. Zachránci se obávali, že dívky budou přinejmenším znásilněné, ale k ničemu takovému naštěstí nedošlo. 

Jemina Boonová strávila v indiánském zajetí pouhé tři dny. Jiné ženy ale měsíce či roky a někdy i zbytek života. Pro nepočetné indiány totiž byly únosy žen a dětí (a to nejen bělochů, ale i z jiných kmenů) prostředkem k navýšení vlastní populace. Některé z jejich obětí čekal osud tragický, jiné nakonec šťastný. To byl i případ Mary Rowlandsonové. 

Za války krále Filipa

V letech 1675 až 1678 zasáhl osadníky v Nové Anglii krutý konflikt s koalicí tamních indiánských kmenů. Hlavním důvodem bylo zabírání půdy a odlišné vnímání jejího vlastnictví mezi původními obyvateli a nově příchozími. V čele povstání stanul náčelník Metacomet, jemuž evropští kolonisté přezdívali Filip. Díky tomu tato velká indiánská válka vstoupila do historie jako válka krále Filipa. Šlo o brutální a krvavý zápas, jemuž padla za oběť řada kolonistů a při kterém byla zničena či poškozena řada anglických osad. V srpnu roku 1676 byl Metacomet zabit, jeho tělo rozčtvrceno a hlava na dlouhá léta vystavena na kůlu v Plymouthu, zatímco náčelníkova žena a malý synek byli prodáni po 30 šilincích do otroctví do Západní Indie (stejný osud čekal stovky dalších indiánů). Boje trvaly až do uzavření míru roku 1678, který stvrdil ovládnutí Nové Anglie kolonisty.

Vraťme se ale nyní o něco zpět, konkrétně do 10. února 1676, kdy velká skupina indiánů zaútočila na městečko Lancaster v Massachusetts. Za úsvitu se osadou začaly rozléhat výstřely z mušket a několik domů se ocitlo v plamenech. Mezi přepadenými obyvateli byla i Mary Rowlandsonová (1637–1711), manželka reverenda Josepha Rowlandsona. Ten se tou dobou shodou okolností nacházel v Bostonu, což mu patrně zachránilo život. Také Mary měla svým způsobem štěstí, i když se stala svědkem kruté smrti mnoha příbuzných a sousedů, včetně tohoto nejmenovaného muže: „Další utíkal pryč, byl postřelen a zraněn a upadl; prosil je o svůj život, slibujíce jim peníze, ale oni mu nevěnovali pozornost a udeřili ho do hlavy, svlékli ho donaha a vyhřezli mu útroby.“ Kulky začaly létat i do domu, kde se ukrývala Mary. Jedna ji zranila do boku a další dvě poranily její šestiletou dceru Sarah, kterou držela v náručí.

V rukách pohanů

Mary se nicméně podařilo přežít – spolu s dalšími 24 osobami, mezi nimiž byly i její tři děti. Indiáni z kmene Narragansettů si pak přeživší rozdělili a vyrazili pryč z vypleněné osady. Mary slíbili, že jí neublíží. První noc v zajetí, během níž se její věznitelé radovali a hodovali ze získané kořisti, prý byla tou nejhorší v jejím životě, „Ach! Ten povyk a zpěv a tanec a křik oněch černých stvoření noci, jež onomu místu dávaly podobu pekla!“ Následovalo devět dní těžkého pochodu hlubokým sněhem, během kterého „zesnula jako beránek“ Maryina zraněná dceruška. Patrně to bylo dobře. Indiáni jí totiž předtím vyhrožovali, že neustále plačící Sarah sami zabijí úderem do hlavy. 

Krátce na to Mary její věznitel prodal do otroctví náčelníkovi Quannopinovi, který ji využíval jako služku a nosičku nákladu. Při jedné zastávce zjistila, že její čtrnáctiletý syn Joseph a desetiletá dcera Mary stále žijí. Dlouho se s nimi ale vidět nemohla. Strach z pronásledovatelů hnal indiány stále dál zasněženou krajinou a rodina byla znovu rozdělena. Cesta byla náročná, a když už vyčerpaná Mary nebyla schopná nést svůj náklad, Quannopinova manželka jí jen uštědřila facku. Navíc začalo docházet jídlo a skupina se z nouze živila i vařenými kopyty. Při dalším z řady přesunů překročila Maryina skupina řeku Connecticut a zamířila za samotným „králem Filipem“. Když Mary zjistila, kolik pohanů obývá Metacometův tábor, padla na ni hrůza. Netušila přitom, že nejhorší útrapy už má ve skutečnosti za sebou.

Na svobodu

Konečně je čekal odpočinek a normální jídlo. Je ovšem pravda, že jako zajatkyně ho neměla nikdy nazbyt a většinou trpěla hladem. Setkala se i se samotným Metacometem, který jí dokonce nabídnul, zda si nechce zakouřit dýmku, čímž ovšem pohrdla. Jako šikovaná švadlena byla požádána, aby pro jeho syna ušila košili. Zdánlivě nevinná záležitost se stala další ukázkou hluboké rozdílnosti obou kultur. Jako oddaná puritánka totiž Mary odmítla šít během neděle a zase byl oheň na střeše. Jedna indiánka jí za to hrozila, že jí rozbije hlavu tomahavkem.

Když byla Mary před Metacometa předvolána podruhé, vyslechla si neočekávanou nabídka. Náčelník jí oznámil, že ji propustí, pokud za ni bude shromážděno výkupné ve výši 20 liber, dvou kabátů, půl bušle (něco přes 17 litrů) kukuřice a nějakého tabáku. Trvalo ovšem týdny, než požadované výkupné dorazilo z Bostonu. Stalo se tak 2. května 1676. 

TIP: Milovník divochů: George Catlin se stal nejslavnějším malířem indiánů

Mary Rowlandsonová tedy prožila v zajetí necelé tři měsíce. Vrátila se z něj hladová, zubožená a bez jednoho ze svých dětí. Naštěstí se nepotvrdily zavádějící informace týkající se údajné nové svatby jejího manžela, ani škodolibé tvrzení jednoho indiána o tom, že ochutnal maso z jejího syna. Po nějaké době se Mary setkala s celou svou rodinou a v roce 1682 publikovala svůj příběh. Kniha, v níž nepřestávala ustavičně vzdávat díky Bohu, se rychle stala bestsellerem, vůbec prvním v americké historii. Po manželově smrti se podruhé vdala a zemřela roku 1711. 

  • Zdroj textu

    Živá historie

  • Zdroj fotografií
    Wikipedie

Další články v sekci