V Novém světě: Jak se dařilo českým jezuitům na misiích v Americe?

Nový svět byl pro české misionáře sice velkým, ale současně také nebezpečným lákadlem. Každá plánovaná misie představovala nejistý a mnohdy nákladný podnik. Nemohl ji proto uskutečnit každý. Existovaly přísné regule, podle nichž byli vhodní kandidáti vybíráni. Předně muselo jít o duchovního. Takzvaní laičtí bratříčci směli tvořit pouze podpůrný doprovod. Dále museli o budoucích misionářích sepsat podrobnou zprávu jejich přímí řádoví nadřízení. Ta byla tvořena formou jakéhosi posudku, v němž nechyběla ani zmínka o charakterových předpokladech. Pakliže bylo zájemci vyhověno a mohl se vydat ve službách víry do světa, musel do své domoviny odesílat pravidelné a podrobné zprávy o svém postupu. 

Čeští průkopníci

České prostředí se poprvé s Novým světem setkalo záhy po objevných cestách Kryštofa Kolumba. Již roku 1506 vyšel na náklad knihtiskaře Mikuláše Bakaláře Štětiny překlad několika spisů pojednávajících o těchto neznámých končinách. Trvalo však ještě dlouhou dobu, než se výprav do Ameriky zúčastnil skutečný český misionář.

Počátky zahraničního snažení českých jezuitů sahají až do druhé poloviny 17. století. Řád se u nás po bitvě na Bílé hoře (1620) napevno usídlil. Z počátku měl málo členů a prioritu pro něj znamenaly vnitřní misie. Na cesty do zámoří tedy bylo dostatek sil až později. Konkrétně v roce 1678, kdy se prvních šest českých jezuitů vypravilo do vzdálené Ameriky.

Cesta nebyla vůbec jednoduchá. Ze shromaždiště v pražském Klementinu je čekala strastiplná pouť do španělské Sevilly a z ní pak po moři do Nového světa. Misionáři pochopitelně necestovali sami. Byli součástí větších průvodů a karavan. Přesto to byl podnik fyzicky velmi náročný a nebezpečný, a zabral řadu měsíců. Na konci cesty české jezuity čekalo zcela neznámé divoké prostředí. Už jen klimatické podnebí spojené s extrémními teplotami bylo pro člověka zvyklého na středoevropské mírné pásmo skutečným náporem.

Hned jedno z prvních jmen českých jezuitských misionářů dokládá strastiplné osudy, s nimiž se museli mnozí z nich vypořádat. Jindřich Václav Richter, rodák z Prostějova, nesl totiž v celé řadě dalších misionářů smutný primát. Stal se prvním, kdo zaplatil svůj úkol životem. Roku 1696 padl za oběť indiánskému přepadu. Za své působení v jižní Americe (od roku 1684) stihl vytvořit několik unikátních map a především se věnoval indiánským jazykům. I s tou nejvyšší daní se tedy muselo počítat a je těžké odhadnout, co se skutečně nově příchozím misionářům honilo v hlavě, když poprvé stanuli na březích Nového světa.

V mnoha případech došlo k prvnímu kontaktu dvou zcela odlišných kultur. Reakce domorodců na tuto složitou situaci šla jen velmi špatně odhadnout a i přes sebelepší snahu misionáře mohlo dojít ke krveprolití. Zvláště ve chvíli, kdy i on sám čelil velkému tlaku a mohl jednoduše selhat. Oběti byly na obou stranách. Naštěstí ne každého čekal stejný osud a mnozí misionáři se dožili úctyhodného věku. Některým dokonce nové prostředí plně vyhovovalo.

Výprava po řece Amazonce

Mezi šťastnější osobnosti patřil Samuel Fritz. Do Nového světa odjel ve stejné době jako Václav Richter, ale tím podobnost jejich osudů končí. Na rozdíl od Richtera totiž prožil v cizím kraji dlouhý a plodný život. Zemřel zde po letitém působení především u kmene Omaguů až v roce 1725. Proslul díky svým obdivuhodným plavbám po Amazonce. Dokonce se po nějaký čas domníval, že objevil skutečný pramen tohoto mohutného toku. Jeho slavná plavba proběhla mezi léty 1689 až 1891. Ve svých zápiscích neopomněl vylíčit celou řadu zážitků z této objevné cesty. Díky svému neobyčejnému pozorovacímu talentu popsal v deníkových záznamech mnoho druhů zvířat a neobvyklých rostlin, jenž ho v průběhu plavby zaujaly. Samuel Fritz tak nejspíše zaujímá místo vůbec prvního Čecha, který podnikl podobnou výpravu po proudu Amazonky.

TIP: Fanatičtí kazitelé mládeže? Pravda o jezuitském školství v českých zemích

Vztah misionářů k původnímu obyvatelstvu dokresluje i to, že na konci 17. století Richter vznesl řadu důrazných námitek proti krutému zacházení s domorodci a rozhodně nebyl se svým postojem mezi jezuity jediný. Obdivuhodný životopis kalí snad jen neobjasněné nařčení z prodeje otroků, kterému byl na sklonku svého života nucen čelit.