V hříchu zplozené: V Praze se před 150 lety rodila polovina dětí mimo manželství

Život v nemanželském svazku nebyl až do nástupu křesťanství ničím neobvyklým a zavrženíhodným. Křesťanská církev však nastavila v tomto ohledu pevná pravidla a vyžadovala jejich dodržování. Zpočátku sice tolerovala milenky, tzv. konkubíny, ty však měl muž před vstupem do manželství za úkol zavrhnout. Mnohoženství zkrátka bylo tabu. Koncil v Toledu v roce 400 dokonce ty, kdo měli současně manželku a konkubínu, exkomunikoval. Ušetřeni byli, jen když se rozhodli pro jednu či pro druhou. Ovšem natrvalo.

Podobně radikální byla církev i v případě dětí narozených z takového svazku. Legitimní byly jen ty, které vzešly z manželství. Což ovšem nevylučovalo, že byly počaty před ním. Jakmile se rodiče vzali, třeba až po narození dítěte, vše se opět automaticky dalo do pořádku. Jako počátek nerozlučného manželství totiž lidé vnímali nikoliv sňatek samotný, ale už žádost o ruku a souhlas budoucí nevěsty. Církevní obřad pak znamenal vlastně jen formalitu, hlavní byl slib, který si oba snoubenci dali mezi sebou. V raném středověku se dlouho kladl důraz hlavně na monogamní svazek, ne však nutně potvrzený církví. Propagoval ho například kníže Břetislav, který už tehdy chápal, že rodina je základ státu. A když už plodit děti, ať to má nějaký řád. Až od 16. století začínala církev v tomto směru přitvrzovat.

Bez svatby ne!

Nutno připomenout, že na žebříčku křesťanských hodnot stojí ještě vysoko nad manželstvím panenství a panictví. Ale s tím by se křesťanská společnost dlouhé budoucnosti nedočkala, takže plození dětí se stalo přirozenou součástí života – ovšem jen toho manželského. Cokoliv jiného považovala církev za smilstvo, tedy smrtelný hřích.

I přes přísná pravidla se ale i v křesťanských zemích vždy rodilo mnoho nemanželských dětí. Uzavřít sňatek totiž nebylo až tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. K tomu, aby muž mohl vstoupit do manželství, měl být schopen rodinu zajistit, a to už musel mít něco za sebou. Takže nebylo výjimkou, že věkové rozpětí mezi manželi dosahovalo poměrně vysokého čísla. Ale ani ženy se nevdávaly hned po dosažení plnoletosti a snadno. Očekávalo se, že přinesou věno a našetřit na ně bylo pro jejich rodiny občas docela obtížné. V chudších dobách se dívky vdávaly až průměrně v pětadvaceti letech.

Pro některé společenské vrstvy bylo uzavření sňatku ještě těžší. Například sloužící nebo vojáci potřebovali speciální povolení, řemeslníci pak mistrovský post a vlastní dílnu. Dlouhý rozestup mezi pohlavní zralostí a možností uzavřít sňatek tak zapříčinil narození mnoha nemanželských dětí.

Abstinence – antikoncepce

Sexuální styk mezi mužem a ženou měl v novověku jediný církví tolerovaný důvod, a sice plození dětí. A to navíc jen v případě manželského svazku. Je tedy jasné, že církev neuzná­vala jakoukoliv antikoncepci a už vůbec netolerovala sexuální akt, jehož jediným cílem by bylo potěšení aktérů. To však samozřejmě neznamená, že se takové záležitosti neděly. A že neměly své následky. Zabránit nechtěnému početí se lidé snažili od nepaměti a postupy, které k tomu používali, se po staletí dost podobaly. Jediná církevně uznávaná antikoncepční metoda spočívala v sexuální zdrženlivosti. Šlo také o volbu nejspolehlivější. S těmi ostatními to bylo horší. Zabránit početí měly nejrůznější lektvary, prezervativy ze zvířecích střev či spermicidní gel z medu. Doporučovalo se také vypít před aktem ovčí moč či králičí krev. Dnes (a možná i tehdy) by po takovém zážitku nejspíš oba milence přešla na jakékoliv sexuální hrátky chuť.

Je nasnadě, že tyto antikoncepční metody příliš nefungovaly a k nechtěnému početí docházelo. Na řadu přicházely potraty, někdy velmi drsné, které nepřežily nejen nenarozené děti, ale ani samotné ženy. Zatímco ve starověku se tento postup toleroval, ve středověku a novověku jej tehdejší zákony tvrdě trestaly například pohřbením zaživa. Ženy často své nechtěné těhotenství tajily až do poslední chvíle, jak jen to bylo možné. Pokud porodily v utajení, v horším případě novorozence zavraždily. V lepším jej odložily tam, kde se dalo předpokládat, že se o něj někdo postará, tedy často na církevní místa. Těmi byly na vesnici fary či kostely, ve městech pak navíc ještě fungovaly nalezince a špitály.

Nutno podotknout, že ani v nalezincích neměly děti vyhráno. Kojenecká úmrtnost se pohybovala v extrémně vysokém měřítku, v nejzoufalejších případech byla až stoprocentní! Do nalezinců se mohly uchýlit i svobodné matky se svými dětmi, zvláště pak po reformách Marie Terezie a Josefa II., které jejich postavení o poznání zjednodušily.

Kam s ním

V Praze už v roce 1602 založili Vlašský špitál na Malé Straně, který sloužil také jako nalezinec a zemská porodnice. V Brně takové zařízení vzniklo v roce 1772. Od roku 1780 fungovalo také v Olomouci. Když Josef II. zrušil Vlašský špitál, dal v roce 1789 založit porodnici, nalezinec a sirotčinec při kostele sv. Apolináře. Starali se v něm i o děti chudých, nemocných či vězněných rodičů, kteří si je po vyřešení své životní situace zase vyzvedli. Žen, které sem přišly porodit, se nikdo neptal na jméno jejich ani otce. Mohly přijít dokonce v závoji nebo jakkoliv maskovány.

Kvůli velikému zájmu prostory zdaleka nestačily. Proto se na tomto místě podle projektu stavitele Josefa Hlávky v roce 1875 postavila budova nové porodnice, která slouží svému účelu dodnes. Pro nalezinec se v ní tehdy místo nenašlo. Nechtěné děti byly umístěny do domů poblíž. Prakticky vše fungovalo tak, že matka zůstala s dítětem v nalezinci ještě osm dní po porodu a kojila ho. Pak ho odevzdala, ale nadále zůstávala alespoň čtyři týdny k dispozici jako kojná ostatním dětem. Pokud nechtěla či nemohla, měla možnost se vyplatit finanční částkou.

Velké množství dětí, které se v pražské porodnici narodilo, končilo v nalezinci. Průměrně to bylo mezi 2 tisíci až 2 700 ročně. Je zřejmé, že kapacity nalezince by pro takový počet dětí nestačily. Novorozenec se často už několik dní po narození dostal k pěstounům, obvykle na venkov. Tam dítě žilo šest let. Pěstouni za jeho výživu, ošacení a výchovu dostávali zaplaceno, nejednalo se však o vysoké částky. Každopádně pro chudé rodiny šlo o vítaný přivýdělek.

V šesti letech se děti vracely od pěstounů do ústavů pro větší děti, kde získali vzdělání či výuční list. Případně je ústav předal do jejich domovské obce, která se o ně musela postarat. Většinou žily v obecní pastoušce a pásly dobytek. Rozhodně neměly žádné valné vyhlídky na kvalitní život. 

Pokud se žádní pěstouni nenašli, prošlo si dítě pouze kolečkem nalezince a sirotčince. Po jeho patnáctých narozeninách se už o ně nestaral nikdo. V Praze, „městě hříchu“, se v osmdesátých letech 19. století rodilo kolem 45 % dětí mimo manželství. Oproti tomu na jižní Moravě, v oblasti, která byla tradičně velmi zbožná, jich ve stejné době přišlo na svět zhruba pouhých 5 %. Kojenecká úmrtnost nemanželských dětí byla tehdy oproti těm „legitimním“ dvojnásobná, průměrně kolem 25 %.

U sousedů

Péče o nechtěné děti se v různých evropských zemích pojímala jinak. Jednoduše bychom ji mohli rozdělit podle převládajícího protestantského či katolického vyznání.

V prvních jmenovaných se kladl důraz na vypátrání otce. Ten se měl o matku i dítě postarat. Buď je finančně zabezpečit, nebo si svedenou ženu zkrátka musel vzít. V katolických zemích otec tak podstatný nebyl a nikdo po něm většinou nepátral. Záleželo jen na něm, zda se ke svému potomkovi sám a dobrovolně přihlásil.

TIP: Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

V některých evropských zemích byly dokonce nalezince cíleně zrušeny a plně se rozvinul systém náhradní péče. Například ve Francii se pěstouni o dítě starali do jeho šesti let. Poté putovalo do rodiny rolníků či řemeslníků, kteří mu poskytli vše, co potřebovalo, včetně vzdělání či vyučení. Když dítě dosáhlo dvanácti let, mělo za úkol si tuto péči u svého opatrovatele odpracovat. Ve Španělsku dokonce odložené děti získávaly automaticky nejnižší šlechtický titul, aby se tak jejich znevýhodněný start do života něčím kompenzoval. Jejich výchovu pak měly na starosti kláštery, kde většinou později zůstávaly a vstoupily do řeholního stavu.