Utrpení slavného vojevůdce: Syfilis se nevyhnula ani Valdštejnovi

Choroba, jež slavného vojevůdce pomalu zabíjela, měla ve své době mnoho jmen. Obvykle se označovala podle toho, kde si ji nakažení nešťastníci uhnali. V 15. století ji většina Evropy nazývala morbus gallicus, neboli francouzská nemoc. Francouzi jí zase říkali neapolská, neboť si ji jejich vojáci přinesli z obléhání Neapole, kam chorobu zanesla španělská armáda. Do Španělska pronikla prý s kolumbovskými plavbami, při kterých se příjice neboli syfilis dostala do Evropy. V Rusku nesla pojmenování polská nemoc a v českých zemích za dob Valdštejna ji nazývali nemocí uherskou.

Až do hořkého konce

Vojevůdce se nakazil jako mladý praporčík roku 1604 při tažení Rudolfa II. do Uher proti Turkům a rebelům. Vydobyl si zde sice své první ostruhy a za zásluhy během bojů byl povýšen na hejtmana, zároveň však utržil zranění ruky a vrátil se churavý, a to především kvůli nedostatečné prevenci a informovanosti o pohlavních nemocech. Od té doby jeho životem začalo pozvolna prostupovat utrpení, které ho neopustilo do konce života.

Vojevůdcovo tělo bylo poznamenáno jak nemocí, tak snahou ji vyléčit. V novověku k tomu sloužily především masti se rtutí, kterými lékaři potírali postižená místa a pak je pevně balili do plátna. Tato léčba nezřídka vedla k otravám, přičemž samotnou chorobu neléčila. Vojevůdce trpěl zánětem kostní tkáně, kvůli kterému ke konci života nemohl skoro chodit a ani ruce mu příliš nesloužily, neboť se jeho kosti prohýbaly a kloubní plochy nezdravě zplošťovaly.

Konečně byla postižena i Valdštejnova osobnost. Nedá se říct, že by za svůj úspěch vděčil takzvané iritační fázi syfilidy, která vede až k manickému jednání a aktivitě. Svoje vavříny si vydobyl agresivitou, bezohledností a až téměř geniálními organizačními schopnostmi. Nemoc však u něj postupně přešla do nervové formy, takzvané tabes dorsalis. Ta postihuje především míchu (laicky se mluví o jejím „vysychání“), což s sebou neslo jednak problémy s koordinací pohybu, ale v posledních letech také zničení imunitního systému a rozpad osobnosti.

TIP: Albrecht z Valdštejna: Proč padl za oběť krvavému masakru?

Od roku 1633 bylo vojevůdcovo jednání prakticky učebnicovou ukázkou 3. stádia syfilidy, působící poruchy osobnosti, demenci a progresivní paralýzu. Jeho horečná a nesmyslná rozhodnutí (včetně kroků, které jeho důstojníci následně označili za zrádné a vedly k Valdštejnovu odstranění) tak mohla být důsledkem choroby, jež ho po tři dekády života trápila. Vražda v Chebu 24. února 1634 byla proto pro Albrechta z Valdštejna spíše vysvobozením. Jeho život by ale nejspíš netrval o moc déle.