Úsvit českých dějin: Tajemné počátky Pražského hradu

Počátek Pražského hradu lze stanovit čtverým možným způsobem. Jednak jej můžeme vztáhnout do doby, kdy ostroh nad Vltavou alespoň občas obývali naši slovanští předci. Druhým je období, kdy byl ostroh bezesporu trvale osídlen, a třetím doba, kdy můžeme určit, že se stal centrem (ústředím) širší oblasti. Teprve čtvrtá varianta znamená nesporné doklady státního centra a sídla vládnoucího knížete a máme k ní psané prameny. Předchozí tři se neobejdou bez pomoci archeologie.

Rozeklaný hřbet nad Vltavou

Podívejme se ale nejdříve na prostředí Pražského hradu. Jeho současná podoba je značně ovlivněna činností člověka. Hradní návrší tvoří úzký a protáhlý ostroh, který vybíhá z plošiny tvořené dnešním Pohořelcem, Loretánskou ulicí a Hradčanským náměstím.

Návrší mělo původně zřejmě tvar rozeklaného hřbetu. Nejvyšší vrchol se pravděpodobně nacházel v místě budovy Starého proboštství v sousedství katedrály svatého Víta. Druhý nejvyšší vrchol bychom našli v místě baziliky svatého Jiří. Mezi nimi se na jižní straně (k pozdější Malé Straně) původně nacházela hluboká rokle. Od rozeklaného vrcholu se terén svažoval na obě strany. Severní svah byl strmý, svah jižní byl povlovnější a členěný plošinami. Lidé postupně převýšené části odkopávali a níže položená místa zvyšovali navážkami. 

Důvody pro využití místa, které bylo pro osídlení zdánlivě nevhodné, byly dva. V rokli mezi oběma vrcholy se nacházel vodní pramen a podle výsledků archeologických výzkumů nebyl ani zdaleka jediný. Ostroh byl tedy překvapivě dobře zásoben vodou. Výhodná poloha v rámci Pražské kotliny pak dovolovala kontrolovat přechody (brody) přes řeku Vltavu. 

Strmé svahy usnadňovaly obranu. Nejohroženější byla hradní plocha směrem ze západu, od pozdějšího Hradčanského náměstí. Původně se tady však nacházela přirozená, takzvaná Hradčanská rokle, později přeměněná a rozšířená v obranný příkop. Ostroh byl dvakrát osídlen již v pravěku, poprvé v období eneolitu (kultura řivnáčská, asi 3200 až 2800 př. n. l.) a podruhé v mladší době bronzové (kultura knovízská, asi 1200 až 1000 př. n. l.). Nedovedeme ale určit, zda již tehdy obyvatelé ostroh nějak upravovali, aby rozšířili plochy vhodné k osídlení. Zcela určitě však první Slované přišli na místo, které bylo déle než 1600 let neosídlené.

Přicházejí Slované

Na území Prahy si první Slované, kteří k nám přišli v 6. století, založili sídliště mimo jiné i v blízkosti Pražského hradu, a to v Kanovnické ulici nedaleko Loretánského náměstí, kde měli pohřebiště. Přímo z areálu Pražského hradu stejně staré nálezy neznáme, ale je možné, že sem obyvatelé blízkého sídliště občas zavítali. 

Samotnou ostrožnu pak Slované alespoň sporadicky obydleli v 8., eventuálně ve starší části 9. století. Dokládají to ojedinělé zlomky keramiky. Podstatné je, že tyto nálezy pocházejí z protilehlých konců hradního areálu (Purkrabství a takzvaný Severní výběžek mezi I. a IV. hradním nádvořím). O povaze tohoto sídliště nemůžeme prozatím říci nic bližšího. Nelze však vyloučit, že bylo přímým předchůdcem pozdějšího hradu.

Nejranější podoba Hradu

Jádro hradního areálu obkroužili před polovinou 9. století jeho obyvatelé příkopem (byl přibližně 4 metry široký a 1,4 až 2 metry hluboký). Vedl v linii, která později oddělovala hradní akropoli od předhradí na západní straně. Předpokládá se, že příkop doplňovala nějaká další konstrukce, zřejmě palisáda či plot. Zda tady byl i násep, který se vršil z hlíny vykopané při hloubení příkopu, to dobře nevíme, každopádně stopy po něm nemáme.

Ohraničeným areálem určitě probíhala cesta, která v podstatě kopíruje průběh vrcholu ostrohu a dodnes tvoří osu Hradu. Na východě ústila do brány, která stála na stejném místě jako brána dnešní. Tento vstup tedy existuje déle než 1150 let! Po stranách cesty se nejspíše nacházela dřevěná zástavba. Její pozůstatky a ani doklady jiných objektů neznáme, neboť všechna zkoumaná místa porušily mladší zásahy. Uvnitř areálu se také nacházel pahorek Žiži, o jehož významu a funkci se již mnoho desetiletí diskutuje. Nejčastěji je spojován s pohanským kultem a s dalším záhadným objektem – knížecím stolcem.

Příkop plnil svoji úlohu maximálně několik málo desetiletí – do doby, kdy se zřejmě ukázalo, že vymezený areál nestačí, pak byl zasypán. Sídliště se rozšířilo západním směrem, kde k tomu byly nejpříhodnější podmínky, a zaujalo stejnou plochu, jakou má Pražský hrad dodnes. Novou západní hranici vytvořila už zmíněná Hradčanská rokle. Opevnění mělo nejspíš stejnou podobu, jakou předpokládáme pro předchozí etapu, tvořila ho zřejmě palisáda nebo plot (archeologové zatím neměli příležitost zkoumat místo, kde by se opevnění mělo nacházet). 

Mocenské centrum, ale čí?

O obyvatelích areálu a jejich životě lze usuzovat především z vrstev, které vznikly intenzivním ukládáním odpadu, chovem dobytka a řemeslnickou činností. Mezi nálezy se objevují luxusní předměty, například stříbrná náušnice nebo skleněný korálek. Našla se také tři ozdobná kování opasků, která byla vyrobena v Karpatské kotlině nebo v Karolinské říši. Tehdejší hradní obyvatelé tedy byli schopni získávat luxusní předměty a některé z nich pocházely i ze vzdálených oblastí.

Z druhé poloviny 9. století pochází také nejstarší hradní pohřebiště, které se rozkládalo na III. nádvoří v okolí monolitu. Prozkoumáno bylo celkem 13 hrobů, které představují jenom část původního počtu. Mezi nimi vyniká hrob „bojovníka“, staršího muže pohřbeného ve vydřevené komoře. Na poslední cestu jej vybavili mečem, dvěma noži, sekerou, soupravou na rozdělávání ohně a vědérkem. Zvláště meč je velmi vzácný, v Pražské kotlině je dosud jedinou takto nalezenou zbraní. I další pozoruhodné nálezy, jako je dýka nebo rakve s pásovými kováními, dokládají, že v hradním areálu sídlila společenská elita. Pohřebiště s „bojovníkem“ by mělo náležet do doby před postavením nejstaršího hradního kostela P. Marie (882/885), čili do doby před přijetím křesťanství, neboť po vzniku nejstarších kostelů jsou pohřebiště vázána na ně. 

Jakou roli tedy hradní areál v období od poloviny 9. století do přijetí křesťanství sehrával? Všechny uvedené skutečnosti nasvědčují, že sloužil jako ústředí nebo snad mocenské centrum. Nepřímým svědectvím je také postupný vznik rozsáhlého zázemí v nejbližším okolí, na dnešní Malé Straně a na Hradčanech. Jako by hradní areál toto osídlení přitahoval. Bohužel nevíme, kdo tehdejší Pražský hrad ovládal. Mohl to být některý z mytických předků knížete Bořivoje? Antropologický průzkum „bojovníka“ však ukázal, že nejspíše nebyl členem tohoto rodu.

Bořivoj a první kostel

Významnou změnou bylo postavení kostela Panny Marie. Jeho vznik je spojen se křtem knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily na dvoře velkomoravského vládce Svatopluka. Po návratu proti němu vypuklo povstání, „protože prý opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti“. Bořivoj utekl na Moravu, ale slíbil, že když se bude moci vrátit, „postaví baziliku ke cti blahoslavené Matky boží a věčně neporušené Panny Marie“. Bořivoj se skutečně vrátil a svůj slib splnil „na samém hradě Praze“, což dokládá, že pochopil, že k upevnění postavení nestačí přijmout křesťanství, ale také ovládnout ústředí.

Všechny tyto informace čerpáme z Kristiánovy legendy a nejsou nijak přesněji datovány. Z širších okolností plyne, že se tak stalo mezi léty 882 až 885. Lze soudit, že Bořivojův návrat do Čech proběhl za pomoci Svatoplukových bojovníků. Z údajů o průběhu povstání a postavení kostela Panny Marie vyplývá, že v té době již Pražský hrad skutečně existoval a kostel byl postaven v jeho areálu.

Jednalo se o nevelký jednolodní kostel s apsidou. Pod podlahou se nacházela rozměrná hrobka, pravděpodobně připravená pro knížete Bořivoje. Nebyla však použita. Není ani známo, kdy a kde kníže Bořivoj zemřel a kde byl pohřben. Druhotně byla do dna hrobky vyhloubena menší obezděná hrobová jáma, v níž spočinuly ostatky muže a ženy, pravděpodobně Bořivojova následníka Spytihněva I. (895–915) a jeho manželky, jejíž jméno neznáme. 

Bořivojova doba a také doba, kdy v Čechách přímo vládl velkomoravský Svatopluk (889–894), je dobou, kdy se Čechy staly přímou součástí Velké Moravy. Na Pražském hradě to nejlépe dokládá pohřebiště v severním předpolí za Jízdárnou. Prozkoumáno zde bylo 141 hrobů, převážně dětských a ženských. Zejména ženy byly vybaveny množstvím zlatých a stříbrných šperků, z nichž část známe z velkomoravských center (Mikulčice, Rajhrad). Na pohřebišti byli zřejmě pochováni rodinní příslušníci členů knížecí družiny. Někteří z nich mohli být těmi bojovníky, kteří přišli s knížetem Bořivojem z Moravy. Šperky velkomoravského původu nebo charakteru známe i z dalších pohřebišť v okolí Pražského hradu (Jelení ulice, Královská zahrada).

Spytihněvovo hradiště

O zásadní proměnu Pražského hradu se postaral už zmiňovaný kníže Spytihněv I. Hrad obehnal dřevohlinitou hradbou, tedy náspem z hlíny a kamení s vnitřní zpevňující roštovou konstrukcí. Na vnější straně byl násep obložen kamennou plentou, takže vyhlížel jako zeď. Zadní stěna byla obvykle dřevěná. Opevnění obkroužilo celý hradní areál v délce téměř 1,5 km a samotný hrad byl rozdělen na akropoli a předhradí. Díky datování pomocí letokruhů ze zachovalých břeven dřevěné konstrukce víme, že výstavba proběhla na přelomu 1. a 2. desetiletí 10. století.

TIP: Mýtický Vyšehrad: Historie legendárního pražského hradu

Teprve tato přestavba dokončila proměnu Pražského hradu v objekt, který je obvykle chápán jako plnohodnotné hradiště. Za knížete Spytihněva I. byl nesporným centrem vznikajícího českého státu a také nesporným centrem církevním, i když do vzniku pražského biskupství muselo uplynout ještě více než 60 let. Většina historické literatury klade počátek Pražského hradu do tohoto období. Je však zřejmé, že centrem byl již dříve, před dobou knížete Bořivoje I. Pokud bychom se měli vyjádřit v konkrétních datech, náležel by počátek Pražského hradu do období mezi léty 850 a 880.