Úsvit biografů v Čechách: Jak vypadala naše první kina?

Když 28. prosince 1895 představili bratři Lumiérové v Paříži svůj kinematograf, vzbudili obrovský zájem publika. V tu samou dobu své „živé fotografie“ předváděl v Americe Thomas Alva Edison. Na českém území se zástupci bratři Lumiérů s putovní kinematografickou produkcí ukázali v červenci 1896 v Lázeňském domě v Karlových Varech. Pražští úředníci se ze strachu z požáru bránili vydat potřebná povolení, ale na podzim se přece jen podařilo uskutečnit první projekci v hotelu U Černého koně na Příkopech.

Kouzlící průkopník

Brzy se k zahraničním projekcím přidali i první Češi. Tím nejslavnějším se stal Viktor Ponrepo, občanským jménem Dismas Šlambor (1858–1926), kouzelník a eskamotér, který propadl i kouzlu filmu. V roce 1907 se mu podařilo otevřít v Praze v domě U Modré Štiky v Karlově ulici první stálý biograf. V sále se vítal s každým návštěvníkem, filmy sám komentoval (byly v té době samozřejmě němé) a až později angažoval klavíristu a houslistu, aby promítání podbarvovali hudbou. Ponrepovy projekce byly skutečné rituály. Po jeho smrti se kina ujala manželka Karla, a když i ta zemřela, vedla jej ve staromilském duchu Marie Fišerová. Kino Ponrepo se zvukové aparatury dočkalo paradoxně jako poslední v Praze. Stalo se tak teprve v roce 1936.

Velký zlom nastal v šíření biografu po skončení první světové války. Do Čech se z ní vrátili legionáři, mnozí z nich s celoživotními zdravotními následky, a republika se je snažila odškodnit. Někteří dostali trafiku, jiní licenci pro podnikání v kinofikaci. Těch byla ale menšina, většinu licencí získaly spolky jako Sokol (45 % všech kin v republice), Obec legionářská, Československý červený kříž a různé dělnické jednoty. Od nich si teprve mohly kina pronajmout fyzické osoby.

Od hospod po výstavné sály

První kina se rodila v hospodách a sokolovnách, ale postupně se začaly budovat samostatné budovy a výstavné sály určené výhradně pro filmové projekce. Mnohdy byly skutečně honosné – s mramorovým schodištěm, bufetem, šatnou, plyšovými sedadly, křišťálovými lustry, orchestřištěm pro živou hudbu, případně i kavárnou.

Typickým příkladem je pražské kino Lucerna, které (ačkoliv prošlo několika adaptacemi) si zachovalo až do dnešních dnů původní secesně neorokokový styl. Progresivní stavitel ing. Vácslav Havel jej zbudoval v komplexu svého paláce již v roce 1909. O osm let později se jeho vedení ujal Havlův syn Miloš, který založil i vlastní distribuční společnost a v kině se staral o co nejatraktivnější repertoár. V roce 1929 nechal Lucernu ozvučit nejmodernější aparaturou a jako první zvukový film se tu promítal americký snímek Loď komediantů. Lucerna je vůbec nejstarším stále fungujícím klasickým jednosálovým pražským kinem.

Podobně luxusním kinem byla vinohradská Flora, která ovšem neměla to štěstí jako Lucerna a dnes se v jejích prostorách nachází sídlo Všeobecné zdravotní pojišťovny. Flora byla otevřena v roce 1928 ve stejnojmenném hotelu, který si projektoval sám jeho majitel ing. Alois Krofta, tvůrce Petschkova paláce či hotelu Alcron. Kino s kapacitou 1 020 míst mělo teplovzdušné vytápění, široká mramorová schodiště a mosazná zábradlí. Vchod zdobily sochy muže a ženy, držící veliký kamenný film, jejichž autorem byl Emanuel Kodet.

Premiérové biografy

Počet kin od vzniku republiky prudce rostl. Zatímco v roce 1919 jich bylo v Československu 490 (z toho 37 v Praze), o deset let později se už číslo vyšplhalo na 1 480 (z toho v Praze 117). V roce 1928 vzniklo Sdružení premiérových biografů, které definitivně určilo hierarchii pražských kin. Jeho předsedou byl Osvald Kosek, majitel kina Alfa na Václavském náměstí, místopředsedy Miloš Havel z Lucerny a František Srb, šéf kina Světozor (shodou okolností i toto kino ve Vodičkově ulici promítá dodnes).

TIP: Kinematografie první republiky: Kolik filmů se u nás ročně točilo?

Do první třídy byla zařazena kina Alfa, Adria, Fénix (později Blaník), Lucerna, Passage a Metro. S výjimkou posledního se všechna nacházela na Václavském náměstí a v jeho bezprostředním okolí, Metro bylo na Národní třídě. V těchto biografech se premiérově uváděly největší hity tehdejší doby. Nejpočetnější třídou kin byla ovšem ta třetí, která si vydobyla název „kina prodloužených premiér“. Kina se lišila i cenou vstupenek. V první kategorii se ve třicátých letech platilo 5 až 13 korun, v druhé 4 až 12 a v poslední 3 až 10 korun. Kina měla také společnou inzerci a reklamu a dodržovala pravidlo, že se program na příští týden zveřejňoval vždy v pátek.