Uškrcená světice: Proč musela zemřít svatá Ludmila a kdo ji zavraždil?
Oním „svědkem“ je muž, který nám celou událost, jež se odehrála 15. září 921, do detailů popsal. Téměř, jako by jí byl přítomen. Nemohl, protože se narodil až řadu let po Ludmilině smrti, ke které došlo právě před 1 101 lety. Jmenoval se Kristián a historici o jeho původu dodnes vedou spory.
Záhadný Kristián
Legenda o sv. Ludmile, kterou nám její údajný autor, jistý mnich pojmenovaný Kristián zanechal, je velmi cenné svědectví. Psána je latinsky a celý její název v překladu zní Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. Popisuje události našich nejstarších dějin. Okolnosti, jak se utvářel a christianizoval první stát na našem území. Známe tedy autorovo jméno, kterým se sám podepsal. Ale zmínil i další údaj, důležitý pro dataci jeho díla. Celý spisek věnoval jinému pozdějšímu slavnému českému světci, tehdy ještě žijícímu biskupovi Vojtěchovi Slavníkovi. Ten byl nadto jeho příbuzný, údajně synovec. Jak víme, s Vojtěchovým příbuzenstvem to moc slavně nedopadlo. Slavníkovci byli v roce 995 na Libici vyvražděni. To už by však byl jiný příběh.
Vraťme se do doby, kdy mohl Kristián napsat svou legendu. Pokud bychom mu věřili každé slovo, což ostatně máme v plánu, protože podrobnější informace o tetínské vraždě získáme jen stěží, vznikla na sklonku 10. století, před rokem 994. V době, kdy ještě mohli žít potomci pamětníků. Reálie tehdejší společnosti a její zvyky se přitom vzdálily jen nepatrně době, kdy došlo k popisovaným událostem. Vždyť co je jedno necelé století! Jenže je tu ohledně mnicha Kristiána určitá podezřelá okolnost, která zaměstnává historiky a vede je k mnohaletým sporům.
První známý opis jeho legendy pochází až z poloviny 12. století. Což není až tak překvapivé. Písemnosti podléhají zubu času snadno. Jenže, jak plyne z dalších souvislostí, před onou polovinou 12. století jako by Kristiánovu legendu nikdo neznal. Jako by pomalu nikdo nevěděl, že už v 10. století byla Ludmila považována za světici a měla jí tak být projevována patřičná úcta. Její kult se začal všeobecně rozšiřovat až v onom 12. století. Co ho asi tehdy spustilo? Co třeba „nález“ téměř dvě století staré legendy, na které ve skutečnosti ještě nezaschl inkoust?
V čem je důležité, jestli Kristiánova legenda vznikla o nějaké století dřív nebo později? Třeba v tom, nakolik jí můžeme věřit. Kdo si vymyslí falešné jméno a čas, může si už teoreticky vymyslet úplně všechno. Zastánci pravosti legendy ovšem namítají, že něco takového by ve 12. století nikdo vymyslet nedokázal. A poukazují na četné drobné dobové detaily, které by laickému čtenáři unikly. Historik a archeolog, který se specializuje na raný středověk, má tak jasno. Dotyčný pisatel, inkriminovaný mnich Kristián, nemohl být příliš vzdálen událostem, o kterých podává tak zasvěcené informace.
Ať tak, či tak, věřme nyní, že Kristiánova legenda o sv. Ludmile je pravdivá. Věřme, že postava „svědka“ Kristiána nám o jejím životě i smrti podává velmi detailní a hodnověrnou zprávu. Vraťme se do oné osudné doby, kdy se v boji o český knížecí stolec střetly dvě silné ženy – tchyně a snacha, matka a babička, budoucí světice a úkladná vražedkyně.
Kněžna a matka
Odkud Ludmila přesně pocházela, v tom se různé legendy rozcházejí. Kristián její původ zasadil někam k Mělníku. Proč ne. Stala se ženou přemyslovského knížete Bořivoje, nejspíš v dost mladém věku, jak bylo ostatně tehdy zvykem. Takže jí mohlo být nějakých patnáct let. Oba byli v té době pohané. Ludmila tak v dalších letech svého působení v roli kněžny plodila děti a věnovala se uctívání pohanských bůžků. Zlom v jejím životě nastal, když se Bořivoj se svojí družinou vydal na návštěvu Velké Moravy.
Velkomoravský kníže Svatopluk jej přijal s patřičnou úctou, ke které však nepatřilo společné stolování. Bořivoj musel jíst na zemi, jak bylo zvykem, když křesťan hostil pohana. Řešení této potupné situace bylo snadné. Přijmout křesťanství. Což Bořivoj udělal. Přineslo mu to řadu dalších výhod, kromě toho, že si nemusel při jídle ohýbat záda. Ludmila tehdy s Bořivojem nejspíš na Moravu nezavítala. Jisté ale je, že se brzy nato nechala pokřtít také a stala se z ní příkladná křesťanka.
Bořivojovi porodila minimálně tři syny a tři dcery. Její muž však poměrně brzy zemřel, i když dožít se pouhých pětatřiceti let v té době nebylo nic divného. Vlády se po něm ujal nejstarší Ludmilin syn Spytihněv a zemi vedl v křesťanské víře i nadále. Když zemřel po dvaceti letech vlády také on, stal se jeho nástupcem mladší bratr Vratislav. Po šesti letech však skonal. To už se dostáváme do roku 921. Do roku, kdy se měl završit Ludmilin pozemský život.
Tchyně vs. snacha
Ludmile už je šedesát let. Pohřbila manžela a minimálně dva syny. O tom, že by na trůn mohl dosednout třetí, není nikde v pramenech řeč. Následníkem se má stát Vratislavův syn Václav. Než dospěje, má za něj vládnout jeho matka Drahomíra. A babička Ludmila se má mezitím věnovat nedospělému Václavovi a jeho mladšímu bratru Boleslavovi a dopřát jim vzdělání. Ludmila už se v podobné situaci jednou ocitla. Po smrti svého muže měla také na starosti výchovu nedospělého následníka. Nejspíš se tehdy musela postarat nejen o své děti, ale i o zemi, která přišla o knížete. Snad i z toho mohlo plynout Drahomířino přesvědčení, že má Ludmila na vládu opět zálusk. Nebo se jí prostě nelíbilo, že má mít Ludmila takový vliv na její syny, když ona nejlépe ví, jak Václava vychovat k budoucí vládě. Vzdělání v křesťanské víře?! Nebude z něj přece mnich. Kníže potřebuje hlavně vládnout mečem!
Zkrátka, vztah Ludmily a Drahomíry – tchyně a snachy – nebyl rozhodně harmonický. A ve chvíli, kdy šlo o moc – nad zemí i nad výchovou chlapců, ještě vygradoval. Tak nám to alespoň popisují legendy. Své sehrály patrně i různé představy o zahraniční politice. Ty však na tomto místě nechme stranou. Zaměřme se spíš na antropologické výzkumy. Ne že by nám snad různé prohlubně lebky mohly prozradit podstatu sporu obou žen. O něčem však přece jenom vypovídají.
Ludmila se skutečně dožila úctyhodného věku, už jí bylo přes šedesát. Rozhodně to nebyla žádná sušinka, měřila nějakých sto šedesát osm centimetrů a kosti postižené artrózou nosily mohutné tělo. Její lebka svědčí ještě o jedné důležité okolnosti, která mohla ovlivňovat Ludmilin život. Trpěla endokraniózou neboli ztluštěním čelní kosti, která nejspíš způsobovala úporné bolesti hlavy. A člověk, který soustavně takto trpí, může být občas podrážděný a konfliktní.
Jak se toto postižení projevovalo vůči Ludmilinu okolí, to zdokumentováno nemáme. Kristián líčí Ludmilu jen jako vzornou křesťanskou ženu, která „byla zbožná a mírná ve všem a všelikých plodů dobroty plná.“ Každopádně když Drahomíra na Ludmilu zatlačila, ta jí podle Kristiána vzkázala: „Ani stín nějaké žádostivosti po tvé vládě nezachvátil srdce mé, nic takového se tam nezahnízdilo a nejméně si přeji tobě nějak poroučeti. Vezmi si dítky své a po své vůli si s nimi vládni. Mně však popřej svobody sloužiti Kristu všemohoucímu, na kterémkoli si přeješ místě.“
A tak se Ludmila přesunula z centra dění na jeho okraj. Odstěhovala se na Tetín, knížecí dvorec, který měl chránit hranice země. Jenže kněžnu neochránil. Zatímco Ludmila chtěla mít nejlépe od všech pokoj a v klidu se věnovat duchovnímu životu, v Drahomíře bublal vztek. Ludmila sice žije jinde, ale stále žije a může se kdykoliv objevit, aby ji připravila o moc. Navíc když ji nemá pod kontrolou, kdo ví, co tchyně plánuje za jejími zády. A tak se rozhodla, že se problému zbaví jednou pro vždy.
Tetínská vražda
Drahomíra poslala na Ludmilu vražedné komando. Jeho šéfy, kteří měli za úkol osobně sprovodit kněžnu ze světa, známe dokonce jménem. Byli jimi „velmožové“ Tunna a Gommon, jak se můžeme číst u Kristiána. V noci z 15. na 16. září vtrhla tlupa na Tetín a oni dva vrahové pak pokračovali do Ludmiliny komnaty. Kristián nám zachoval dokonce dramatickou konverzaci, která mezi vrahy a jejich obětí proběhla: „Jaká to náhlá zběsilost vámi lomcuje? Nestydíte se tu, ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala a zlatem tu stříbrem tu skvostným šatem obdarovávala?“
Pokud chceme věřit Kristiánovým slovům, je z toho zřejmé, že Ludmila musela svoje vrahy dobře znát. Snad dokonce byli součástí její družiny. Jenže Drahomíra si dovedla na špinavou práci vybrat skutečně ty pravé adepty. Na jakákoliv Ludmilina slova nedbali, „z lůžka ji vytáhli a na zem hodili. I řekla jim: Maličko mne nechte pomodliti se.“ Tady náš svědek uvedl, že modlitba byla Ludmile povolena, další prosba už však vyslyšena nebyla. „Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem.“ Podle vzoru mučedníků toužila totiž „prolitím krve vydati svědectví Kristu a navždy přijmouti palmu mučednickou“. To už jí však vrahové nedopřáli. Proč asi?
S odstupem času a znalostí věci víme, že absence prolité krve nakonec nebyla na cestě ke svatosti překážkou. Přemýšlení nad důvodem, proč vrahové Ludmilu uškrtili, však zaměstnává historiky dodnes. Může totiž kupodivu vypovídat i o jejich původu. Podle jedné teorie totiž pocházeli mnozí členové knížecí družiny ze vzdálených končin, dokonce až z řad Vikingů. Jména Tunna a Gommon ostatně příliš slovansky neznějí.
O přítomnosti Vikingů na území Pražského hradu máme důkazy i z archeologických nálezů. V roce 1928 byl na třetím nádvoří odkryt takzvaný hrob bojovníka z počátku 10. století. Pohřební výbavou mrtvého byl meč, sekera, tři nože, souprava na rozdělávání ohně či vědérko. Taková výbava připomíná podobné vikingské hroby odkryté v Anglii. Analýza bojovníkových zubů pak ukázala, že pocházel z Dánska. Výzkumy také doložily, že měl kvalitní masitou stravu, jaká se dostávala členům přemyslovské rodiny.
Najmout si vikingského bojovníka mělo své výhody. Jednak to byl člověk, který pro odměnu a přízeň panovníka byl ochotný udělat cokoliv. Neměl na vybranou. Jiné zázemí by získal jen stěží. Kdyby byl příslušníkem některého domácího rodu, jeho přízeň se mohla přiklonit tam či onam. Viking takové zájmy neměl. Byl už svou pověstí krvelačný bojovník, který budil u protivníků hrůzu. Ano, krvelačný. Po Ludmilině krvi nicméně Tunna s Gommonem evidentně nelačnili. Dostali snad takový pokyn přímo od Drahomíry, která rozhodně z Ludmily světici učinit nechtěla? Nebo se v jejich postupu naopak projevila jistá zvrácená dobromyslnost?
Existoval totiž jeden dávný pohanský zvyk. Vdovy po smrti manželů už na této zemi neměly místo. Bylo jim dopřáno svého muže následovat do říše mrtvých. Jejich cesta na věčnost měla jasná pravidla. Taková vdova musela být uškrcena, aby se se svým manželem mohla skutečně setkat. Mohlo být Ludmilino uškrcení ohleduplným způsobem, jak starou a nemocnou ženu poslat do milující náruče jejího zemřelého muže? Jak vyčteme v Kristiánovi: „Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb, provaz na hrdlo ji hodili, zardoušením ji zbavili života pozemského, aby na věky živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala.“ I když by se mohlo zdát, že i Kristián tuto úvahu některých historiků potvrzuje, nenechme se mýlit. Kristián neměl na mysli Bořivoje, ale Ježíše Krista.
Osud vrahů
A tak se završila šedesátiletá pouť kněžny Ludmily, aby po něm následoval 1 100 let trvající věčný život naší první světice. A její vrahové? Uloupili na Tetíně, co se dalo, a od Drahomíry dostali ještě tučnou odměnu. Jenže záhy došlo k roztržce i mezi Drahomírou a jejími mordýři. A pak kdo byl v tomto příběhu popudlivý a nesnášenlivý!
TIP: Svatý Václav: Druhý život zavražděného knížete
Tunna nakonec stačil s celou rodinou prchnout ze země, přičemž záhy zemřel. Gommon už uprchnout nestihnul. Drahomíra jej na útěku i s jeho bratrem nechala zabít a povraždit pak dala i všechny jeho potomky. A jak píše Kristián: „To také bylo prvním znamením svatosti blažené Ludmily, že z vrahů jejích žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu.“ Boží mlýny ostatně dohnaly i samu Drahomíru, kterou Václav, jakmile se ujal vlády, vyhnal ze země. Později se sice vrátila, ale šťastný a pohodlný život ji rozhodně nečekal.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií