Učitel pražský: Kterak si rabi Löw vydupal audienci u císaře Rudolfa II.
Jehuda Löw založil v Praze vysokou talmudickou školu Ješívu při Klausové synagoze a byl současně jejím rektorem. Svůj pobyt zde však několikrát na pár let přerušil. Poprvé od roku 1584 (na čtyři léta), podruhé Prahu opustil v roce 1592 – tehdy se stal školním rektorem v Poznani a zemským rabínem říše Velkopolské.
Vážený a ctěný
Z Prahy musel odejít ze stejných důvodů, jako předtím. Neměl sympatie. Tedy neměl jich dostatek, aby získal místo vrchního rabína. Když se do Prahy vrátil naposledy, tak už jí zůstal věrný až do konce svého života. Jenomže vrchním pražským rabínem se stal až na sklonku svého života, v roce 1597. Pokud dobře počítáme, mohl mít 77 až 85 let.
Pražská obec si jej vážila a uctívala jej. Byl pokládán za člověka vysoce moudrého a spravedlivého. Jeho současníci mu říkali Maharal mi Prag, což znamená Náš učitel pražský. Se svou rodinou mimo jiné bydlel pražském Židovském městě v Pinkasově ulici (což je dnes ulice Široká) v domě číslo 36. Nad dveře svého domu dal vytesat lva s hroznem vína na znamení svého původu. Měl ještě jednu přezdívku: Höhe rabbi, čili Vysoký rabín. Toto přízvisko vypovídalo nejen o velikosti jeho srdce a ducha, ale i o tom, že měl být (pravděpodobně) vysoké postavy.
Literárně činný
Napsal celkem patnáct až sedmnáct tiskem vydaných knih, všechny filosoficko-náboženského charakteru. Z toho tři kázání a pamětní řeči. Poměrně slušně rozsáhlé dílo, navzdory tomu, že začal publikovat v šedesáti, ne-li až ve svých sedmdesáti letech.
Bývalá ředitelka pražského židovského muzea Hana Volavková o rabi Löwovi napsala: „Ve svých spisech se jeví jako neobyčejně logický myslitel, znalec filosofie. Jako soudce a rozhodčí zastával názor, že zákon vyžaduje nestranné uplatnění, i když se soudce kloní na stranu obžalovaného. Chce zákon striktně uplatňovat, ale má pochopení i pro viníky. Útočí svými formulacemi spíš na city čtenářů než na jejich rozum. Je výtečným vypravěčem a používá s úspěchem kontrastů. Rád staví proti sobě učenost spekulativní, jejímž cílem je poznání, a proti ní moudrost, ústící v dobrý čin.“
Jak se dostat k císaři?
K tomu dobrému činu neměl rabi Löw nikdy daleko. I když to někdy chtělo chvilku přemýšlet. To rabínovi problémy nedělalo. Což dokázal i v kritické chvíli. Do Prahy tehdy přicházelo hodně židovských přistěhovalců z Ruska a z Balkánu. Město se stalo i útočištěm uprchlíků ze Španělska a Portugalska, kteří zde hledali záchranu před inkvizicí. Přicházeli také obyčejní kolonisté z německých měst a v neposlední řadě slavní talmudisté. Židovskému obyvatelstvu hrozilo zase jednou vypovídání z města – proto se rabín vypravil na Hrad, aby se objednal k císařské audienci.
Jenže proniknout k hlavě státu bylo prakticky vyloučeno, nešlo to ani přes komorníky a tajemníky, a tak si rabi Löw musel najít originální cestu, která se pak vyprávěla v následující legendární podobě.
Císař Rudolf II. jezdíval v některých dnech z malostranského břehu na staroměstskou stranu po Kamenném mostě. O nejbližším z nich se rabi Löw vmísil do houfu zvědavců, kteří na místě postávali a čekali na podívanou. A někteří tu stáli už o hodinu dřív, jen aby nezmeškali. Jak se kočár blížil, letěla o tom zpráva od úst k ústům a lidé císaře zdravili a tlačili se, aby lépe viděli. Hluku a zmatku využil rabín Löw. Protáhl se mezi diváky a zastoupil kočáru cestu. „Z cesty, z cesty!“ volali lidé okolo rabína, ten ale stál uprostřed mostu jako kámen vsazený do dlažby. Kočár se rychle přibližoval, ale rabín se ani nehnul. „Z cesty, uhni!“
Někteří diváci zvedali kamení a kusy ztvrdlého bláta a házeli je po rabínovi, aby ho zahnali, ale kamení i bláto se ve vzduchu proměňovalo a k jeho nohám prý dopadaly květiny. Císař zaslechl neobvyklý křik a vyhlédl z kočáru. Vtom se koně prudce zastavili, jako by před nimi vyrostla zeď. Zarazili se těsně před rabínem Löwem. Rabín sňal z hlavy čepici, hluboce se uklonil a žádal císaře o slyšení. Ten překvapen, čeho byl svědkem, milostivě přislíbil, že rabína přijme. Ať vyčká sedm dní a sedmého dne nechť se nevzdaluje z domu.
Audience u panovníka
Ta pověst má ještě pokračování, ale už to není pověst. Protože ke schůzce pražského rabína Löwa a císaře Rudolfa II. skutečně došlo. Stalo se tak 23. února roku 1592 v císařově paláci na Hradčanech, a zprávu nám o tom zanechal rabínův žák, matematik a astronom David Gans ve své kronice. Podle Ganse „hovořili rabbi a císař mezi čtyřma očima jako přítel s přítelem.“ Přítomen byl ovšem i Löwův zeť, načež císař nakonec vyjádřil přání, aby byl obsah rozhovoru zachován v tajnosti. Což je naše smůla, protože tím pádem o jejich jednání téměř nic nevíme.
Možná spolu hovořili o alchymii či židovské mystice, ale v pozdějším lidovém podání narostlo toto setkání do neuvěřitelných rozměrů, protože nebylo obvyklé, aby císař zval rabíny na návštěvu. Říkalo se, že Löw vyvolal před zraky císaře i dvořanů přízraky starozákonních bytostí. Pravdou je, že Rudolf II. byl rozporuplnou osobností. Byl postižený duševní chorobou, která se však výrazně projevovala až po roce 1600, ale zejména se kromě umění zajímal o různé esoterické vědy včetně alchymie, pročež mohl mít upřímný zájem dozvědět se i něco o židovské mystice, v níž se Löw bezpochyby vyznal. Všechno ostatní už si dotvořila lidová představivost.
Můžete za ukřižování?
Jediná spolehlivá zpráva o rabiho audienci u císaře pochází z rukopisu, který zanechal zmíněný zeť rabína Löwa, Jicchak Katz-Kohen: „Dnes v neděli, 10. adaru 5332 po stvoření světa (23. 2. 1592, pozn. red.) byl dán knížetem Bertierem rozkaz císařův, že můj tchán rabbi Löw má se dostaviti na Hrad. Na tento rozkaz se tam vydal, provázen svým bratrem rabbim Sinaiem a mnou. Kníže Bertier uvedl tchána do jiné místnosti, kde ho posadil na čestné místo, zatímco on sám usedl naproti. Kníže s ním hovořil o tajemných věcech, mluvil však tak nahlas, že jsme mohli všechno slyšet. Bylo to proto, aby císař, který stál za záclonou, mohl slyšet celou rozmluvu. Záclona se pak náhle rozhrnula a císař vystoupil a položil mému tchánovi několik otázek vztahujících se k rozhovoru. ‚Ještě se tě na něco zeptám. Jestli dobře odpovíš, vezmu vás Židy do ochrany. Řekni mi: jsou Židé vinni ukřižováním Krista, nebo nejsou?‘.“
Těžká otázka. A v té době i nebezpečná, ale rabi se nedal. „Císařská Výsosti, dovolte mi, abych odpověděl podobenstvím. Jeden mocný král měl syna a ten syn měl spoustu nepřátel. Princovi nepřátelé pomluvili prince u krále, že prý ho chce svrhnout z trůnu. Král si dal syna předvolat, ale syn, ačkoli byl nevinný, nepromluvil ani slova. Proto byl postaven před soud. Princ ani nemusel mluvit, bylo dost svědků z řad nepřátel. Soudci proto prince odsoudili ke ztrátě hrdla. Teprve když katovi pacholci vedli prince na popraviště, obrátil se princ k místu, kde sedal při popravách král, a prosil, aby od něho odvrátil utrpení a smrt. Ale král mlčel a princ byl popraven. Kdo byl víc vinen: soudci nebo král ‚Rozumím ti. A spolehni se na mou pomoc!‘.“
Pod Rudolfovou ochranou
V rukopisné zprávě ještě rabínův zeť dodává: „Dnes 11. adaru oznámil kníže, že císař měl rozmluvu s mým tchánem, který našel v očích císaře zvláštní přízeň. Nechť se neskonale dobrotivé srdce císaře a jeho rádce k lidu Izraele jen k dobrému obrací, a nechť je císaři ještě mnoho let štěstí a požehnání darování.“
TIP: Rabín a hliněný sluha: Opravdu stvořil rabi Jehuda Löw mýtického golema?
Když se rabín vrátil domů, měl údajně říct: „Přivezl jsem císařův slib, že se Židům nesmí činit žádné příkoří. Kdokoli z křesťanů by měl něco proti některému Židovi, předstoupí se svou obžalobou před řádný soud. Pro vinu jednoho Žida nesmí být trestána celá židovská obec. Ode dneška půjde s obžalovaným Židem k soudu i rabín a zástupce Židů.“
Tato slova mezi Židy vyvolala radost. Zdálo se, že pro ně nastává věk klidu a spravedlnosti. Vzhlíželi k vysokému rabínovi s vděčnou úctou a velebili ho slovy Starého zákona: „Pohleďte, člověka čistého srdce miluje Hospodin a muži příjemných rtů je přítelem král.“
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií