Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

Prakticky každá obilovina, která obsahuje alespoň trochu sacharidů, je schopná za příhodných podmínek podlehnout samovolnému kvašení. I proto je pivo nápojem, který se v objevuje ve stejné době, jako výroba pečiva. A ne nadarmo se mu přezdívá tekutý chleba. Do neolitické Evropy dorazil pivní mok přibližně kolem roku 2000 př. n. l. A do tajů jeho výroby pronikly nejhlouběji germánské kmeny Keltů.

Smrdí jak kozlí zadek

Barbarský nápoj z žita či ječmene, cervesa, římskou smetánku holdující vínu neoslovil. Císař Julián ve své básni posměšně připomíná, že keltské pivo „smrdí jak kozlí zadek“. Legionáři putující Evropou v něm ale přesto nalezli zalíbení. O drsné hořké chuti germánského piva se zmiňuje historik Tacitus. Kladný vztah k pivu dokládají i Psaní z Vindolandy, soubor textů dekuriona Masculuse, který si mimo jiné žádá pro své vojáky v Británii dostatečné zásoby piva.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

Jak tedy bylo to „pravé keltské“ vlastně vyráběno? Jakou mělo chuť? Odpověď se rozhodl nalézt Hans-Peter Stika, profesor archeobotaniky z Hohenheimské univerzity ve Stuttgartu. Na přelomu roku 2000 totiž při vykopávkách u Eberdingen-Hochdorfu odkryl jámy obsahující tisíce přepálených zrnek ječmene – pozůstatek „velkoprodukce“ sladu.

Na chmel zapomeňte

Stika nechtěl zůstat jen u teorie, a proto porovnal současná sladová zrnka využívaná v pivovarech, a rozhodl se na základě svého nálezu rekonstruovat původní chuť věhlasného keltského produktu. Jak na to? Držet se receptury i původního náčiní. Sladovníci pět století před naším letopočtem nejprve sesypali ječmen do hlubokých jam a zalili ho vodou. Po čase ze zrnek začaly vyrážet klíčky, což byl ideální čas na další krok: pomalé sušení ječmene nad ohněm. Právě tady se rodila ona „výrazně kouřová chuť“ a tmavá barva budoucího piva. Žádný karamel nebo umělé barvivo.

Pomalé sušení zrn navíc ve sladu stimulovalo produkci kyseliny mléčné, která každé várce dodala typickou intenzivní hořkost. „Chmel byste ale hledali v keltském pivovaru marně,“ dodává Stika. „S jeho přidáváním do piva se v Evropě začalo až během středověku.“

Jedovaté osvěžení

Kvasný proces podle Stika patrně nastartovalo přidání sladkého ovoce nebo medu. Divoké kmeny kvasinek pocházely právě od nich, nebo také z kvasinek již obsažených v nádobách po předchozí přípravě piva. Pradávná keltská sladovna nebyla přímo pivovarem. Slad byl poté převezen tam, kde ho zpracovali. Kelti si samotné pivo „dochucovali“ semeny a kořínky nešlechtěné bílé mrkve, hořkými květy pelyňku, a poněkud překvapivě, i semeny blínu černého. Ten je ale jedovatý.  

TIP: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

„Díky nim byl ovšem keltský nápoj mnohem opojnější,“ říká Stika. „Rozhodně si ale můžeme být jistí, že pravé keltské pivo chutnalo dočista jinak, než ta, na která jsme zvyklí dnes.“ Hořká a toxická pochoutka téměř nepěnila, obsahovala významný podíl nefiltrovaných kvasnic a popíjela se vlažná…