Těžká cesta ke svobodě: Jak se žilo ve sběrných táborech za železnou oponou?

Po překročení hranice byli běženci sváženi do uprchlických táborů po celé Evropě, nejvíce v Německu, Rakousku a Itálii. Orgány označily nově příchozí buď jako prověřené osoby (eligibles), jinými slovy ty s přiznaným statusem politických uprchlíků. Dostali ošacení i pravidelný přísun základních potravin od humanitárních organizací. Méně šťastnou skupinu tvořili neprověření (ineligibles), zařazení pouze mezi osoby bez domova (displaced persons). Dle mezinárodního práva za ně zodpovídala vláda země, do níž z vlasti uprchli. Západní okupační zóny v Německu a Rakousku měly tři roky po válce ještě samy vážné potíže se zásobováním a tisíce strávníků navíc je rozhodně netěšily. Příděly lidí „bez domova“ se proto diametrálně lišily. 

Nelehké poměry

Životní podmínky v táborech byly mimořádně těžké. Každý z nich představoval komplex dřevěných baráčků, rozdělených příčkami na malé místnosti, do nichž se obvykle muselo vměstnat čtyři až šest osob. Jediným vybavením byly palandy, plechové skříňky, železná kamínka a kyblík s uhlím či polínky. Rodiny pokud možno zůstávaly pohromadě, což jim alespoň zčásti usnadňovalo psychicky vyčerpávající čekání, co bude dál. Stísněný pocit prohluboval i fakt, že řada táborů ještě před pár lety fungovala jako nacistické továrny na smrt. Personál a část osazenstva navíc tvořili Sudetští Němci, vyhnaní z Československa. Měli s Čechoslováky nevyřízené účty a mezi oběma skupinami docházelo k častým konfliktům a výtržnostem. 

Byť Američané stanovili striktní pravidla pro fungování sběrných táborů, život v každém z nich se řídil podle vlastních zákonů. Bujela prostituce, lichva i černý obchod. Obyvatelé okolních vesnic zneužívali zoufalé situace běženců a vychytrale s nimi měnily potraviny či oděvy za šperky a nehorázné peněžní částky. Na druhou stranu, řada lidí se v táborech úspěšně vrátila ke svým profesím. Fungovaly tu prádelny, školy, knihovny, švadleny, truhláři či kováři. Manuální práce byla často jediným vysvobozením z každodenního marastu. 

Do exulantských táborových komunit brzy pronikli také agenti StB. Jednak monitorovali, kteří lidé opustili vlast, zároveň ale podněcovali vlny nespokojenosti s životními podmínkami a snažili se nahlodat odhodlání uprchlíků usídlit se na Západě.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Komunistická propaganda vymyslela plán, jak celý třetí exil znemožnit a dokázat světu, že žádná práva v poúnorovém Československu porušována nejsou. Nově zvolený prezident Klement Gottwald v červenci 1948 vyhlásil amnestii pro všechny navrátilce. Ačkoliv se několik desítek lidí skutečně nechalo zlákat a znovu překročilo hranice opačným směrem, akce neměla kýžený efekt. Uprchlíci se pro režim definitivně stali zrádci, zaprodanci a žoldáky západních imperialistů.