Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí
Píše se rok 1830 a malý národ Belgičanů má co slavit. Vydobyl si konečně nezávislost! Z pobřežního území, které bylo odjakživa předmětem sváru okolních mocností, se stává království, v jehož čele stojí první belgický král Leopold I. Zemička se už kvůli své poloze, kdy často sehrávala úlohu nárazníkového území, deklaruje jako neutrální umírněný stát. Panovník zakladatel má ale s Belgií jiné plány. Touží po koloniích! Touží po nich tak moc, že si už představuje, jak jeho království stojí pyšně hned vedle Anglie, Francie i Španělska. Nový stát zkrátka musí získat prestiž – a tu si vydobude ziskem nějaké bohaté kolonie.
Musíme mít kolonii!
Leopold mlsně pokukuje po tajemné Číně, zaujme ho i exotická Guatemala či daleká Argentina. Spokojil by se i s kouskem indického subkontinentu a nepohrdl by ani Vietnamem. Je mu to však málo platné, čerstvý státeček nedisponuje takřka žádnou válečnou flotilou a ekonomicky je zatím v plenkách. Prostředky, jimiž by kolonii získal, zkrátka chybějí. Přesto je Leopoldova touha silná a vytrvalá a vede až k založení speciální instituce: Belgické kolonizační společnosti.
Koloniální ambice předá i svému synovi a nástupci Leopoldovi II. To už jsme ve druhé polovině 19. století. O událostech, jež následovaly, dnes Belgičané mlčí podobně, jako Turci o bestiální genocidě Arménů. Jejich temným stínem je právě kolonialismus, v jehož jménu Leopold II. dovede zemi k vytoužené moci a bohatství – a dá pokyn k spáchání největších zločinů moderní koloniální historie. Historici právem hovoří o genocidě. O co tedy šlo?
Bohaté povodí Konga
Leopold II. je svérázným panovníkem. To, co se děje doma, ho příliš nevzrušuje. Na vnitřní politiku má přece své ministry a úředníky. Pohled upíná podobně jako jeho otec daleko za moře. Racionálně si uvědomuje, že jediná reálná šance se nachází v Africe. To už se píše rok 1874 a Leopold se začte do poutavé zprávy britského cestovatele, který právě prozkoumal oblast centrální Afriky kolem mohutné řeky Kongo. Oním dobrodruhem je Henry Morton Stanley. Díky němu doputují k vládci i cenné informace o tom, že povodí Konga je doslova napěchované nerostnými surovinami, nezměrným množstvím kaučuku a slonoviny, kávou, diamanty i zinkem. Leopold se tetelí blahem a pro budoucí konžské dobrodružství se bláznivě nadchne.
Ihned se spojí se Stanleyem a zaštítí jeho druhou, mnohem rozsáhlejší africkou expedici. Svého vyslance pověří nelehkým, na první pohled nemožným úkolem. Stanley se má pokusit přesvědčit co největší počet náčelníků místních kmenů, aby svá území dali Leopoldovi soukromě k dispozici. Celou výpravu navíc Leopold prezentuje jako striktně vědeckou. Expedice má i vznešený cíl: vnést výdobytky evropské civilizace do zaostalé africké země, zavést do těchto končin legitimní obchod a křesťanské náboženství. Pro tyto bohulibé cíle zřídí Mezinárodní společenství Konga, které má v povodí Konga pomáhat v boji proti otroctví. To ještě nikdo netuší, jak moc toto poslání panovník sám pošlape.
Podlá lest
Stanley si v neprobádané divočině střední Afriky vede překvapivě dobře. Uzavře na 400 protektorátních smluv! „Podepíší“ je desítky zcela negramotných náčelníků, kteří jako „odměnu“ dostanou několik balíků levné látky z Evropy. Leopold je obalamutil – dali mu k volnému užívání v podstatě zdarma území osmkrát větší než je rozloha Belgie! Vzniká Svobodný stát Kongo coby Leopoldova privátní kolonie.
Osobní državu krále musí ještě posvětit mezinárodní společenství. S tím svému spojenci obratně pomůže mocný pragmatik, německý státník Otto von Bismarck. Roku 1884 svolává Berlínský kongres a této klíčové konference se účastní velmoci v čele s Německem, Francií, Spojenými státy a Tureckem. Právě ty stvrdí belgickou nadvládu nad Kongem. Drancování a krutovláda může začít – pro Leopolda II. právě včas, neboť poptávka po exotickém kaučuku v roce 1890 prudce stoupne – čehož král hodlá využít.
Peklo na zemi
Leopold si mne ruce. Do klína mu spadne dostatek pracovních sil, navíc zcela zdarma. Belgický stát systematicky najímá černé úředníky zvané „capitas“, kteří pomáhají otrockou práci organizovat. Z nabídky dělníků těží jednotlivé soukromé společnosti – systém vykořisťování země totiž funguje s minimem státní byrokracie. Veškerý byznys je značně neformální a společnosti mají volné ruce v tom, jak suroviny těží a jak je zpeněží.
Nejznámějšími společnostmi byly ABIR (Anglo-belgická indická společnost kaučuku) a společnost Avnersoise. Historik Jean Stengers popisuje regiony, kde společnosti působí a v podstatě jim i vládnou, jako „opravdová pekla na zemi“. Symbolem ďábelského zacházení s černošskými otroky se stává karabáč z hroší kůže, kterými jsou pacifikováni všichni „neposlušní“ nebo málo výkonní. Druhým symbolem jsou usekané ruce…
Zajatkyně
Každá vesnička z kaučukové oblasti má nařízené kvóty pro sklizeň kaučuku, jenže ty jsou značně přemrštěné. Nikdo se proto nestará o zdraví pracovníků, důležité je splnit předepsané množství. Pokud by snad vesnice kladla odpor, je bez lítosti vyhlazena a vypálena. Umírají muži, ženy i děti. Práce probíhají ve dne v noci, a když dělník nepracuje dostatečně efektivně, useknou mu ruku. Jako pojistku pro plnění nařízených kvót berou kolonizátoři do zajetí černošské ženy, se kterými si užívají. Pokud muži z vesnice kvótu nesplní, ženy jsou bez milosti povražděny.
Černošští vojáci dostanou navíc striktně stanovený počet nábojů – jeden vystřelený náboj se musí rovnat jednomu mrtvému. Na důkaz, že voják nespolehlivého pracovníka zabil, přinese jeho useknutou ruku. Vojáci se ale někdy netrefí, tak radši useknou ruku i živým, aby mohli přinést kýžený důkaz.
Proti praktice sekání rukou už má Leopold výhrady. Muži dle něj pak nemohou efektivně pracovat. „Sekání rukou – to je idiocie! Usekal bych jim všechno možné, ale ne ruce. To je jediná věc, kterou v Kongu potřebuji!“ rozčiluje se „soucitný“ panovník.
Povstání utopené v krvi
Zločinů, které lze označit za genocidu, se dopouští zejména koloniální armáda Force Publique. Ta vzniká hned v roce 1885 v čele s bělošskými důstojníky a jim podřízenými černošskými vojáky. Nejsou místní – armáda je najímá zejména z okolních zemí, jako je Zanzibar, Nigérie a Libérie. V roce 1900 činí síla těchto jednotek 19 tisíc mužů. Vůbec nejobávanějšími vojáky jsou příslušníci brutálního kmene Zappo Zap, kteří se v souladu s tradicemi čas od času oddávají surovému kanibalismu. Není divu, že černošské obyvatelstvo se bouří. V rozmezí let 1895 a 1897 dochází k největšímu počtu nepokojů a povstání, ale všechna jsou bez milosti utopena v krvi.
Belgie totiž z koloniálních peněz pohádkově bohatne. Z prostředků je vystavěn reprezentativní velkolepý justiční palác v Bruselu (na jeho stavbu padne celá dělnická čtvrť). Staví se královské paláce, proslulé nádraží v Antverpách zvané „železniční katedrála“. Pro sbírky artefaktů, uměleckých děl či vycpaných zvířat přivezených z Konga je vybudováno velkolepé Africké muzeum. Vraždění se dlouhou dobu daří tutlat, světová ani belgická veřejnost nic netuší.
Kam plují?
K veřejnému odhalení zločinů přispěje až Edmund Morel, zaměstnanec liverpoolského rejdařství, který působí v antverpském přístavu. Pozoruje lodě plné kaučuku a slonoviny a zdá se mu podivné, že když se vracejí k africkým břehům, jsou přeplněné vojáky a municí. O všem si pečlivě dělá zápisky a nakonec kontaktuje britského velvyslance v Kongu Rogera Casemanta. Ten mu prozradí zrůdnou pravdu: Belgičané v Kongu páchají neuvěřitelné obludnosti.
Oba muži se následně chopí iniciativy a založí Konžskou reformní asociaci, která upozorňuje veřejnost na poměry v kolonii. Zpráva o nelidském zacházení vypracovaná asociací se dostane v roce 1904 na stůl britskému ministrovi zahraničí a ten ji zveřejní. Informace se bleskově šíří do ostatních zemí.
Leopold musí jednat. Naoko proto zakládá vyšetřovací výbor, který má na místě prověřit, zda v Kongu skutečně dochází k masivním zločinům. On sám prý o ničem neví! Výbor však svou roli vezme k nelibému královu překvapení velmi vážně a potvrdí, že Belgie páchá zločiny. Na povrch vypluje například svědectví jistého otroka jménem Tswambe: „Vojáci přinutili mladé muže, aby zabíjeli anebo znásilňovali vlastní sestry a matky!“
Genocida
Belgická veřejnost je znechucená, vznikají spontánní bouře proti panovníkovi. Rozzlobeni jsou zejména katolíci. Církev totiž do Konga vyslala stovky misionářů, z nichž někteří přišli o život, když bránili nově naverbované černošské věřící.
Veřejnost je znepokojená i vlnami hladomorů, které vykořisťování způsobilo. Muži jsou totiž masově odvedeni na sběr kaučuku a není nikdo, kdo by obhospodařoval farmy a pole. Misionáři zmiňují „hrůzný hladomor“ v roce 1900. Belgičané navíc to málo, co země vyprodukuje na polích, zabaví. Vojáci běžně kradou i hospodářská zvířata.
TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky
Drancování Konga skončí až v roce 1908. Leopold se pod tlakem veřejnosti vzdává svých pochybných privátních nároků a belgický parlament schvaluje, že Kongo bude jako kolonie připojena k belgickému státu. I když je pak v roce 1910 zrušen režim nucených prací, zločiny nadále probíhají, byť už jen v minimálním měřítku.
A finální účet? Leopoldova honba za bohatstvím a mocí způsobila, že do roku 1908 se počet obyvatel Konga snížil o polovinu. Odpornému řádění dle odhadů podlehlo 10 milionů lidí…
