„Tam už nepudu“: Záhadný osud Jana Masaryka (2.)

Poslední meziválečná léta na velvyslanectví byla těžká. Nesla se ve znamení vzestupu nacistického Německa, které představovalo pro Československo smrtelnou hrozbu. A britskou politiku appeasementu nemohlo změnit nic, ani Janův šarm.

TIP: Přečtěte si, jak se stal z revoltujícího mladíka československý diplomat

Do exilu a do vlády

Soukromou ranou pro něj byla otcova smrt v roce 1937 – přesně v den jeho narozenin, čemuž, jak bylo pro jeho osobu typické, přikládal neblahý symbolický význam. Zatímco dosud byl pro něj hlavní autoritou „tata“, nyní se jí stal Edvard Beneš. Janova snadno ovlivnitelná povaha měla od této chvíle až do konce života následovat jeho politické mínění. O jejich vztahu vypovídá fakt, že se Jan před Benešem neodvažoval říkat své oblíbené obhroublé vtipy, zatímco ten ho oslovoval „Jendo“.

Na vnucený Mnichovský diktát reagoval velvyslanec Masaryk opuštěním funkce i druhé republiky, která rychle přestávala být oním státem, který budoval TGM. V americkém exilu se opět shledal s Benešem. Když exprezident po obsazení zbytku Československa zahájil akci za jeho obnovení, stal se jeho spolupracovníkem a v červenci 1940 i ministrem zahraničí v exilové londýnské vládě. Ve skutečnosti zahraniční politiku neexistujícího státu řídil Beneš, Masaryk byl nicméně důležitý jako symbol kontinuity s jeho otcem a jako talentovaný popularizátor. V roli propagátora válečného úsilí ho vysílali do USA i Britové. Ve staré vlasti se pak stal všeobecně známým díky pravidelným rozhlasovým proslovům vysílaným do protektorátu. 

Mírové iluze

Poválečný svět se změnil. V celé Evropě panovala touha po vybudování lepší společnosti a politika se vychylovala směrem doleva. Ani Masaryk nebyl výjimkou. Do této éry vstupoval naplněn mírovými ideály a falešnou představou, že se jeho vlast stane mostem mezi Západem a Východem a že Sovětský svaz a Stalin směřují k větší demokratičnosti. Pro budoucnost příznačné bylo Masarykovo chování týkající se uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství v roce 1943. V soukromí častoval komunisty „voly“, ale jako vždy se nechal zpracovat a v souladu s Benešem akci podpořil.

Jako populární osobnost Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v nové košické vládě, sestavené společně s komunisty. Ti postupně zjišťovali, že Masarykova image neústupného západníka je spíše legendou a že ho dokáží snadno zviklat. Zároveň se v Masarykovi ozývaly výčitky a depresivní stavy – poválečné Československo se totiž začínalo měnit jinak, než jak předpokládal. Vrcholem byla studená sprcha během jednání se Stalinem, který Čechoslovákům nedovolil přistoupit k Marshallovu plánu americké hospodářské pomoci. A tak Masaryk raději unikal z domácího dění a angažoval se v nově zakládané OSN, do které vkládal veliké naděje. 

Nejtěžší zkouška

Na začátku roku 1948 měl Masaryk poněkud zvláštní pozici. Byl ministrem, který nechával každodenní řízení svého rezortu na podřízených. Byl nestraníkem (i když jako přesvědčený socialista koketoval se vstupem k sociálním demokratům), ale příliš snadno ovlivnitelným. Byl demokratem, ale komunistům nedokázal vzdorovat takřka v ničem. Cítil svoje selhání, psychicky i fyzicky působil vyčerpaně a propadal trudnomyslnosti. Byl lidsky i politicky osamocený. A do toho přišla únorová krize. Nejistý, unavený a nemocný Masaryk se stal příslovečným jazýčkem na vahách, ale takováto role vyžadovala pevnost a odvahu, kterou postrádal. Váhavě ve vládě zůstal a ponechal si křeslo v bezprecedentně obnoveném Gottwaldově kabinetu.

V úterý 9. března vykonal Masaryk pár politických schůzek, mimo jiné s Benešem, a přijal několik návštěv. Nikomu z těchto lidí se nezdálo, že by se choval nějak neobvykle, natož že by nemyslel na budoucnost. Jeho tajemník Lumír Soukup nicméně zaznamenal, že se mu svěřil s rozhodnutím ukončit svůj život. „Tam už nepudu,“ řekl pak prý ohledně zítřejšího fotografování členů Gottwaldovy vlády. Byla to skutečně pravda? V každém případě byla nazítří pod okny ministrova bytu nalezena jeho mrtvola.