Mládí a dospívání Jana Masaryka (1.)

Usměvavý, optimistický a vtipný politik, který si uměl získávat lidi jako nikdo druhý – to byl obraz, který o nejmladším potomkovi Tomáše Garrigue Masaryka chovala československá i světová veřejnost. Takřka nikdo přitom netušil, že se Jan potýká s vážnými duševními problémy.

Nezvladatelný mladík

Jan přišel na svět 14. září 1886 v Praze jako nejmladší z dětí univerzitního profesora Masaryka. Jeho dětství bylo na české poměry poněkud netypické, ovlivněné moderním stylem výchovy vlastním jeho matce Charlottě, rodilé Američance. Malý Jenda se záhy ocitl ve stínu, z něhož již nikdy neměl vystoupit – ve stínu činnosti svého výjimečného otce.

Jan a jeho sourozenci vyrůstali v milující a intelektuálně nesmírně inspirující rodině. Zdá se proto zvláštní, že Jan začal mít při studiích vážné problémy. Rozhodně to nebylo pro nedostatek inteligence. Janův náhlý propad se dá nejspíše vysvětlit jako osobní revolta proti otci, ale také jako předznamenání krize, která jeho sociálně nevyvinutou osobnost provázela až do vypuknutí první světové války.

Mizerný prospěch, styky se špatnými kamarády, několikrát odložená maturita – výsledkem bylo rozhodnutí odejít načas za příbuznými do USA. Jan vyrážel za oceán s vidinou amerického snu a slavného návratu, ale ve skutečnosti byl jeho dlouhý pobyt v USA fiaskem. Příbuzní jeho matky si jej předávali z ruky do ruky. Na několik let našel útočiště v podniku průmyslníka Cranea, otcova příznivce, ale ani zde se nedokázal uplatnit.

S problémovým zaměstnancem si nevěděli rady a Jan tak putoval (ve věku 26 let!) do dětského sanatoria. Zde se nad sebou mezi mnohem vážněji nemocnými dětmi zamýšlel a srovnával si vše v hlavě.

Vojákem a diplomatem

V roce 1913 se Jan v doprovodu matky vrátil po sedmi letech do vlasti. Nový zásah do života rodiny Masarykových v podobě světové války však už byl na dohled. V roce 1915 odešel otec s dcerou Olgou do exilu, aby bojoval za samostatný český stát, zatímco Jan byl odveden k vozatajstvu do rakouské armády. Sestra Alice a matka na tom byly hůře – prodělaly výslechy a Alice byla dokonce na 8 měsíců uvězněna. Navzdory této paradoxní situaci sloužil Jan řádně a dotáhl to na poručíka a vyznamenání. Když se začátkem listopadu 1918 vrátil bývalý voják c. k. armády domů, nastávala éra první republiky, díla jeho otce. S mladým státem se hluboce ztotožnil a zvraty, kterými mělo Československo projít v následujících desetiletích, se staly osudovými i pro něj samotného.

O budoucí roli tohoto nedostudovaného gymnazisty, který však nepostrádal inteligenci a kouzlo osobnosti, rozhodl sám prezident. „Můj otec řekl: ‚Našel jsem pro tebe něco vhodného.‘ Tušil jsem, co to bude, protože jsem mluvil několika jazyky a uměl jsem jezdit na koni, hrál na piano – a navíc jsem znal a miloval Spojené státy. ‚Ode dneška, dodal, ‚se pokládej za diplomata.‘“ Tak začalo období Janova diplomatického působení ve Washingtonu a v Británii, kde byl od roku 1925 velvyslancem. Stával se z něj rychle i dobrý řečník, což byl dar, který měl v budoucnu bohatě využívat.